Zabít, či nezabít?

"No tak se vžij do pozice vraha," nabádal mě Vítek H., když mě požádal o napsání editorialu do Divadelních mostů, "Co to pro tebe znamená - vražda?" Jenže já ještě nikoho nezabil, můžu si to jen donekonečna představovat...

Tak sedím u pracovního stolu a přemýšlím co napsat o zabití či nezabití, když tu náhle zvenku někdo zaklepe na okno. Poodhrnu záclonu a ve tmě podzimního, sychravého večera zahlédnu za oknem obličej samotné Agáthy Ch. To není možné, bleskne mi hlavou, vždyť je už tolik let mrtvá a navíc co by dělala tady v Mostě? Je to vůbec ona?

"Ano, jsem to já!" odpoví mi chladně Agátha s anglickým přízvukem a nabádá mě k nechutně zoufalému činu: "Je třeba zabít režisérku Věru H.!"

Sevře se mi hrdlo. Proč, za co, pomyslím si. Agáta Ch. však znovu naléhá: "Je třeba zabít režisérku, trápí tě."

"Ne!" zoufale vyjeknu, "To nemohu udělat, jsem její herecký milec, nebo se to alespoň o mně říká...!"

Agáta Ch. se s výstražně vztyčeným prstem přiblíží k oknu a pevně mi pohlédne do očí: "Potřebuješ se na jevišti prosadit, zasólovat si a ona tě jen nutí hrát s ostatními a vnímat je. Takhle zapadneš. Když to uděláš, prozradím ti za to, o čem hrát postavu Gilese v Pasti na Myši..."

Byl to sen. Blbý sen. Už si nepamatuju, jestli mi té noci Agáta Ch. prozradila zázračný návod jak hrát Gilese v její detektivce, ale uvědomil jsem si, že se nedá zabíjet jen někdo, nýbrž se dá zabít i něco. Kupříkladu divadelní představení. A to tak, že si herec prostě hraje sám na sebe a na ostatní kašle.

Druhý den večer jsme Past na myši hráli a já vůbec neměl chuť někoho zabíjet. Měl jsem chuť si zahrát fajn hru s fajn lidma a užít si ji. A myslím si, že i ostatní kolegové. Byli jsme na tom jevišti totiž spolu. Hráli jsme spolu. Ne každý sám za sebe. A tak přeji nám i divákům, aby i nadále k nám do divadla chodili na "živé" herce a ne na přehlídku zabitého času, byť by na jevišti pár zabitých bylo.