Divadelní mosty

Nikola Šuhaj je pěkná role pro čerstvého absolventa. Měl jsi radost?

Měl jsem obrovskou radost, byla to jedna z největších radostí, která mě potkala. Vlastně tím vyvrcholilo moje studium herectví na DAMU, že jsem dostal takovou velkou roli na takovém velkém mosteckém jevišti. V podstatě je to moje první hlavní role, kterou jsem dostal. S výjimkou Zabijáka Joe ve stejnojmenné hře, kterého jsme ale hráli jen jako klauzury, byť by se to dalo klidně považovat za plnohodnotné představení. To se asi nedá srovnat s Nikolou v jednom z nejznámějších českých muzikálů pro pět set mosteckých diváků.

Odkud vlastně jsi?

Jsem z Havířova, na střední školu jsem chodil do Ostravy, na Janáčkova konzervatoř. Vlastně na gymnázium s estetickým zaměřením, hru na saxofon - ten obor už dneska neexistuje. Když jsem se potom hlásil na herectví na DAMU, všichni se mi z konzervatoře smáli, že saxofonista bude studovat herectví, ale nakonec jsem se z nich dostal jako jediný a smál jsem se zase jim.

Proč zrovna do Mostu? V Praze jsi zůstat nechtěl?

No jednak nepřišla žádná nabídka a když ano, nebyla šance, aby mě to uživilo. Poznal jsem, jaké je to v Praze a Most byla skvělá volba, má všechna plus. Je to velké divadlo, kde mám možnost zahrát si pěkné role, do Prahy je to kousek, tam se zase můžu uplatnit jako muzikant, zkrátka nebylo nad čím váhat.

Zabiják Joe, Disk DAMU

A co říkáš na město.

Dostal jsem divadelní být v sedmém patře s krásným výhledem třicet kilometrů daleko. Osobně to tady má pro mě zvláštní magickou atmosféru. To možná jednou přejde, ale nemyslím si, že se to stane.

Jaký je rozdíl mezi školou a praxí?

V podstatě jsme se s praxí setkali už v divadle DAMU, v Disku. Takže ten největší rozdíl je asi provozní. Neměli jsme rekvizitáře, nápovědu, inspici. To jsme si všechno dělali sami. Jinak to asi nijak výrazně jiné není. A taky trochu rozdíl vidím v divácích. Na DAMU se diváci po představení chtěli s námi vidět, bavit se s námi, říct svůj názor. Tady takovou zpětnou vazbu moc nenacházím.

Asi je to i trochu rozdíl, hrát divadlo se svými spolužáky, v podstatě vrstevníky a potom tady s kolegy výrazně staršími.

To je super věc. Můžu se od nich toho spoustu naučit. V podstatě pokračuje moje studium na další úrovni.

Proč sis vybral herectví?

Moje rodina je spíš sportovně založená, jen já jsem taková černá ovce. Dvanáct let jsem hrál tenis, ale sportovní kariéra mě neoslovila. Ve čtvrté třídě jsem začal hrát ve škole divadlo - to byla vlastně moje první hlavní role, hrál jsem Vikinga Vika. Nějak mě to začalo hrozně bavit, chodil jsem do dramaťáku a na konzervatoř jsem se nejdřív hlásil na herectví, ale nevzali mě. Od malička jsem hrál na flétnu, později

malý tenista

na saxofon, v osmé třídě ještě na bicí, tak jsem to zkusil znovu, tentokrát na hudební obor a dostal jsem se.

Ještě je brzo vzpomínat na školu, ale co ti dala nejvíc?

Tu praxi. To pochopení prostředí. Lidí, jak uvažují. Byl rozdíl, jak jsem přemýšlel o divadle v prváku a potom na konci studia. Těžko se to formuluje. Ale asi jsem opravdu něco pochopil.

Využil jsi to tady?

Doufám, že nejlíp, jak umím.

S režisérem Ondruchem se už znáte ze školy. Jak se ti s ním spolupracuje?

Poprvé jsme se potkali na letním workshopu divadla Continuo, kdy on ještě studoval režii a já byl v posledním ročníku na konzervatoři. Uvažoval jsem, co dál dělat a Pavel mi řekl, ať se zkusím přihlásit na DAMU, když mě baví herectví. Takže by se vlastně skoro dalo říct, že jsem se stal hercem na jeho popud. Po letech jsme se potkali v Disku u inscenace Bouře, ale tam jsme si úplně neporozumněli. U Balady pro banditu to bylo ale naopak skvělé, vyšli jsme si vždycky vstříc a i když byly některé jeho nápady dost bláznivé, pokusil jsem se mu je vždycky nějak vyplnit. A pak se to naštěstí škrtlo.

Jsi tady nový, pociťuješ to nějak?

Ono se říká, že je to pro mladého herce těžké, že mu ti straší dají "sežrat". Dělají si z něj legraci, že je to kandrdas a tak. Mně se ale nic takového tady nestalo a nevím, čím to je. Buď jsem ignorant a ničeho jsem si nevšiml, nebo jste tady všichni strašně hodní.

Kromě herectví jsi taky muzikant.

Mám asi šest sedm kapel, každá nějak alespoň trochu funguje. Ta hlavní je Sothein, skoro každý rok jsme hráli na Colors of Ostrava, což je podle mě celkem úspěch. Také jsem teď založil kapelu Death Jazz Experiment, což je vlastně pokus o co nejtvrdší jazz. Tomu bych se teď do budoucna chtěl věnovat.

Věnuješ se ještě něčemu dalšímu, než mosteckému divadlu?

Moje přítelkyně měla svoje divadlo LaMy, ve kterém jsem během studií hrál. Jednou jsem vyslovil přání, že bych chtěl dělat Plešatou zpěvačku od Ionesca. Náš ročníkový vedoucí Milan Schejbal ji s námi udělal v rámci klauzur a mě napadlo, že by se z toho mohlo něco vykřesat. Začal jsem uvažovat nad stylem divadla, které by mě zajímalo, což je hudební divadlo. Založili jsme tedy nový soubor Díra na trhu, přibrali jsme herce a muzikanty, například Tomáše Havlínka, mého dobrého kamaráda a spolužáka a já se ujal režie. Budeme to hrát 28. října v experimentálním prostoru NOD v Praze.

Baví tě režírovat?

Baví. Ale musím mít vizi, kterou chci uskutečnit. Tady vizi mám, to vzniklo během léta, kdy jsme začali na Plešaté zpěvačce pracovat a ten koncept byl tak silný, že to nešlo předat nikomu jinému. Ale třeba je to moje první a poslední vize, kterou mám. Kdo ví?

Co tě na divadle baví nejvíc?

Diváci by měli přijít do divadla, přestat se soustředit na formální stránku, scénu, kostýmy, dobré nebo špatné herecké výkony - to všechno by mělo jít ruku v ruce, spojit se v živý organismus. Když se to povede, tak mě to baví ze všeho nejvíc. A pak mě baví samozřejmě to, co je pro herce to hlavní: že můžu vytvořit postavu, jednat jako někdo jiný, někým jiným se na chvilku stát.

Ondruchův výklad Nikoly je trochu netradiční. Souhlasíš s ním?

Podle Ondrucha a mě je Nikola mladý otrávený fakan, který má obrovské ego a strašně si věří. Jeho morálka je níž, než u ostatních, většinu nenapadlo utéct z vojny, Nikola se rozhodl a šel pryč. A protože je o všem tak přesvědčený, tak si to může dovolit a prochází mu to. Ale samozřejmě to nemůže dobře skončit a nakonec ho jeho činy dostihnou. S tím jsem se hned ztotožnil, líbilo se mi to.

Nechtěl jsi být víc za hrdinu?

Hodně se o hrdinství mluvilo, co to vlastně znamená. Vždycky když jsem během zkoušení nevěděl, jak na to, sklouzl jsem do obecného hrdinství a frajerství. A to bylo špatně, on je spíš nula, která si to jen nechce připustit. Myslím, že díky tomu je můj Nikola víc "živý člověk".

Je to kladná postava?

Je to spíš antihrdina. On se sice vzpírá bídě, ale úplně nehrdinským způsobem. Možná se zdá, že z něj ten tragický závěr kladnou postavu udělá, ale to, že si uvědomí, že všechno bylo špatně, jeho skutky nijak neodčiní. Ať tak nebo tak, neměl by být divákům lhostejný, a to je to hlavní.

Co myslíš, bude se ti tady s námi líbit?

Jo, mně se tady zatím hrozně líbí a doufám, že se mi tady bude takhle líbit dál.