ročník 2015 / 5. číslo
ROZHOVOR s Reginou Razovovou a Stanislavem Oubramem
S. Lichý: Píseň o Fanfánu Tulipánovi, 1970
Jak dlouho jste vlastně kolegové?
Regina: Od roku 1963. Padesát dva let. A stejnou dobu jsme i osobní přátelé.
Stanislav: V osmdesátém roce jsem tady sice angažmá na čtrnáct let přerušil a hrál v Městských divadlech v Praze, ale nikdy jsem do Mostu nepřestal jezdit a tak tu pauzu ani nepočítám.
Na jevišti jste za tu dobu stáli spolu mockrát, ale jako pár?
Regina: Poprvé to bylo ve Věnu slečny Laury, to jsme sice nehráli přímo pár, ale partneřili jsme tam hodně. Potom byla Bláznivá vůně čerstvého sena...
Stanislav: To byla taková východoněmecká "sráděra", ale mělo to tenkrát ohromný úspěch.
Regina: Byla to totiž hodně aktuální satira, diváci tehdy byli zvyklí hledat mezi řádky, brali každou politickou narážku, takže to mělo velkou odezvu.
M. Henequin: Prolhaná Ketty, 1977
Stanislav: Já jsem hrál předsedu JZD, který dělá zázraky.
Regina: A já dělala svazáckou aktivistku. Pak jsme hráli Fanfána Tulipána, Standa Fanfána a já Madlen, to mě hrozně bavilo. Prolhanou Ketty...
Stanislav: Tam jsem jednou na zájezdě ve Varnsdorfu tak třásl s dětma (což byly panenky, které jsme hráli jako skutečné) až jednomu z nich upadla hlavička.
Regina: Potom jsme dělali Tartuffa, to už bylo v tehdejším Máji, dneska je to Divadlo Rozmanitostí, hrála jsem Elmíru a Standa Tartuffa.
Stanislav: Ještě musím zmínit jedno kuriózní partnerství - když jsme hráli s Reginou titulní role ve hře Oldřich a Božena. Byť jsme hráli pár, na jevišti jsme se vůbec nepotkali, Regina totiž pořád jen zpívala za scénou.
Regina: A potom pro mě zásadní partneření se Standou v Loupežníkovi. To jsme měli rádi.
To je dohromady s Řidičem paní Daisy sedmkrát, co jste hráli hlavní pár. To za tolik let a po tolika inscenacích, ve kterých jste oba hráli, není zrovna moc. Čím to bylo?
Stanislav: Já jsem partneřil hlavně s Emmou Černou, Věrou Mrázkovou, Evou Klánovou a později s Hanou Seidlovou.
Regina měla taky spoustu velkých a krásných rolí, ale společně nám to moc nevycházelo.
Rudi Strahl: Bláznivá vůně čerstvého sena (1978)
Regina: Já zase hrála především s Jirkou Havlíkem, Ivanem Holubem, nebo Zdeňkem Košatou. A taky jsem nastupovala na rozdíl od Standy jako elévka, takže jsem si musela na větší role chvíli počkat. Byla jsem generačně chápaná trošku jinde, ačkoli Standa je jen o šest let starší.
Když se dva herci shodnou na jevišti, zdaleka to neznamená, že se musí shodnout i po té lidské stránce, to se vám ale nestalo, viďte?
Regina: No to rozhodně ne. Navíc co jsme nestihli spolu odehrát na jevišti, doháněli jsme mimo něj. Udělali jsme spolu spoustu nejrůznějších pásem poezie nebo třeba pohádek. Já na Standu ohromně slyším a on na mě, to nám vždycky fungovalo.
Stanislav: Vždycky, když jsem něco režíroval, snažil jsem se na Regina myslet. A když tam pro ni nějaká role nebyla, tak jsem ji i připsal.
Z kamarádství?
Stanislav: No to samozřejmě, ale hlavně z těch uměleckých důvodů.
Regina: Standa byl prostě přesvědčený, že máme hrát. A za to mu patří můj veliký dík. Vlastně svůj profesní vztah ke Standovi vnímám daleko víc jako vztah herečka - režisér. Nebýt teď Řidiče paní Daisy, budu na Standu vzpomínat hlavně jako na režiséra, který mi dal moc krásných rolí.
Řidič paní Daisy je poctou vašemu herectví, vnímáte to taky tak?
Stanislav: Upřímně řečeno, když jsem před dvěma lety obdržel od Herecké asociace cenu Senior Prix, trochu jsem doufal, že mi při té příležitosti mostecké divadlo
přichystá nějakou pěknou roli.
Musel jsem si nakonec dva roky počkat, ale i když to teď třeba bude znít neskromně, myslím, že jsem si tuhle roli zasloužil.
Moliere: Tartuffe (1980)
Regina: Já mám hlavně radost, že byl někdo ochoten dát mi takovouhle velkou roli, že jsem si s režisérem ohromně rozuměla, že se všechno tak vzácně sešlo. Jsem opravdu vděčná, že mě na stará kolena potkala tak moc pěkná práce.
Stanislav: Režisér Korčák je pedagog, to je jeho velká výhoda. A pracovat s ním bylo štěstí, protože on je typ režiséra, který se realizuje přes herce a přes autora a to je, jak já říkám, vymírající druh.
A jak náročné zkoušení to bylo? Přeci jen jste takřka neustále na scéně.
Stanislav: No bylo to velice intenzivní. Ale já zkouším hrozně rád, skoro radši, než hraju, když je ovšem co zkoušet a s kým. Takže zase tak moc náročné to nebylo. Nejnáročnější bylo vstávat v šest ráno, abych si před zkouškou zopakoval v hlavě celou hru, což normálně nedělám.
Regina: Pro mě bylo nejnáročnější překonat pocity, že to nezvládnu, že je to nad moje síly. To bylo nejtěžší, bojovat sama se sebou, abych nepropadala malomyslnosti. Ale čím víc se zkoušelo, tím víc jsem se přibližovala režisérově představě a v generálních zkouškách mi bylo líto, že už to končí, chtěla jsem ještě.
Co je pro vás hlavní téma té hry?
Stanislav: Kromě rasových problémů, o kterých je to samozřejmě taky, je pro mě hlavní téma sbližování mezi lidmi, pochopení se navzájem. Ta hra je geniálně napsaná. Ze všech her pro dva lidi, ve kterých jsem hrál, například Byl to skřivan nebo Casanova na duchcovském zámku, je tahle nejkvalitnější. Opravdu krásný lidský příběh.
Regina: Standa to řekl přesně, skoro nemám co dodat. Je to hlavně o přátelství.
K. Čapek: Loupežník, 1997
Hraje se v rozpětí dvaceti pěti let. Jak se vám na jevišti stárlo?
Regina: Mě to bavilo, brala jsem to jako výzvu. A těším se, že budu jednou hrát úplné stařenky.
Stanislav: Já to nepovažoval za důležité, nijak jsem se o to vlastně nestaral, pro mě byla nejdůležitější hlavně ta vnitřní pravda.
Moc děkuju za rozhovor a přeju spoustu vyprodaných repríz.
Stanislav: To si samozřejmě přejeme taky. Já hrozně rád hraju komedie, ale opravdu jsem si potřeboval zase zahrát něco dramatického, něco vážného.
Regina: A já myslím, že to potřebují i diváci. Komorní divadlo, ale velký příběh.