Rekvizita je podle encyklopedie "předmět, pomůcka, náčiní, používané hercem při divadelním představení". Taková suchá definice toho ale moc o rekvizitách neřekne. Pro herce je rekvizita někdy záchrana a někdy naopak nepřítel. Může mu pomoct uchopit danou scénu za správný konec (kolikrát vhodně vybraná rekvizita pomůže uchopit za správný konec celou roli), může mu pomoct hrát pravdivě, jak se říká. Může ho ale také notně potrápit. To když si s ní vlastně neví rady, nebo když je rekvizit příliš - to se pak hovoří o jejich vzpouře.

Cesta rekvizity na jeviště začíná zpravidla u režiséra. Některý předá rekvizitáři hned na první čtené zkoušce sáhodlouhý několikastránkový seznam těch nejnemožnějších rekvizit tak, jak se postupně objevují ve scénáři, ať už si je vymyslel za bezesných nocích on sám, nebo si je vyžaduje autor hry. Některý rekvizity nadiktuje vždy před zkouškou pro ten který obraz, jenž se bude poprvé zkoušet. Samozřejmostí je, že příště už o ně žádat nemusí a rekvizitář je sám připraví.

Ačkoli divadlo disponuje velmi zásobenými sklady plnými všech možných předmětů, které by se kdy mohly na jevišti hodit, ne vždy je schopen rekvizitář režisérovi okamžitě vyhovět. V takovém případě se používá takzvaný náznak. Tedy předmět, který se požadované rekvizitě co nejvíce podobá a plní alespoň v základu její funkci. Například výtvarník musí vybrat kufr pro hlavního představitele, na zkoušení však herec obdrží nějaký provizorní. Všechno s ním nazkouší a týden před premiérou dostane kufr dvakrát větší a třikrát těžší. Hádky mezi rekvizitářem, hercem, výtvarníkem a režisérem neberou potom konce.

Je až neuvěřitelné, co všechno si režisér kolikrát navymýšlí a co všechno rekvizitář dokáže sehnat. Musí obíhat obchody, vetešnictví, zastavárny, tržnice, sběrné dvory a bleší trhy, aby vyhověl rozmarům bláznivých umělců. Stačí, když režisér jen tak prohodí, že tady nade dveřmi by byla docela pěkná vycpaná hlava soba a rekvizitář už začíná smrtelně blednout.

I sami herci si rádi rekvizity vymýšlejí a to z důvodu, který jsem již zmiňoval v jednom díle našeho seriálu - je to onen nepříjemný pocit "nevím, co s rukama", který rekvizita snadno vyřeší. Horší varianta je režisérův nepříjemný pocit "nevím, co s hercem" a tak mu na jevišti naordinuje rekvizitu. Herec potom místo toho aby jednal v situaci, spíše vykonává činnost - plete, pere, zametá, hraje karty, vaří čaj... Na výběr je toho nepřeberné množství. Nutno ale zdůraznit, že to jsou výjimečné případy a ve valné většině jsou rekvizity potřeba, jsou nezastupitelné a pro zdárný chod inscenace zcela nezbytné.

Pro práci s rekvizitou platí několik pravidel, která jsou sice nepsaná, ale všichni je poctivě dodržují.

• Rekvizitu se snažíme nerozbít (pokud k rozbití není určena), pokud ji rozbijeme, hned to hlásíme s tím, že je to šmejd z Číny a kde to proboha koupili, s tím se nedá hrát.
• Rekvizitu vracíme na rekvizitní stolek umístěný v zákulisí, pokud je to možné. Rekvizitář ji okamžitě uklízí do krabice, ačkoli ji budeme ještě potřebovat v dalších třech obrazech.
• Rekvizity si vzájemně nezávidíme, pokud máme pocit, že by nám nějaká taky pomohla, vymyslíme si svou a zkusíme si ji prosadit.
• Ze stolku si zásadně bereme jen ty rekvizity, které nám patří. Rekvizity kolegů jsou tabu. Když svou rekvizitu náhodou někde zapomeneme, nezadržitelně se blíží náš výstup a totožná (nebo alespoň podobná) rekvizita kolegy je na dosah, pud sebezáchovy nás nakonec donutí rekvizitu kolegovi uzmout. V tom případě se mu potom s odzbrojujícím smíchem omluvíme, pozveme ho na něco malého do divadelního klubu a celou věc rychle zahrajeme do autu. Nezapomeneme samozřejmě celou vinu hodit na lempla rekvizitáře, případně musíme bezostyšně lhát, že rekvizita byla naše a že si kolega musí víc dávat pozor na tu svoji.

Samostatnou kategorii zaujímají takzvané rekvizity spotřební. To jsou takové rekvizity, které se během představení zkonzumují. Sem se řadí především cigarety a jídlo. Občas se poštěstí a v rámci představení je potřeba vypít alespoň jedno šampaňské. V případě spotřebních rekvizit zpravidla dojde na střet mezi rekvizitářem, který je vedením divadla nucen co nejvíce šetřit a herci, kteří ke svému uměleckému výkonu vyžadují kvalitu. Nakonec se vždycky najde kompromis a místo laciné sekané nakrájené na kostičky se nakonec na stole přece jen objeví kus grilovaného kuřátka. Herci "spotřebky" vždy radostně kvituji, a to už na čtených zkouškách. Někdy jsou však nakonec zklamáni a na premiéře a dalších reprízách jsou všechna jídla slibované závěrečné hostiny bohužel gumová. Pokud na skutečné jídlo nakonec dojde, platí výše zmiňované pravidlo, že rekvizita patří tomu herci, který s ní hraje. Ne vždy však tuto zásadu hladoví členové souboru dodržují, a pokud ono grilované kuřátko opustí jeviště dřív než herec, může se stát, že v zákulisí najde už jen ohlodanou kostřičku.

Závěrem dnešního dílu našeho seriálu mi dovolte ještě vzpomenout svého profesora JAMU, skvělého režiséra, pedagoga a zakladatele divadla Husa na provázku, Petera Scherhaufera a jeho slavný "Šeryho zákon":

"Spočítejte počet rekvizit, které zůstanou na konci hry ležet na jevišti, vynásobte jej deseti a vyjde vám neschopnost souboru a režiséra v procentech."