TAK NÁM SKONČILO LÉTO!

Léto, kdy slunce bylo celé dny a týdny přes celou oblohu, léto parné, vederné a řečeno titulkem jednoho filmu pro pamětníky - ohnivé. Ano: Ohnivé léto. Dámy každého věku (a nejen dámy) celé dny se opékaly na slunci, chytaly bronz a rakovinu, děti všech pohlaví a barev nevynechaly ani vteřinu, aby se necachtaly v bazénech, řekách a rybnících a my starci, přesvědčeni, že každým okamžikem nás z toho nemožného vedra klepne pepka, jsme tiše úpěli skryti v chatách, bytech či kůlnách. Ale to ohnivé léto vlezlo i tam za námi.

Jsem tuctový stařec a tak jsem se choval jako všichni ostatní. Vzdychal jsem v chatě a lomil rukama. Jednu výhodu to nemožné horko ale mělo, nedalo se nic dělat - ani v chatě, ani mimo ni. Pochopil jsem mentalitu lidí jižních národů - oni nejsou líní, jak je našinci pomlouvají, oni jsou odsouzeni tím jižním sluncem být přibiti na proutěných židličkách taveren, hospůdek, kavárniček a denních vináren, popíjet alkoholické a abstinentní nápoje a říkat si: "Hergot, já bych tak rád něco dělal, ale holt to nejde. Nejde, nejde a nejde! A to je definitivní!"

Na začátku srpna jsem se přece jenom vzchopil a s bratrem a sousedem z vedlejší chaty jsem se - vedro nevedro - vypravil koupat do Sázavy. Sázava, znáte to, je řeka, která čaruje a její poněkud kalné vody člověka omlazují. Alespoň tak se to dělo v jednom velice populárním fiimu, který asi před šedesáti lety natočil Václav Krška. Plaval jsem rozšafně a dýchavičně od papírny až k jezu u Žampachu a když jsem vylezl, povídám: "Pánové, podívejte se na mě, vidíte to?" "A co jako?" ptali se nechápavě natvrdlí chlapci. "Vy to nevidíte?! Sázava čaruje, jsem nyní nejméně o deset let mladší!" Soused suše konstatoval: "Tak tos musel vypadat předtím hodně staře." Už jsem to léto do Sázava nevlezl.

A navíc to léto, ale i předlétí bylo takové smutné až tragické. No řekněte: povodně, zimavá kosa, že by ses mohl o ni opřít. Při těch povodních jsem si opět vzpomněl, jak kdysi, když jsem režíroval Tylovu Tvrdohlavou ženu a  na tiskové besedě jsem řekl, že do středu dění stavím přírodu, protože příroda je osud a my lidé jsme proti jejím rozmarům bezmocní,  mi jeden intelektuálně nabitý kritik s převahou oponoval: "Nemýlíte se trochu? Proti přírodě máme přece jenom už dnes zbraně. Přírody se dnes už nemusíme bát. To spíš lidí." ... No a v létě přišly ty strašlivé povodně. Víte ty povodně, kdy pod vodou byla polovina republiky, a zástupce(?) hlavního města Prahy Němec nám s optimismem v přímém přenosu tvrdil, že "nic se neděje, metrem že klidně jezdit můžeme a budeme!", zatímco za ním v přímém přenosu stoupala Vltava každou hodinu o půl metru a v Karlíně brázdily ulice loďky a bárky jako v Benátkách. Tehdy jsem pochopil, že ani osvícení zastupitelé města Prahy, ani ti intelektuálně fundovaní kritici nemají vždycky pravdu.

A co se dělo ve vyšších kruzích. Tragédie přímo Shake-spearovských rozměrů. Petr a Jana - tolik ho milovala, že její láska smetla nejen Petra, ale i celou vládu. Petra patrně otrávila, ale ne kyanidem jak to bývá u anglického dramatika. Narozdíl od shake-spearovských tragédií, tahle měla šťastný konec líbezných českých pohádek - vzali se a budou šťastni po věky věků. A my jsme rádi, že víme proč nezrušili armádu a její zpravodaje.

Jak jsem tak vedrem umíral, měl jsem často puštěnou televizi a umdlen jsem už ani nepřepínal, když šly reklamy. A tu jsem pochopil, že jako muž nikdy nemohu být šťastný, protože patrně nikdy nebudu potřebovat nové hygienické vložky s křidélky, neboť ty uvedou ženy do takového pocitu blaha, že si navléknou bílé přiléhavé kalhoty a s nakažlivým, šťastným smíchem sjíždějí po zábradlí, či tančí kolem tyče. Bože, vložky s křidélky! Může být větší štěstí? Anebo ta nešťastnice, které mají přijít za deset minut hosté a ona nemá sklínky zářivě čisté. Dostane nový JAR a její ustaraná tvářička září ještě více než ty sklínky. A to už nemluvím o těch, které perou své šatečky v novém Perwollu. Tady jsem se je snažil napodobit, vypral jsem si kalhoty v tom zázračném prostředku, chodím mezi kolegy, do divadla či na koncerty a marně čekám, až někdo konečně řekne: "Ty máš nové kalhoty, viď?" a já s převahou odpovím: "Ne, nejsou nové, ale vyprané v Perwollu!" Nikdy nikdo! Tak herdek proč sebou pořád tahám tu umělohmotnou flašku s Novým Perwollem?! Vždyť i z toho Prostenalu, který by měl být záležitostí jen nás mužů, mají ženské větší radost: Partner jim pořád necourá čurat a ještě dostanou modrou růži.

Další morovou ránou tohoto iéta je to, že všechny televize vyprodukovaly spoustu nových seriálů! A tak se po obrazovkách prohání řada pacientů a doktorů, kteří se dýchavičně a marně snaží dosáhnout alespoň odlesku kvality a profesionality jejich dávných předchůdců. Stejně tak hrdinové ulic či jiných prostředí. Kdysi se románům Červené knihovny říkalo literatura pro služky. Jak se asi po letech bude říkat těmto seriálovým kuchyňským veledílům? A to už nemluvím o sitcomech. Na ty se dokonce bojím i  podívat, protože jen z ukázek je mi jasné, že bych se smíchy potrhal. Taková je to legrace, sranda, bžunda.

Ale když se tak kriticky zamyslím, tak najednou zjišťuji, že vlastně tohle léto bylo jedno z nejkrásnějších. Mé dceři Veronice se narodila Natálka. A tak jsem dědečkem a moje žena babičkou. Může člověka potkat něco šťastnějšího a nadějnějšího? A když jsem se po prázdninách vrátil do divadla, tak Vítkoví a Karolínce, lidem, které mám rád, se narodila holčička Emma. Obě ty holčičky jsou nejkrásnější na světě. Ale řekněme si pravdu do očí, každé dítě je to nejkrásnější na světě, pro rodiče i prarodiče, kteří ho milují. A tak toto smutné povídání s optimistickým koncem zakončuji slovy ze Smetanovy Libuše: "Náš národ český neskoná!" A já dodávám: "A ten divadelní také ne!"

(Stanislav Oubram, herec)