Bohouši, já vím, že už je to strašně dávno, ale jak ty ses vlastně dostal k divadlu, vzpomeneš si?

Ty, hele, já tě…! Začalo to ale opravdu dávno. Ve sklepě našeho domu v Praze v Podskalí, kde jsme se schovávali před nálety ke konci války. Táta byl pryč, někde pomáhal v odboji, nad námi létala letadla, my se báli a já jako malý klouček pro všechny zpíval: Já jsem malý Mysliveček.

A ty nemáš žádné divadelní kořeny?

Nene, já jsem v podstatě v naší rodině první. Ale asi to někde v člověku musí být, to jinak nejde. Po válce jsem se dostal do Dismanova rozhlasového dětského souboru, to bylo na doporučení ředitele obecní školy, který se s Dismanem znal. Tam ta moje cesta k divadlu asi začala. V rodině mě sice všichni podporovali a vypadalo to, že půjdu na konzervatoř, ale táta nakonec rozhodl: Ne! Musíš mít něco pevného, něco čeho se můžeš chytit. Nikdy nevíš co se u divadla může stát, přijdeš o hlas, nebudeš mít štěstí, nebudeš stát tam, kde jsi zrovna měl a nebudeš šťastný. Musíš mít nějaké řemeslo.

Tak jsem se šel učit automechanikem. Ale přece jenom mi to nedalo a hrál jsem v ochotnickém divadle Na Slupi. Tam mi to všechno vonělo. Úplně jinak než v dílně, kde byla jen nafta a olej. Učil jsem se tenkrát v autodílně patřící pod Diplomatický servis, kam jezdily bavoráky a ševrolety. Tam jsem prvně poznal, co to jsou cigarety s hrbem, dostávali jsme coca-colu a velký dýška, hlavně když člověk hezky pucoval a pulíroval auto nějké paničce. No prostě krásné časy.

Chodil tam i pan režisér Karpaš od Trnky a ten si mě všiml. Povídám, že dělám ochotnické divadlo a on se tedy přišel na mě podívat. Hrál jsem zrovna Prokopa v Paličově dceři, jemu se to líbilo a tak mi nabídl, že mi domluví pohovor u E. F. Buriana.

Šel jsem tedy v dílně za šéfem, jestli by mě nepustil dřív, ale on, že to stihnu, že D34 není daleko. Pochopitelně jsem to nestihl, tak jsem utíkal jen tak v montérkách, špinavý, a z okýnka vrátnice divadla se ozvala bába: "Konečně, že jdete opravit ten hajzl."

Stál tam takový malý pán s fousama a ten když viděl, jak tam bulím, umazanej od šmíru, tak jenom řekl: "To je ono, jste přijat!" Byl to Emil František Burian a já se stal na rok jeho žákem. Škoda, že v roce 1959 zemřel.

To ale pro tebe neznameno konec, viď?

Kdepak. Odborný asistent na akademii múzických umění, Lubomír Poživil, mi nabídl studium v Divadle pracujících v Mostě, kde pod záštitou Ministerstva kultury vedl uměleckou školu. Já to rád přijal a potkal tady fantastické lidi, s některými jsme přátelé dodnes. Evě Klánové může říct jenom Patzelt: "Ty moje prdelinko." A ona se zasměje: "Ty jsi hajzlík, viď? Ono tě to nepustilo za těch 57 let, co se známe."

Ty jsi tady soustavně od roku 1959?

Ne, kdepak. Já jsem odešel na vojnu, stal se důstojníkem, dotáhl to na majora a zůstal v armádě deset let. Pak jsem ale udělal průšvih, degradovali mě a skončil jsem v kotelně. Chodil jsem ale tenkrát do vrtbovské vinárny popíjet s Voloďkou, manželem Jiřiny Švorcové a ta mi moc pomohla. Na její radu a přímluvu jsem se vrátil do Mostu do divadla.

Moje první inscenace v roce 1959 byla Filozofská historie v režii Zdeňka Buchvaldka, a protože, jak říká jedna židovská moudrost, všechno na světě je kulaté, svůj návrat do Mostu jsem zahájil opět Filozofskou hostorií, tentokrát ovšem v režii Zbyňka Srby.

To je tedy historie... Ale ty jsi kromě herce taky pověstný don Juan. Co ty a ženy? Prý jsi byl fešák. Začalo to už v obecní škole, kdy vám do chlapecké třídy najednou namíchali děvčata... Pak jsi leštil paničkám auta...

Jo, prý jsem vypadal dobře. (smích) Taky jsem sportoval, chodíval jsem boxovat. Já jsem měl ale taky jednu obrovskou výhodu, že jsem měl zajímavý hlas. Ten je pro ženský sexy, víš? Šeptáš do ouška, ruku máš na srdci, teda na jejím… Hlavně na to nesmíš rychle, mladej!

Moje první vzpomínka na tebe je, že jsi byl takový drsný na nováčky.

Já jsem to zažil, víš? Když přijde k tobě herec, bouchne tě do šminkastle a houkne: "Běž se líčit na hajzl, kandrdas!" A myslím si, že každý mladý herec by měl zažít tenhle tlak, že se zatne a řekne si: "Ty blbečku, tak počkej..." Ona zlost v člověku je někdy dobrá. Nesmíš ji ale samozřejmě nechat přerůst přes hlavu. Tak jsm chtěl vždycky ty naše kandrdásky popostrčit. Dneska toho mladí vědí o divadle málo. Ženou se za slávou, ale na jevišti skrz člověka koukají jako skrz akvárium. Když se ale v očích objeví záblesk, to kolikrát člověk ani nemusí umět text, nebo třeba i zapomene, ale odpoví úplně perfektně, protože ty oči mu napoví. Tomu já říkám divadlo.

Když jsme u té slávy... Ty ses ale na "stará kolena" taky proslavil díky roli v seriálu Cesty domů.

To bylo omylem. Já mám dojem, že nikdo nechtěl hrát takového hajzla. Já jsem ho ale hrál rád. Divák si tě sice spojí s tou postavou, ale na druhou stranu je to svým způsobem pochvala.

Za tu dobu co tu jsi, jsi vyzkoušel snad všechny režiséry, co tu byli. Máš nějakého, který je tvůj nemilejší?

Znáš ten fór? Dva režiséři stojí na mrakodrapu, jeden je hubený, druhý tlustý, a dole stojí lidi a sází se, který z nich dopadne první. Víš, který to bude? To je jedno, hlavně že skočí. (smích) Ne, teď vážně, nesmírně si vážím Vencla, Pecháčka, Srby. To jsou podle mě režiséři, kteří tvořili dějiny tohohle divadla.

Teď už jsi herec na odpočinku?

Dá se to tak říct. Skoro mezi vás ani nepatřím. Docela mě zamrzelo, že nejsem v divadelní ročence, která nedávno vyšla. Nebudu lhát, bylo mi to líto.

Do starého železa ale ještě nepatříš, viď?

Kdepak! Dokud je to jednou týdně, je to ještě dobrý. (smích)

A jak se ti hraje v Tajném deníku?

Před pár dny jsem šel po ulici a najednou slyším lidi na zastávce: "Pojďte nám zatancovat ten váš foxtrot podvlíkačkovej." Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to z téhle poslední komedie, jak tam tancuju jako starý dědek v bačkorách. Dojalo mě to. Řekl jsem si: "Tak to asi nedělám nejhůř."

Co tě ještě čeká?

Co by? Rakev. Jako každého. (smích)