Narodil se v roce 1985 v Prostějově. Po gymnaziálních studiích zamířil na pražskou DAMU, kde vystudoval obor režie-dramaturgie a následně dramaturgie činoherního divadla (v ročníku režiséra Milana Schejbala a dramaturgyně Zuzany Sílové). Během studia získal v roce 2013 Cenu děkanky DAMU. Od října 2016 studuje na DAMU v doktorském programu Scénická tvorba a teorie scénické tvorby u doc. Zuzany Sílové, prof. Jaroslava Vostrého a prof. Jana Vedrala.

Působil šest let jako dramaturg v angažmá ve Východočeském divadle Pardubice (2010 – 2016). Na Malé scéně ve dvoře v pardubickém divadle založil tradici scénických čtení současné světové dramatiky pod názvem INprojekty. Jako hostující dramaturg pracoval také v Klicperově divadle Hradec Králové, v pražském Divadle na Fidlovačce nebo v Jihočeském divadle České Budějovice. Od ledna 2017 je kmenovým dramaturgem Městkého divadla v Mostě.

Ferdinand von Schirach

(*1964)

Narodil se v roce 1964 v Mnichově. V roce 1984 složil maturitní zkoušku na jezuitské koleji ve městě St. Blasien ve Schwarzwaldu, následně absolvoval povinnou vojenskou službu u Bundeswehru. V Bonnu vystudoval práva (1987-1991).

Jedním z jeho profesorů byl spisovatel a právník Bernhard Schlink, autor slavného románu Předčítač (1995), který zpracovává problematiku kolektivní viny Němců za 2. světové války (v roce 2008 román zfilmoval Stephen Daldry s Kate Winslet, Ralphem Fiennesem a Davidem Krossem). Schlinkovo právnicko-spisovatelské dílo bylo Schirachovi samozřejmě velkou inspirací. Vydal se o pár let později v jeho stopách.

Jinou inspirací pro zpracovávání závažných témat mu může být i vina ve vlastní rodině. Jeho dědečkem byl totiž Baldur von Schirach, někdejší čelní představitel NSDAP, říšský vůdce mládeže, který byl mezi 24 obžalovanými v Norimberském procesu odsouzen ke dvaceti letům vězení za zločiny proti lidskosti.

Hlasování

Nedílnou součástí inscenace je hlasování o vině či nevině obžalovaného majora Kocha. Hlasovat by měli v ideálním případě všichni přítomní a výsledky procesu se podle licenčních ujednání odesílají přímo k autorovi.

Městské divadlo v Mostě
stav platný v listopadu 2018

Na stránkách TERROR je potom možné vidět, jak v jednotlivých divadlech, městech a zemích diváci hlasovali.

ČERVENÝ štítek znamená převažující výsledky všech hlasování VINEN.

ŽLUTÝ štítek znamená převažující výsledky všech hlasování NEVINEN.

ZELENÝ štítek znamená stoprocentní výsledky všech hlasování NEVINEN.

Ferdinand von Schirach od roku 2004 pracuje v Berlíně nejen jako advokát a obhájce, ale zabývá se současně dráhou spisovatele. Ve svých povídkách zpravidla zpracovává soudní případy. Vydal již 8 knih, které se v německy mluvících zemích staly rázem bestsellery (Der Fall Collini, Schuld, Carl Tohrbergs Weihnachten, Strafe).

Některé z těchto příběhů natočila televize ZDF, přičemž v natáčení této série pokračuje. Za soubor povídek Verbrechen (2009), který vyšel v roce 2011 také česky pod názvem Zločiny, obdržel prestižní Kleistovu cenu za rok 2010. Na vrcholu žebříčku knižních bestsellerů týdeníku Spiegel se kniha držela celých 54 týdnů. Dosud vyšla již ve více než třiceti jazycích.

Schirachův román Tabu byl zdramatizován a uveden na jeviště v Japonsku. Pro Der Spiegel napsal sérii esejů Die Würde ist antastbar. Podle jeho děl byly natočeny také filmy Štěstí 2012), Der weisse Äthiopier (2015) a Asphaltgorillas (2018).

Teror v televizi

Terror - Ihr Urteil
Photo © ARD Degeto / Julia Terjung

Podle Schirachovy divadelní hry Teror natočil režisér Lars Kraume televizní film pro německou stanici ARD. Ta jej odvysílala 17. října 2016. Současně ho odvysílaly i televizní stanice v Rakousku, Švýcarsku, v České republice a na Slovensku. Diváci mohli hlasovat v přímém přenosu.

Ve filmu účinkovali jedni z nejvýznamnějších herců současnoti Martina Gedeck, Lars Eidinger, Burghart Klaussner, vedle nich Florian David Fitz, Jördis Triebel a Rainer Bock.

V tomhle případě jsem se vůbec nesoustředila na herecký projev jednotlivců, ale na samotný, ojedinělý soudní proces. Při závěrečných proslovech obhájce a žalující strany jsem byla napnutá jak struna.

emma53/csfd.cz

Ze závěrečné řeči státní zástupkyně:

Podle kterých kritérií rozhodneme, jestli směl obžalovaný zabíjet nebo ne? Rozhodujeme podle našeho svědomí, podle naší morálky. Je to rozumné?

Na jedné velmi příkré horské trati se utrhne nákladní vagon. Řítí se plnou vahou do údolí na malé nádraží, na kterém stojí osobní vlak. Pokud se jej nepodaří zastavit, zahynou stovky lidí. Představte si, že jste nádražákem. Máte možnost přehodit výhybku a ten nákladní vagon odklonit na slepou kolej. Problémem je, že na této trati právě pracuje 5 dělníků, kteří opravují koleje. Pokud vlak odkloníte, zabijete 5 dělníků a zachráníte stovky cestujících. Co byste udělali? Smířili byste se se smrtí těch pěti?

Na začátku jsem cítila zklamání, protože jsem byla rozhodnutá předem. Průběh filmu mě ale dokázal zviklat. Ústava přece není cár papíru, kterou si můžeme vykládat každý po svém, ústavní soud není zanedbatelná instituce a pokud bychom se měli vzdát některých našich zásad, co by nás pak odlišovalo od fanatiků? Jestli je tohle cena za přežití, totiž stát se taky fanatiky, tak je to stejně jejich vítězství a ne naše.

rikitiki/csfd.cz

A teď: Nákladní vagon se ještě stále řítí z kopce dolů, ale nemáte k dispozici výhybku, kterou byste mohli přehodit. Stojíte teď na mostě přes trať a pozorujete dění. Vedle vás sedí hodně tlustý muž. Pokud by spadl dolů, dopadl by na trať. Byl by dole sice přejet, ale jeho ohromné tělo by mohlo vagon zablokovat. Jenže nemůžete toho muže prostě shodit dolů, je příliš tlustý a těžký. Museli byste jej nejdřív zabít, například nožem, teprve potom ho můžete shodit dolů a tak cestující zachránit. Co byste dělali nyní?

Co je tady opravdu jinak? Vlastně jenom jedno: Museli bychom zabít člověka vlastníma rukama. Přestože se situace v podstatě neliší, v naší hlavě se změnilo všechno. V prvním případě jsme ochotni těch 5 lidí zabít a teď nejsme schopni zabít ani toho jednoho? Najednou se nám jeví nemožné, zvolit to správné řešení.

Právo a morálka musí být navzájem přísně odděleny. Jenom to, co je v zákoně, musí být závazné pro každého. Opravdový zákon, který odpovídá ústavě a který byl v komplikovaném procesu schválen parlamentem.

Jaká je legitimita svědomí jednotlivce před soudní instancí či ústavou? Představte si situaci, že by i onen terorista mohl argumentovat před soudem, že svůj čin konal podle svědomí. Tak to bychom tu měli dvě úplně opačná svědomí, totiž pilota stíhačky a únosce letadla. Morálka, ani svědomí jednotlivce, který se může mýlit, jako argumenty v tomto případě nestačí. A proto jsem rád, že existují zákony, o které je je možné se opřít.

hygienik/csfd.cz

Pokud rozhodujeme o člověku, aniž by on sám na to měl vliv, pokud je rozhodnuto bez jeho vědomí, stává se objektem. A tím máme jasno: Stát nikdy nemůže jeden život vyvážit jiným. Ani tehdy ne, když se jedná o 100 nebo 1000 životů. Lidé nejsou věci. Život se nedá měřit na čísla, nejsme na trhu.

Ze závěrečné řeči obhájce:

Lars Koch zachránil 70.000 lidí. Proto musel 164 lidí zabít. Je to hanebné? Ano, je to kruté, strašné, hrozné. Ale šlo to jinak? Ne. Dlouho zvažoval a našel správné řešení: Žádný princip na světě není důležitější, než zachránit 70.000 lidí.

Opakovaně rozhodovaly různé soudy o tom, že podle našeho práva je možné dát přednost menšímu zlu před větším. V roce 1841 se potopila loď Wiliam Brown poté, co narazila do ledové kry. Záchranné čluny nemohly unést všechny a začaly se vlastní vahou potápět, nikdo by nepřežil.

Herci jdou spočítat na prstech rukou, jen jedna místnost, kromě toho, že jen někdo mluví, se nic neděje. Ani vteřinku však sebemenší náznak nudy! Ale není to jen konverzační drama, je to i těžce filozofická záležitost k zamyšlení. Tohle zaměstná hlavu nejen po čas sledování, ale ještě dlouho poté. A přitom je to tak prosté... nebo ne?

Hvězdář/csfd.cz

Alexander Holmes, obyčejný námořník, shodil 14 až 16 (přesně to nebylo možné zjistit) lidí přes palubu. Po návratu do Philadelphie byl Holmes pro svůj čin postaven před soud. Soud jej sice odsoudil, ale trest byl velmi mírný. Soudci uznali nutnost dát přednost menšímu zlu, před větším. Holmes podstatnou část pasažérů zachránil.

Svět není seminářem pro studenty práv. Opravdu jsme vystaveni větším hrozbám, než tomu bylo kdykoli dřív. Sice vidíme ty hrozné záběry každý den, ale nevěříme, že by se mohly týkat i nás. Ale jsme ohroženi. Naše společnost, naše hodnoty, náš způsob života. Svůj cíl formulovali teroristé už dávno. Chtějí nás zničit. A co děláme my? Co jsme postavili proti tomu?

Případné odsouzení Larse Kocha neochrání naše životy, ale ochrání naše nepřátele, teroristy. Pokud dnes Larse Kocha odsoudíte, jasně tím řeknete, že se proti teroristům nesmíme bránit. Možná tím děláme z pasažérů objekty. Ale nesmíme zapomenout, že jsme ve válce a válka přináší oběti.

NAHORU