Kapitola třetí – Z MOSTU DO MLADÉ BOLESLAVI

Petře, první část našeho povídání skončila tím, že sis uvědomil, že musíš z Mostu pryč. Co jsi pro to udělal a jaké byly následující roky?

Když jsem se chtěl poohlížet po jiném angažmá, řekl mi Karel Nonner: "Hele, měň angažmá jenom když oni budou chtít tebe. Shánět angažmá, jakože budeš někam psát a oni řeknou tak jo, tak přijďte, to, prosím, nedělej. Anebo když si tě s sebou bude chtít vzít režisér." Pecháček si mě nevzal, pak už ani nemohl, a Milan taky ne. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že budu muset na tu Karlovu poučku rezignovat, abych se tu nezbláznil, stalo se něco neuvěřitelného. Ozvali se Josef Kettner a František Skřípek z mladoboleslavského divadla a nabídli mi angažmá. Oni mě chtěli a mě to najednou zaskočilo. "Ale, pánové, já si to musím rozmyslet... já vám to neřeknu teď hned... mám tady rodinu... děti tu chodí do školy..." atd.

Dodatečně jsem zjistil, že za tím byla paní Havelková, která tam hrála. "Vy potřebujete herce? Já vím o herci, který je v Mostě, ten by se sem hodil, tak se na něj obraťte." Mně ale pak volala: "Petře, tys tu Boleslav odmítl? Oni jsou z toho, že nechceš, celý nešťastný." Vysvětlil jsem jí, že všechno musím probrat nejdřív s rodinou. Rodina mi to odsouhlasila a v červenci mě kluci z mostecké techniky stěhovali. Dodnes vzpomínají, jak nosili knížky. Je to dvanáct let.

Jsi v Boleslavi spokojen?

Já jsem spokojenej náramně. Za Jarku si netroufnu mluvit, ale zdá se, že teď už i ona.

Teď už?

Když jsme přišli do Boleslavi, šel jsem s platem dolů, platili jsme mnohem vyšší činži a Jarka byla na podpoře. Trvalo rok, než se jí podařilo sehnat půlúvazek v divadelní účtárně. Pracovala tam vlastně za stejný peníze, jako když brala podporu v nezaměstnanosti. Finančně to pro nás byly dost bídný časy. Pak se uvolnilo místo v propagaci, tak šla i tam na půl úvazku. Dopoledne byla v účtárně, odpoledne v propagaci. Pak konečně v propagaci dostala celý úvazek a dělá tam už šest let.

Petře, Jarka byla v mosteckém divadle velmi dobrá inspicientka, která hrála taky divadlo. A nejen malé role, hrála i Mášu v Ostře sledovaných vlacích nebo Haničku v Lucerně…

Ona byla v pořadí třetí Hanička. Já jako učitelský Zajíček spotřeboval tři Haničky. Všecky otěhotněly. Teda, krom Jarky Klabanový, každá s někým jiným. Jejím hlavním zájmem byl ale umělecký přednes. V tom byla dobrá, vyhrávala celostátní soutěže v Prostějově. Na jevišti hrála menší role, statovala a dokonce i tančila. Ve Slaměném klobouku tak vášnivě, že si uhnala zánět achilovky. Já v té době ležel s páteří na Meziboří a když jsme šli vedle sebe – ona kulhala na jednu nohu a já byl úplně "štajf" – moji rodiče za náma měli záchvat smíchu, až jim tekly slzy, a pohled na nás komentovali: "Podívej, naši mladí."

Hm. Takové souznění duší, spřízněných brufenem. Však se ti taky darmo neříkalo Brufík.

Naše souznění duší pochopil i Karel Nonner, byl to totiž on, kdo nás oženil. Myslel jsem, že si dělá srandu, když říkal, že by nás Jiřka – ještě než půjde do penze – ráda oddala a tak jsem souhlasil. "Jasně, Karle, co bych pro Jiřinku neudělal, přines papíry." Karel je přinesl, já je vzal domů, jakože je vyplníme... on přišel za tejden, jakože ty papíry už potřebuje... já, že jsem zapomněl, ale jakože dobrý, že je přinesu... měl jsem za to, že jde o další poťouchlost Klubu dobráků. Teprve, když mi předhodil tři termíny, který by se Jiřce hodily a že už spěchá, pochopil jsem, kam se to všecko řítí a že mě Karel opravdu uvrtal do ženění. Taky mi to pak na radnici odsvědčil.

Petře, když jste odešli do Boleslavi, tak se Jarka s možností hrát divadlo musela rozloučit, ne?

S touhle možností se rozloučila už tady v Mostě. Udělali jsme si Pavlíka a Aničku a ona šla na dlouhou mateřskou, po které, když se vrátila, nastoupila do propagace. Divadlo jí tehdy drželo místo, ale už ne profesi. Na poslední dva roky šla dělat tajemnici uměleckého souboru do "Rozmáňa". Všechno se jí v Boleslavi hodilo. Je naprosto úžasný, jakou práci odvádí tamější obchodní oddělení. Máme fantastický divácký zázemí. Diváci to svoje divadlo nesmírně milujou a je jich opravdu hodně. Kolegové, kteří neprošli jinými "pohnutějšími" angažmá, jsou drobet zhejčkaní. Když se hraje představení a není úplně vyprodaný i balkon, cítí se dotčeni. Šestnáct repríz znamená, že to představení nebylo příliš úspěšné, přičemž ty reprízy jsou, když to hodně podcením, ze čtyř pětin obsazené. Jinak třeba Muže v offsidu hrajeme šestým rokem a mají asi stotřicetpět repríz. Jenom večerních. Pro mládež se to nehraje. Zločin v posázavském pacifiku, kterej hrajeme druhý rok má repríz asi šedesát pět. Pravda, napůl s pražským divadlem Kalich, kam jezdíme střídavě hrát.

Buchy, jak jsi byl v novém působišti přijat? Musel ses dlouho aklimatizovat? Byla ta změna po mosteckých osmnácti letech náročná?

Vůbec. Byla to změna vítaná. Boleslavskej divadelní barák má totiž úžasnej genius loci. A město taky. Ve městě jsem byl půl hodiny a byl jsem tam doma. Nevím, jak je to možný. Ale věděl jsem to. Bez jakýchkoliv hmatatelných důvodů. A v divadelní budově taky. Po dvaceti minutách jsem měl pocit, že jsem s tím barákem srostlej. Smířil jsem se s tím, že tak nádherný věci, jaký mě potkaly v Mostě s Pecháčkem a se Schejbalem, o kterých jsme už mluvili, mě nejspíš nepotkají. Jakub... Dítě... úžasná etapa, kdy bylo ideální všecko, jak v profesním, tak i v osobním životě. Pánbůhzaplať, že to bylo!!! V Boleslavi mě potkávají běžné role, dobré role, ale nic, co by se vymykalo, nebo co by se blížilo těm jmenovaným.

V Boleslavi jsem ale měl štěstí, že jsme se na divadle, po pětatřiceti letech, setkali zase s Ondrou Havelkou. Režíroval zmíněné Muže v offsidu, které mám moc rád. Hraju tam starého Habáska a v živé kapele na basu. Taky jsme společně udělali Zločin v posázavském pacifiku. To je bezvadný představení.

Oproti Mostu nám Boleslav zjednodušila spoustu osobních věcí. Rodiče stárnou a z Boleslavi je k nim oběma mnohem blíž než z Mostu. Pavlík se dostal na speciální IT střední školu, která je pouze v Jičíně a teď studuje vejšku v Liberci. Anička si vybrala obor módní návrhářství a to je zase jenom v Lysé nad Labem. Všechno blíž, než by bylo z Mostu.

Do Mostu se, Petře, ale občas vracíš. Když tu hraješ, když se účastníš Divadelní kopačky nebo moderuješ večer, věnovaný Karlovi Nonnerovi. O něm jsi už leccos pověděl, ale dovol, abych se tě ještě na něco zeptala. Jak jsi vnímal to, že tě Karel s Jiřkou měli rádi skoro jako svého syna?

Tak. A to je zajímavý. Teď jsi vyslovila něco, nad čím jsem dlouho spekuloval. Nevím a neumím si vysvětlit, proč jsme byli s Karlem takoví kamarádi. On byl ročník 1928, já 1955 – velkej věkovej rozdíl. Oba jsme, pravda, pocházeli z Královských Vinohrad – ale vinohradský šovinismus to asi nebyl. On mě herecky zaujal na první pohled, ale že bych já svým talentem mohl zaujmout jeho – o tom mám upřímné pochybnosti. Čím to tedy bylo? Měl jsem za to, že nás spojovalo divadlo, láska k jižním Čechám, kam Karel rád jezdil každé prázdniny, nebo láska k třeboňskému Regentu. K pivu vůbec a k Regentu zvláště. Nevím, opravdu nevím, co nás spojovalo.

Regino, ale nejspíš budeš mít pravdu, že to bylo to, že Karel neměl vlastní děti – dceru Šárku vyženil – a že já mu do jisté míry suploval syna. Jenže já to tehdy takhle nevnímal. Měl jsem Karla i Jiřku moc rád, ale nikoliv jako rodiče. To mě nikdy nenapadlo.

Když byl Karel na tom špatně, hodně jsi ho navštěvoval a dost pro něj udělal...

Nezlob se, o téhle etapě jeho života mluvit nechci. Mluvme o něm tak, jak jsme ho znali, když byl při síle, když s ním byla sranda a když byl naplno tvůrčí. Ta těžká léta jeho postižení jsou jeho soukromím.

Dobrá. O Karlovi už ani slovo, a o Mostě už jen slov pár. Dovedeš si představit, že by ses vrátil?

Když vím, že je to na jeden nebo na dva dny, vracím se sem rád. Ale, a to se, milí Mostečané, prosím, nezlobte a neurazte, natrvalo bych už nechtěl. Stal se ze mne mladoboleslavský patriot a taky si myslím, že by člověk neměl vstupovat dvakrát do tý samý řeky. Ono se to většinou ani nedaří.

Petře, děkuji za upřímný rozhovor.