Marceli, poprvé jsi do Městského divadla v Mostě nastoupil v roce 1986. Starší návštěvníci divadla dodnes vzpomínají na umělecké oživení, o které se zasloužila vaše sedmičlenná parta čerstvých absolventů DAMU v čele s režisérem Zbyňkem Srbou. Jak na první sezonu v profesionálním divadle vzpomínáš ty?

Bylo to něco mimořádného. Po všech stránkách. Nikdy předtím ani potom jsem nezažil tak spontánní přijetí. Setkali jsme se tu s výbornými herci a přátelsky naladěnými lidmi, kteří nám všichni upřímně fandili. Pro mne nástup do mosteckého divadla je klasický učebnicový příklad prvního angažmá – první lásky. A na to se nezapomíná.

Po velmi úspěšné první sezoně jste byli povoláni na vojnu. Jak jsi prožil rok "v zeleném"?

Během toho roku jsme natáčeli televizní seriál Chlapci a chlapi. Ve své době, koncem osmdesátých let, seriál velmi populární, nyní kritizovaný. Vojnu jako takovou jsme vlastně nezažili. Vojenské uniformy jsme měli hlavně jako kostýmy a deset měsíců z dvanácti jsme pokračovali ve své práci. Ne na jevišti, ale před kamerou. Takže uznáš, že to byla vojna velmi příjemná.

Rok uplynul a znovu jste se vrátili na mostecké jeviště. To už byl rok 1988 a pro tebe začala pětiletá plodná éra, bohatá na velké a krásné role v divácky úspěšných představeních. Vybavuju si tvého charizmatického Wolanda v Mistrovi a Markétce, krále Jindřicha v Tomáši Becketovi, efektní dvojroli ve Dvojí hře, Aucassina v Aucassinovi a Nicolettě, Odyssea, pána v Kunderově hře Jakub a jeho pán. Jak moc tě toto intenzivně prožívané období obohatilo?

Regino, když dostáváš takovéhle role, tak si při tom vlastně ani neuvědomuješ, co to pro tvůj umělecký život znamená. Dneska vím, že to byl nejspíš hodně dobrý základ. Nerad přeceňuju věci, protože si myslím, že život běží v rychlém tempu a to, co se zdá podstatné teď, může být za půl roku naprosto marginální. Ale ano, myslím si, že tehdy byly položeny základy mé herecké etiky a pokory. Sáhnul jsem si na velké role s dobrými režiséry ve velmi intenzivní práci. Bylo to nádherné a šťastné období.

Tak proč jsi z Mostu odešel?

Potřeba změny je asi přirozená záležitost. Abys získala nové impulzy, nové zdroje, musíš něco zásadního udělat. Tady se zdroje vyčerpaly, pohár zkušeností se naplnil, i celá naše skupina se začala rozpadat. Kluci si nacházeli každý svou vlastní životní cestu a tak jsem i já odešel.

Kam?

Měl jsem nějaké kontakty do Prahy, ale nabídka, která mi umělecky i lidsky připadala nejvíc v pořádku, přišla z Klicperova divadla v Hradci Králové. Přijal jsem ji a nikdy jsem toho nelitoval. Sice nějakou chvíli trvalo, než jsem si našel svoji pozici, než na mne ostatní začali slyšet, než jsem se uvolnil a začal se v inscenacích zřetelně prosazovat. Ale stalo se a já tam hrál veliké a krásné role. A přesto se, podobně jako tady, dostavila potřeba změny. Po sedmi letech a po různých peripetiích a podivnostech, co se tam začaly dít, jsem z hradeckého divadla odešel.

A kudy vedla tvá divadelní i životní cesta poté?

Jestli dovolíš, o mé životní cestě se bavit nebudeme. Patřím k lidem, co si chtějí svoje soukromí střežit. Dřív jsem tenhle postoj nechápal, ale teď je pro mne ochrana soukromí podstatná. A divadelní kroky? Oslovil mě režisér Zajíc z Městských divadel pražských a já hrál pět let v Rokoku a v ABC. Po pěti letech jsem za dramatických okolností, které ale nejsou předmětem našeho rozhovoru, z tohoto angažmá odešel na volnou nohu. Mimo stálé angažmá jsem byl deset let. Následovalo čtyřleté působení v Městském divadle v Kladně a pak opět volná noha.

Volná noha je dnes pro spoustu herců běžný způsob seberealizace a obživy. Má svoje výhody i nevýhody. Jaké jsou tvoje zkušenosti?

Na jedné straně volná noha znamená obrovskou svobodu. Pokud máš nabídky zajímavých rolí a můžeš si i vybírat, je volná noha téměř ideální. Pokud nabídky nemáš, je tento způsob živobytí zatěžující. Je to takové napínavé existování, kdy se musíš starat sama o sebe a nemáš vůbec nic jistého. Mě to baví. Ale mě baví i to střídání volné nohy a stálých angažmá. Když mi zavolal současný šéf Městského divadla v Mostě Jirka Rumpík, jestli nechci zaskočit za Mirka Středu ve hře Prokletí rodu Baskervillů, kývl jsem. Nakonec jsme se dohodli na angažmá a já začal psát další, tentokráte staronovou, kapitolu své divadelní cesty. Jak tady budu dlouho, co budu dělat dál, jestli tu zůstanu nebo půjdu zase jinam, to samozřejmě dneska nevím.

Takže jsi podruhé vstoupil do té samé řeky. Je opravdu stejná?

Nene. Určitě ne. Je úplně jiná. Jsou tu jiní kolegové, jiné klima, jiné vedení, jiná dramaturgie... je tu potřeba dělat divadlo jinak, než jak jsme ho dělali my. Je tu jen to, že ta řeka se jmenuje Most, ale divadlo, lidi a energie v něm jsou jiné. Nové.

Toto číslo Divadelních mostů je zaměřené na inscenaci Past na myši. Jaký je tvůj vztah k detektivkám?

Kladný. Detektivky mám rád. Rád je čtu, rád se na ně dívám v televizi a mám je rád i na divadle.

A myslíš, že v čase atraktivních, dynamických a mnohdy i hodně drsných filmových zpracování, může být jevištní detektivka ještě něčím přitažlivá?

Může. V detektivce můžeme skloubit tragedii, komedii, můžeme v ní hrát rychle, pomalu, s významnými dlouhými pauzami, vytvářejícími potřebné napětí. Můžeme použít i prvky crazy komedie a můžeme si dovolit i ostrý kontrast s okolním světem chaosu, počítačových her a senzacechtivých medií. Klasická detektivka může přidat jinou barvu. Žánr to není lehce uchopitelný, ale pokud se podaří všechny předem domluvené ingredience dobře namíchat, může být výsledek silnější než u "jednostrunných" žánrů.

Přibývá ti jedna inscenace za druhou. V krátké době jich máš na kontě už šest. A to včetně nejrůznějších záskoků. Ve Sluhovi dvou pánů a v Blbci k večeři budeš hrát role Standy Oubrama...

Standa, to je legenda. A myslím si, že nejen v mosteckém divadle. Byl to výborný herec, dobrý kolega, pohotový, vtipný a nápaditý člověk. Je mi moc líto toho, co se stalo. Ve Sluhovi dvou pánů zatím vůbec netuším, kam mě režisér v záskoku povede. Mám samozřejmou obavu, protože přebírat roli po Standovi není úplně standardní a lehký závazek. Třeba i proto, že tu Standa určitě mezi námi pořád ještě je a odněkud skrytě sleduje, jak mu ty jeho role kazíme.

Máš nějaký herecký sen?

Mám, ale nechám si ho, s dovolením, pro sebe. Kdybych ho teď prozradil, už by to nebyl sen. Budu si sám čekat na jeho splnění. A pokud se nesplní, věř mi, že nešťastný nebudu.

A co sny v životě?

Mé sny se samozřejmě v průběhu let měnily... trošku jsi mě tou otázkou zaskočila... nevím, jak definovat, co je teď. Chtěl bych být srovnaný sám se sebou, prožívat drobné radosti a pocity štěstí, žít obyčejnými věcmi. To už nejsou sny, že budu na titulních stránkách novin, že půjdu z jedné tiskovky do druhé, že o mně budou psát všechny magazíny... Regino, tohle ale nemůže normálního čtenáře vůbec zajímat! Dost už!

Dobře, už dost. Díky ti za rozhovor.

Regina Razovová