MALÝ SLOVNÍK KYBERŠIKANY

Pronásledování v kyberprostoru, nejčastěji pomocí SMS, chatu, emailu, telefonu, sociálních sítí, Skypu apod. Oběti většinou pronásledovatele (stalkera) znají, často jde o bývalého milence/milenku, kamaráda, zrazeného přítele nebo milovníka. Stalking je od 1. června 2010 trestný čin.[3]

Opakované zprávy zasílané agresorem, které jsou oběti nepříjemné. Tato situace může vzniknout i ze vzájemné konverzace, ta se stane nepříjemnou a oběť není schopná ji ukončit. Agresor většinou oběť začne bombardovat zprávami ihned po připojení na internet nebo jí zasílá nežádoucí SMS.

Vyloučení z nějaké skupiny, do které by chtěla či měla oběť patřit. Ostrakizace je pro oběť velmi bolestná, i když postrádá přímý prvek agrese. Oběť trpí frustrací z nenaplnění potřeby někam patřit. Na internetu je to často horší než v reálném životě, jelikož tam je patrné, kdo je oblíbený a kdo ne, např. je oběť vyloučena z facebookové skupiny, kde to většinou vidí větší množství lidí než v realitě.

Útočník, který se většinou vydává za někoho jiného, si vyhledá vhodnou osobu, ve které postupem času vzbudí důvěru a přinutí ji k osobní schůzce, kde pak nějakým způsobem oběť zneužije či využije. V této oblasti jsou často nejvíce ohroženy děti, které jsou závislé na technologiích, tráví na internetu většinu času a většinu přátel mají pouze ve virtuálním světě.

Nepřátelské chování útočníka vůči oběti ve virtuálním světě. Výrazně vyhrocená a agresivní diskuze až hádka na internetu. Někteří uživatelé úmyslně podobné diskuze provokují vkládáním různých kontroverzních příspěvků, urážením účastníků diskuzí apod. Výzkumy ukazují, že slovní napadání je ve virtuálním prostředí až čtyřikrát častější než v reálném životě.

Zasílání textů, fotografií a videí se sexuální tematikou prostřednictvím elektronických médií. Tyto materiály pak často končí na internetu a můžou mít pro oběť fatální důsledky, jelikož jsou často použity jako prostředek k vydírání. Některé případy mohou skončit až smrtí oběti. Útočník se v případě, že je oběť mladší 18 let, dopouští trestné činnosti v oblasti šíření dětské pornografie.

"Zábava" mladých lidí, která vznikla v Británii. Spočívá v tom, že agresor si vybere oběť a následně ji fyzicky napadne (zfackuje) a celé se to nahrává na mobilní telefon. Poté je nahrávka zveřejněna na internetu. V této době happy slapping neobsahuje jen fackování, ale už i závažnější útoky za hranicí zákona a i svlékání oběti. Zveřejnění a šíření těchto videí vedlo v některých případech až k sebevraždě oběti.

Experimentoval jsi někdy s natáčením sebe sama, jako to dělá Jakob?

To ne. Neměl jsem na to moc technické vybavení a taky jsem byl raději v lese. Ale teď, když nad tím přemýšlím, že bych to tehdy býval skloubil, mohl ze mě vyrůst novodobý Bear Grylls. Jediná moje audiovizuální tvorba spočívala v tom, že jsem fotil hračky a mezi snímky s nimi pohyboval. Ty jsem pak poskládal za sebe a udělal z toho video. Angličáky pak létaly vzduchem díky tažnému silonovému zařízení.

Jakob ve hře čelí kyberšikaně. Setkal ses s jakoukoli formou šikany ve svém vlastním životě?

Když mi bylo čtrnáct. Přišla mi anonymní smska z internetu. Stálo v ní "Počkám si na tebe na nádraží a zabyju tě!!!" Myslím, že v tom byla nějaká holka. Chvilku trvalo, než jsem se zbavil té všudypřítomné paranoie. S odstupem času jsem si jistý, že šlo o fyzickou převahu, nikolivěk gramatyckou.

Co bys poradil všem šikanovaným?

Tehdy jsem to neřešil. Dnes bych o tom s někým mluvil. Velkým problémem je to, že kyberšikana není prakticky vidět. A možná je otázka položená špatně. Neměla by spíš znít: "Co bys poradil všem šikanátorům?" Třeba moje kamarády z Brna: NEBUĎ HATER

Podle stejnojmenného filmu Homevideo jste napsal svoji divadelní adaptaci. Co vás k tomu vedlo?

Časopis Der Spiegel nedávno napsal, že každý třetí školák má již zkušenost s kyberšikanou. Zmiňuje sice pouze školáky, ale nezapomeňme, že se to týká také dospělých lidí, známých osobností, politiků, našich přátel, kolegů a známých, kteří jsou rovněž tímto problémem postiženi. Je to téma, které se dotýká každého, a proto je tak důležité, aby tento problém byl zveřejněn. A divadlo pro to je to správné místo.

Co vás nejvíce zaujalo na filmu Homevideo od scenáristy Jana Brarena a režiséra Kiliana Riedhofa?

Jakubova bezvýchodnost - a s jakou rychlostí do ní upadá.

Spolupracoval s vámi Jan Braren na divadelní adaptaci nebo ne? A jak byl spokojen s divadelní verzí textu?

Po premiéře filmu jsem Jana několikrát kontaktoval. Byl k mému nápadu napsat divadelní hru neuvěřitelně otevřený. Na textu jsem pracoval sám, ale měli jsme intenzivní rozhovory o konečné podobě textu. Mnohé scény z filmu by na jevišti nefungovaly, proto jsem musel použít jiné prostředky. V divadle musejí být mnohé věci vysloveny, zatímco ve filmu jsou skrze zpětné záběry nebo střihy ukázány. Proto bylo nutné mnohé scény rozepsat nebo naopak škrtnout a také změnit dramarurgický řád příběhu. To je ale právě to zajímavé na mé práci. Moje divadelní zpracování myslím ukazuje Jakobův příběh jěště silněji než film. Pro Jana Brarena pak bylo jistě překvapivé vidět svůj scénář částečně z jiného pohledu. Nakonec jsme ale byli, po otevřeném rozhovoru, v té věci zajedno.

Co vás nejvíce zajímá na kyberšikaně? Našel jste i nějakou inspiraci ve svém životě nebo mezi přáteli?

Mobbing je v současnosti velmi aktuální téma, silnější než kdykoli předtím. Poznal jsem šikanu ve školních letech i v práci, narazil jsem na ni mezi přáteli a známými, ale i v širší rodině. Ta situace je v dnešním digitálním čase ještě delikátnější. Internet může zanechat v člověku těžké rány. Různé urážky a komentáře se šíří internetem jako plevel. Jsem přesvědčen, že každý měl nebo má s tím co do činění. Možná byl nevědomě jednou obětí a jindy pachatelem. Ve svých dílech a adaptacích se často zabývám obecnými tématy dotýkajícími se lidství. Proto také intuitivně sleduji téma kyberšikany.

Co existuje v lidech takového, že chtějí šikanovat ostatní? Co je tím spouštěčem?

Na to je těžké odpovědět. Možná je to frustrace člověka ze života, docela obyčejná zlost nebo zklamání z konkrétní situace, které činí z člověka buď strůjce nebo oběť. Věřím také, že je těžké určit bod, kdy šikana začíná a kdy končí. Jestliže se například výsměšně vyjadřuji o křivém nose člověka na veřejnosti, pak je to pochopitelně šikana. Míra tohoto jednání je často hrozná, protože šíření komentáře na internetu je neovladatelné.

Co podle vás může obětem kyberšikany pomoci?

Větší citlivost lidí k možnosti komunikovat bez násilí.

Víte kolikáté uvedení je uvedení v Mostě? V kolika zemích se Homevideo už hrálo?

Hra byla dosud uvedena v Německu a ve Švýcarsku. Počet inscenací nevím bohužel přesně, ale bylo jich velmi mnoho. V roce 2014 byla hra na festivalu Heidelberger Stückemarkt nominována na cenu za nejlepší hru pro mládež. Byla také otištěna v knize Spielplatz. Pět her o mobbingu vyšlo také v jednom svazku v nakladatelství Verlag der Autoren, kdyby si je někdo ze čtenářů tohoto rozhovoru chtěl přečíst v němčině.

Jak se těšíte na českou premiéru v Mostě?

Obrovsky se těším, že tu hru uslyším v češtině. Každá řeč má svůj zvuk a melodii. A zažít příběh Homevidea ve vaší řeči je vzrušující.

Byl jste už někdy v České republice? A také v českém divadle?

Poznal jsem a miluji Prahu, je jedním z vůbec nejkrásnějších měst, která jsem navštívil. Vždy v ní budu rád trávit mnoho času. České divadlo jsem dosud nenavštívil, proto je pro mne toto zastavení v Mostě tolik napínavé. Toi-Toi-Toi všem zúčastněným!