Hned z kraje asi to nejdůležitější - Jaký je tvůj vztah k Hrabalovi? Klidně můžeš začít vztahem k povinné četbě a tak...

Asi se budeš divit, ale my jsme Hrabala v povinné četbě neměli. Chodil jsem na základní školu v sedmdesátých letech a Hrabal se tehdy prakticky neučil. Poprvé jsem měl možnost se s ním setkat až v druhé polovině svých studií na gymnáziu a potom samozřejmě na vysoké škole. Nicméně já mám Hrabala nesmírně rád, je to určitě jeden z našich největších spisovatelů. Mám rád jeho poetiku, jeho pábitele, jeho vyjadřování. A jak jsem řekl už mnohokrát - Hrabal patří nejen do knihovny, ale i do rádia, do filmu a v neposlední řadě i na jeviště.

S režisérem Srbou jste dlouholetí kolegové i přátelé, máte se po těch letech navzájem ještě čím překvapit?

Nějakou dobu jsme teď spolu nepracovali, takže jsme si rozhodně ještě nezevšedněli. Na Zbyňkovi obdivuju hlavně jeho schopnost udělat divácké představení, vždycky mu velice záleží na tom, aby se na jeho inscenace chodilo. Vím, jak pracuje, znám jeho systém a pokládám to spíš za výhodu, že si na sebe žádná velká překvapení nechystáme. To ale neznamená, že bychom se při práci nudili. Naopak. Zbyněk je člověk s obrovskou fantazií a dokáže vytvořit 'dívadlo' plné obrazů, tam umí překvapit vždycky.

V čem je hraní v hrabalovské inscenaci obtížné?

Vlastně mi to zas tak těžké nepřijde. Těžké v uvozovkách, samozřejmě. Nevím, jak přesně to popsat. V Hrabalových postavách je všechno, stačí to jen nějakým způsobem rozbalit. A to je na tom asi to nejtěžší. Hrabal se kupodivu hrozně dobře učí. Hrabalův jazyk je krásný, jeho obraty jsou tak zvláštní, pěkné, vlastně velmi inspirující. Mám k Hrabalově textu velkou úctu a snažím se ho interpretovat tak, jak je napsaný, v tomhle směru cítím velkou pokoru k autorovi.

Před nedávnem jsi hrál v Hrabalových Postřižinách v režii Petra Svojtky. Přistupoval každý režisér k Hrabalovi jinak?

Oba se snažili především ctít Hrabalovu poetiku. Tam jsem viděl tu největší styčnou plochu. Každý k tomu přistupoval trochu jinak, Petr Svojtka možná snověji, Zbyněk je ve Vlacích trochu syrovější. Ale to je dáno částečně i tím, že Vlaky hrajeme na malé scéně, kdežto Postřižiny byly stavěny na velké plátno. A taky je to samozřejmě jiný příběh - Ostře sledované vlaky jsou dramatičtější, balancují na hraně smrti. Ale i v tomhle je Hrabal geniální. V té tragikomičnosti. Na jedné straně umírají lidé a na straně druhé se razítkuje Zdenička.

A jsme u toho! Jak se ti razítkovalo?

Co mám na to říct? Já ti ani nevím... Samozřejmě, Saša je krásné mladé děvče s nádherným zadečkem, takže se razítkovalo s radostí. Tedy Hubička si to rozhodně užil.