BOHUMIL HRABAL

(1914 - 1997) / stručný portrét

Světoznámý spisovatel, osobitý vypravěč, jeden z nejvýraznějších tvůrců poválečné české literatury. Doktor práv, který řadu let vykonával všelijaká "neintelektuální" zaměstnání. Byl sladovníkem v pivovaru, dělníkem i výpravčím na železnici, obchodním a pojišťovacím agentem, dělníkem u martinských pecí v Poldovce, baličem starého papíru ve Sběrných surovinách, kulisákem v libeňském divadle S. K. Neumanna...

Všechna Hrabalova povolání silně rezonují v jeho díle, které nese výrazné autobiografické prvky, ovšem zároveň je velmi autostylizované. Celý Hrabalův život, tak jak jej on vidí a vnímá, je mu námětem pro psaní. Nesmíme však ztrácet ze zřetele, že Hrabalovo dílo a jeho život nejsou totéž. Hrabal věděl, co je to stylizace a mytizace, měnil úhly pohledu a masky, s ironií legendarizoval nejen své nejbližší přátele (Něžný barbar), ale i sám sebe (Svatby v domě). Autostylizace platí i pro takzvané memoárové texty – Příliš hlučná samota nebo Harlekýnovy milióny.

ZDROJE HRABALOVY INSPIRACE

V 50. letech se Hrabal stýkal se surrealisty, ale také s Jiřím Kolářem z někdejší Skupiny 42 (příslušníci této skupiny, hlavně výtvarníci, hledali poetický náboj ve všedních rysech skutečnosti, v "odpadcích" civilizace, základním programem skupiny je zaměření na město, městskou krajinu, městský způsob života, umělci si oblíbili periferii, továrny, opuštěná místa na okraji města, život obyčejných lidí). Tyto známosti jako by "prosákly" i do jeho tvorby.

Ze setkání s Kolářem (a Skupinou 42) si "odnesl" zásadní podněty pro svou autorskou metodu – Hrabal zhusta ve svých textech používal metodu montáže, koláže (například v Morytátech a legendách) a střihu. Střihovou metodou pracuje v básnických poémách Bambini di Praga a Krásná Poldi z počátku 50. let.

Hrabalovo autorské zrání probíhalo v letech 1949 - 52, kdy našel cestu k jakémusi "totálnímu realismu", v jehož duchu – a v souvislosti se směřováním Skupiny 42 – rozvíjí postupy "protokolů" (zapisování hovoru lidí) a zmíněné koláže.

Volný proud řeči, tak charakteristický pro jeho tvorbu, uplatnil už v raném prozaickém textu Utrpení starého Werthera (1949), který má podobu nekorigovaného záznamu historek, chrlených lidovým rapsódem strýcem Pepinem.

Zvláště rané povídky zachycují nezdolné, energické vypravěče, kteří mají plnou hlavu svých osudů, a vyprávěním se vzpírají drsným faktům života, jsou fascinováni krásou i surovostí, groteskní (až absurdní) dimenzí lidských úkonů atp. A Hrabal všechny své hrdiny znal.

Zatímco zpočátku se jeho texty skutečně pokoušejí být věrným zápisem, a mají tedy jakýsi předliterární charakter, později jsou včleněny do narativního celku, jsou směřovány pomocí střihů a jsou tedy vědomým narativním gestem.

Významnou stopu zanechal v Hrabalově díle také surrealismus, což je trochu paradox, protože Skupina 42 představovala jakousi literární a výtvarnou opozici právě vůči surrealismu, který jakoby považovala za příliš vzdálený bezprostřednímu lidskému bytí.

Surrealismus inspiroval Hrabalovo dílo prvky tzv. automatického psaní (vzniká bez rozumové kontroly či předem daného plánu, bezprostřední záznam proudu vědomí, snaha proniknout do podvědomí; viz Breton – Magnetická pole) a odhaluje, že jeho umělecké dílo se nevytváří toliko z myšlenek, ale slov; z jazykového kejklířství, výrazového jarmarku.

Ale také ze setkání snu a reality a jejich prolínání, asociativního psaní, kdy není jisté (a snad ani důležité), co je pravda, co fikce. Hrabal si byl vědom, že realita je slepenec vysokého a nízkého (metafyzika vedle vulgárnosti, banalita vedle filozofických sentencí). Realitu zkrátka tvoří paradoxy, to Hrabal dobře věděl a vědomě s tímto předpokladem pracoval.

V době právnických studií se Hrabal pustil do četby moderní i klasické literatury. Mezi knihy, které ho ovlivnily, sám řadí Rabelaiseova Gargantuu a Pantagruela, Joyceova Odyssea, Eliotovu Pustou zem, Goethovo Utrpení mladého Werthera; Babelovu Rudou jízdu pro sebe učinil vzorem, kterého se dá těžko dosáhnout. Ostatně Taneční hodiny pro starší a pokročilé, psané v jedné obrovské větě, jako by vypadly z Joyceova Odyssea.

O svých pěti českých vzorech hovořil jako o vrcholu středoevropské literatury – Kafka, Klíma, Hašek, Weiner, Deml. Je to ovšem typický, "autostylizovaný" Hrabal, protože s nimi má vlastně jen málo společného a i ono označení "středoevropští" autoři je pro zmíněnou pětici poněkud zavádějící.

Jediný Hašek se například vyrovnává – polemicky – s "habsburským mýtem". Kafkovým obrazům tato socio-historická dimenze chybí či alespoň není primární, Klímova filozofie je součástí širšího celoevropského zpracovávání myšlenek Schopenhauerových a Nietzschových, expresionismus Demlův roste z vášnivého, byť nonkonformního katolicismu, který pro středoevropskou literaturu rozhodně není příliš typický, a Weiner, který žil v Paříži a krátce se sblížil se skupinou Le Grand Jeu, má blíže k pařížskému a avantgardnímu kontextu než k středoevropské tradici. Je nepochybné, že pokud jde o Kafku, Hrabal se s ním v hlavních liniích dokonale míjí. Hrabal jen výjimečně napíše parabolu, která by si říkala o nějaký symbolický výklad, na to je příliš "naivním" básníkem, na to je příliš okouzlen světem. V Hrabalově pohledu tyto autory spojuje sklon k expresionistické deformaci reality. Tím jsou mu drazí.

V Hrabalově díle z konce 40. a začátku 50. let najdeme průniky s celoevropskými literárními tendencemi, třeba s dílem Alberta Camuse; Hrabalovu povídku Kain by mohl klidně mohl napsat právě on. Myšlení André Bretona – jeho Nadja (kde se motivy sociální proplétají s filozofickými, spolu s "obhajobou" surrealismu; je to zčásti deník, zčásti úvahy, doplněné kresbami a fotografiemi) nejspíše inspirovala Hrabalovu povídku Jarmilka.

Hrabala ovlivnil také Schopenhauer a jeho iracionalistická (pesimistická) filosofie (tedy že svět nelze poznat rozumovým způsobem, zdůrazněny jsou i jiné možnosti poznání – duchovní, duševní, citové...), nebo Klímův silný subjektivismus (svět je pouhou představou a subjekt, podoben bohu, s ním může nakládat jako s hračkou), a teze, že vyšší povstává z nižšího, ale i ze svého opaku (den povstává z noci, slabost ze síly, ohyzdnost z krásy atd.). Hrabal "spojuje filozofické impulsy s nejosobnějšími prožitky (...) Není divu, že si vybírá pouze ty sekvence, jejichž podstata je emocionální (...)".

To se ponejvíce odráží v Příliš hlučné samotě (1977), kde se obyčejný člověk Haňťa při lisování papíru "umazal" věděním světových filozofů, pramálo však o své "vědění" stojí, neboť ho uvrhává do beznaděje. Doba se změnila, zmechanizovala, život člověka je nicotný, ba zbytečný apod.

Hrabalovy prozaické i veršované texty dlouho neměly naději na vydání. Byly prostě nekonvenční a jedinečné a nezapadaly do atmosféry reálného socialismu 50. let. V roce 1949 byla rozmetána sazba básnické sbírky Ztracená ulička, stejně dopadla sbírka povídek Skřivánek na niti (1959). Úzkému okruhu čtenářů se představil útlou sbírkou Hovory lidí (1956).

První kniha – Perlička na dně – mu vyšla až v roce 1963, to bylo Hrabalovi takřka padesát let. V rychlém sledu následovaly další knihy: Pábitelé (1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), Ostře sledované vlaky (1965), Morytáty a legendy (1968). Vydání každé knihy se setkalo s velkým čtenářským zájmem a následovaly další dotisky. V případě Ostře sledovaných vlaků čítal celkový náklad úctyhodných 170.000 kusů!

Před normalizací měl Hrabal nakročeno mezi světové literární celebrity. Byl zván na čtení a sympozia do Paříže, Londýna, Říma, film Ostře sledované vlaky natočený podle jeho knižní předlohy získal v roce 1967 Oscara. Pak ale do Československa vtrhly ruské tanky a začala "normalizace poměrů". Bohumil Hrabal byl zařazen na seznam zakázaných spisovatelů.

Namísto světového úspěchu jej čekala úzkost, strach a těžké volby, co ze svého života a práce zradit, aby něco jiného mohlo přežít. Na takové "obchodování" ostatně musela během normalizace přistoupit většina Hrabalových čtenářů a spoluobčanů, takže by Češi měli svému autorovi dobře rozumět. V období normalizace, kdy Hrabal mohl publikovat jen s obtížemi, byl oficiálně cenzurován, případně cenzuroval sám sebe.

V roce 1970 byl zničen výbor z tvorby z let 1938 - 52 Poupata. Hrabal prochází tvůrčí krizí, těžce na něj navíc dolehlo úmrtí matky i vlastní nemoc. Obrací se více do sebe, je méně extrovertní, možná o něco niternější. V próze Peruť imbecility (1970) píše: "Povídám si, synáčku, už nepotřebuješ, aby ti někdo visel přes rameno a vyříkával ti a ty jemu svoje trápení a ty abys v těch druhých očích našel a nacházel obecnost svých ukvapených soudů. Povídám, už nepotřebuješ hledat společného jmenovatele svých bližních, raději, synáčku, předstírej, že jsi němý, že už neslyšíš, že už slyšet nechceš. Raději obklopen přívalem řeči naslouchej vnitřnímu monologu mládí, raději naslouchej tajemství stejnosti a samota, do které vstupuješ, tě nebude děsit. Mlčením se dostaneš za oponu lidského hovoru a staneš tak tváří v tvář ticha."

Hrabal tedy vycházel v samizdatu či v exilových nakladatelstvích – kromě Postřižin (1976) se jednalo například o knihy Obsluhoval jsem anglického krále (1974), Něžný barbar (1973), Příliš hlučná samota (1977) i autobiografická trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky, v níž vkládá autor vyprávění do úst své ženy Elišky.

Možnost oficiálního publikování si Hrabal "vykoupil" sebekritickým vystoupení v Tvorbě v roce 1975. Redaktor týdeníku se Hrabala zeptal na zdánlivě nevinné otázky: "Proč jsme se vlastně tak dlouho neviděli? Co byste chtěl sdělit svým čtenářům?" Redaktor – jehož jméno bylo dlouho neznámé, protože se pod text nepodepsal – přitom velmi dobře věděl, proč světově uznávaný spisovatel před pěti lety zmizel z tuzemských knihkupectví, knihoven a edičních plánů. Od definitivního nástupu normalizační komunistické moci v roce 1970 se Bohumil Hrabal ocitl na seznamu autorů, kterým bylo znemožněno publikovat. Kajícný rozhovor v týdeníku považovaném za pilíř režimní propagandy byl podmínkou, jež měla poníženému tvůrci přinést odpuštění vládců a návrat do státních nakladatelství.

"Chtěl bych jen, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě s nimi i se socialismem, protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost. Nechci stát stranou, chci po svém způsobu přispívat k tomu, aby mezi lidmi byly vztahy, jaké mají být mezi socialistickými lidmi. Myslím, že dnešnímu Svazu českých spisovatelů jde právě o to, aby tohle pochopili všichni poctiví čeští spisovatelé, pro které je nejdůležitější, co řeknou jejich práci naši čtenáři, a ne někdo v nějakém zahraničním vysílači nebo tak."

Jeho dílo v nezmrzačené (necenzurované) podobě vyšlo znovu po roce 1989 a Hrabal dodnes patří k nejčtenějším a nejvíce překládaným českým spisovatelům. Ovlivnil nejen generace čtenářů, ale také generace spisovatelů – inspiraci v jeho tvorbě nalezli například Jáchym Topol nebo Emil Hakl.