Jirko... řekni něco o sobě, co tě napadne, něco o divadle... Tak třeba hned od začátku: Ty jsi Mostečák?

Já říkám, že jsem Litvínovák, ale narodil jsem se v královským městě Slaný. Ve Slaným byli - a  jsou dodneška - vynikající ochotníci. Tam v tom krásným divadle hrávala babička i maminka. To musím říct: maminka hrála v F. L. Věkovi němou Paulu. Ten den, co se hrálo, přiběhla do divadla na poslední chvíli. A měla hlad. A tam byla na stole bábovka. Pořád ji od maminky strkali pryč, nějak na ni nemohla dosáhnout, tak zašeptala na kamarádku: Podej mi to! A protože ve slánským divadle je vynikající akustika, bylo to slyšet do pátý řady. A měla potlesk.

Tady jsem jako Charlie Párátko, visící na jeřábu v inscenaci Sugar. Moje první role v mosteckým divadle.

A tvoje divadelní zkušenosti? Kdy jsi hrál poprvý, vzpomeneš si?

Poprvý jsem se dostal na jeviště v mateřský školce. To jsem ale na jevišti nestál, to jsem seděl pod stolem. Paní učitelka si vymyslela, že by se mohla zdramatizovat Odvážná školačka. A já v tom hrál Vánoční stromeček.

Říkal jsi něco?

Říkal. Ještě jsem neuměl číst. Můj děda, maminčin tatínek, ten mě to učil.

A jak to bylo?

Nevzpomenu si. Ale vzpomenu si na další. To jsem byl v první třídě. Na mikulášskou besídku vybrala paní učitelka pár kluků, hráli jsme kuchaře a maminky se předháněly, která ušije větší kuchařskou čepici pro toho svýho, kdo bude mít víc vyšívanou zástěru. Stáli jsme v řadě a říkali: My jsme cukráři, čerstvé zboží máme, kdo je při chuti, ochutit mu dáme. Pak vždycky vystoupil jeden z řady a měl talíř s tím, co maminka napekla. A já měl: Čerstvé pěnové, to je zboží nějaké. Kdo je při chuti, ochutit mu dáme. To byla moje druhá divadelní zkušenost.

Z inscenace U pokladny stál. Se svou drahou polovičkou v této hře - Edou Endtem.

Když jsem chodil do školy, dostal jsem se do pionýrskýho domu do maňáskovýho a loutkovýho kroužku. Tam jsem hrál dvě inscenace, když to tak řeknu, jednu si už nepamatuju, ta druhá byla Čuk a Gek. Už ti ale nevím, jestli jsem byl Čuk nebo Gek.

Než jsem šel na vojnu tak jsem chodil do "Docela malého divadla" v Litvínově v bývalý litvínovský hudebce. Tam Mirek Kovařík s Láďou Trčkou a ještě dalšíma udělali takový pásmo Bonjour amore, což bylo něco z francouzký poezie a já jsem měl tu čest a štěstí tam taky trošku bejt: "Cos dělala teď u studánky, u čerta Marion, cos dělala tam hned? Byla jsem vody nabírat, můj bože, příteli, pro vodu došla jsem sobě."

Litvínovští ochotníci dávali Rozmarné léto, který režírovali Jaromír Rutínský a Karel Roubík. No a vymysleli si to, že v tý scéně, jak tam Arnoštek leze po provaze, že by tam potřebovali nějaký komedianty okolo, aby to mělo trošku pohyb. Tak přizvali lidi z pantomimy. Měl jsem takovou pidiroli. Anna byla zavřená v maringotce, přišli jsme tři opilci a já jsem bouchal na dveře a měl jsem text: Dejte mi Annu, já se chci ženit. Byli jsme napsaný v programu – pijani. A pod tím my tři, všichni Jirkové. Jirka Domkář, Jirka Hána a Jirka Uher.

S Bohouškem Patzeltem, mým kamarádem, kterýho mám nesmírně rád. To je z inscenace Madony bez kalhotek, na fotce jsem policista v převleku.

A čí to byl nápad, že by sis mohl zahrát s náma v mosteckým divadle?

Jirky Rumpíka. Když jsem měl tejden do důchodu, povídá mi: Přijď se podívat. Luděk Prošek si mě vyfotil, poslalo se to Radkovi Balašovi a ten řekl - to by mohl být Charlie Párátko.

Co tě na divadle baví? Proč ho máš rád?

Co mě baví na divadle? Jedním slovem všechno. Rozvést to neumím. Mám rád divadlo, mám rád muziku.

To je pravda... ty jsi přece taky muzikant.

Učil jsem se hrát na piáno a na trumpetu. Na vojně jsem se dostal do amatérskýho vojenskýho souboru pardubický ženijní brigády Kotvatón. Hrál jsem na trubku, pak přišli lepší trumpeťáci, tak jsem šel částečně za bicí. Tam se sešla bezva parta a tak jsme mezi hraním dělali i různý scénky. Asi jsme nebyli tak špatný, protože kromě hraní po posádkách v celým kraji jsme hrávali jednou dvakrát za měsíc v zámeckým parku v Pardubicích odpolední čaje. Na trumpetu už nehraju, po vojně jsem ještě chvíli foukal, ale trumpeťáků bylo hodně, bylo přetrumpeťákováno, tak jsem toho postupně nechal. Občas hraju s hornickou dechovou kapelou Mostečanka, ale dneska už jenom na buben. (Ne, že někdo řekne, že do bubnu se tříská!)

A jak to bylo s tou pantomimou?

To mě oslovil Vilda Havlíček, jestli nechci dělat pantomimu. Říkal: Jako žák a dorostenec ses motal kolem gymnastiky, tak hejbat se dovedeš, chodil jsi do hudebky, v uchu něco máš, zkusíme to. A bylo z toho šestnáct let v litvínovský pantomimě. Pantomimická skupina OMEGA závodního klubu chemických závodů československo - sovětského přátelství.

Tak to je z takový parodie na klasickou pohádku., která se jmenovala Námluvy princezny Thymolíny. O princeznu Thymolínu se ucházeli dva princové. Jeden byl takovej rapl a druhej mouchy snězte si mě – toho jsem hrál já. A celý to končilo tím, že přišel hloupej Honza a princeznu získal, protože měl výherní vkladní knížku. Byli jsme s tím i v Rakousku a západním Německu. Někde bych možná našel fotku, jak jedeme po Rýně a zpíváme si písničky.

Vystřídala se tam spousta lidí. Vilda Havlíček třeba vymyslel, že bychom mohli oslovit Ústečáka Jirku Kaftana, sólistu Fialkovy pantomimy, aby nám s tím pomohl. Tak vždycky, když byl u rodičů v Ústí, přijel nám do Litvínova poradit. Potom zpravidla spával u nás, maminka z toho byla celá na větvi. Pamatuju, jak mu chtěla ráno udělat k snídani něco extra, tak mu chleba namazala máslem a aby to bylo světový, nastrouhala na něj sýr. No a Jirka Kaftan poděkoval, vzal, a tak nějak zafoukal vítr z okna... No umíš si to představit.

Tohle je taky pantomima. To už je potom, co se OMEGA rozpadla, všichni se navzájem poženili a povdávali a  odstěhovali se z Litvínova. Zbyli jsme dva a pak přišla Olinka Zajíčková, ta je na fotce.  Je to etuda Vrhač nožů.

Vilda Havlíček pozval taky paní profesorku Krešlovou. To byla paráda. Paní profesorka měla tamburínu a paličku a když nebyla pěkně páteř dozadu, krk nahoru, ramena dolu, lokty ven, ramena dovnitř, tak chodila a pic...! Nezapomenu dodneška. Jednou řekla krásnou větu: Děvčata, i když půjdete v těch vašich keckách, tak musíte jít jako dáma. Dáma když kráčí, to jako když lokomotiva medem projíždí.

Tohle je taky Olinka. Groteska Dva na lavičce.

A dělal jsi i činohru?

V Docela malým divadle v Litvínově. Tam existovala skupina, která si říkala Torzo. Měla dva šéfy, inženýra Václava Špílu a Láďu Kociána. Hráli jsme takovou věc, Popílek, a mimo jiné v tom byli taky Petr Rak a Petras, který znáš z divadla Rozmanitostí.

Takže jsi muzikat, mim a herec. Ale věnoval ses i moderování, ne?

Vystudoval jsem Lidovou konzervatoř severočeskýho kraje, kterou pořádalo Krajský kulturní středisko v Ústí nad Labem. To bylo dálkově, každých čtrnáct dní, soboty a neděle, dva roky. Absolvoval jsem v roce 1982 a dostal papír, že jsem konferenciér. Měl jsem zajímavý spolužáky, byl tam třeba Pepa Malý, Pepa Náhlovský, Vašek Kůrka... Na praxi jsme měli Petra Novotnýho, ten byl tenkrát s Fešákama registrovanej v Ústí. Krásnej byl potom absoloventskej koncert.

Řekni nám ještě na závěr to svoje skvělý motto.

Život se má žit, ne absolvovat.