Před sedmi lety jsem hrála v představení Rádobydivadla Klapý Elegie tyrolská. Tato hra, v originále Chrám milosrdenství od Josefa Tejkla, by se mohla označit jako soudní drama o vině a trestu, kdy otec vezme svého desetiletého syna do hor a on tam zemře. Hrálo se v aréně v bezprostřední blízkosti s diváky. Soudní líčení, kde byl obhájce, žalobce i svědci, se prolínalo s osobním životem otce a já hrála jeho spřízněnou duši. Přímou účastnici soudního řízení jsem si tedy poprvé zahrála až v Mostě.

Klade tento specifický žánr na herce nějaké specifické požadavky?

Myslím, že jsou to běžné požadavky, které vyžaduje režisér od každého herce. Naučit se text, říkat ho po smyslu a snažit se o přirozený projev. Ale nechci to samozřejmě zlehčovat. Určitě bylo potřeba text s režisérem (skvělý Filip Nuckolls) velmi důkladně rozebrat, vysvětlit si mnoho právnických formulací, porovnat právní systém v Německu a u nás, a snažit se pochopit jejich ústavní zákony. Na jevišti se pak stoprocentně soustředit a vnímat své herecké kolegy, ale to je vlastně taky běžné. V této hře to ale bez toho opravdu nejde!

V inscenaci Teror hraješ státní zástupkyni. Ta žaluje majora Kocha, který je obviněn z toho, že sestřelil letadlo unesené teroristy, přičemž zabil 164 civilistů. Koch svůj čin nepopírá. Ty se jako státní zástupkyně zaštiťuješ především nezpochybnitelnými principy ústavy. Co je pro tebe naopak nejsilnějším protiargumentem obhajoby?

Pro mne je největším argumentem obhajoby, že jsme ve válce a že se terorismu musíme bránit. Pokud se budeme držet ústavních doktrín, tak se předem dobrovolně vzdáváme. Pokud se nebudeme bránit, mohou si teroristé dělat, co chtějí a my budeme vždy jen přihlížet a neuděláme nic.

Jak se na to dívá Veronika Týcová? Souhlasíš s myšlenkami své role nebo u některých zažíváš vnitřní rozpor? A vyvíjely se tvoje úvahy o vině majora Kocha během zkoušení nebo se od první čtené zkoušky až do generálek nezměnily?

Samozřejmě s mnoha myšlenkami a argumenty souhlasím. To, že má mít člověk svoji důstojnost, že lidé nejsou věci a že se nesmí stát pouhým objektem jednání státu. Za klíčovou považuji otázku, jestli by major Koch vystřelil, kdyby v letadle seděla jeho žena a syn. Na druhé straně nejsem přesvědčená, jestli se máme vždy držet ústavních principů, jestli se nemáme řídit vedle rozumu i citem. Nevím, jestli se dá každý případ zařadit do nějaké škatulky! I soudci jsou jenom lidi a nedělám si iluze, že vždy rozhodují nestranně.

Já jsem na začátku zkoušení nevěděla, pro co se rozhodnout. Hra je napsaná velmi chytře a nenadržuje ani jedné z procesních stran. Takže argumenty obhajoby i obžaloby byly velice zajímavé. Ale postupně jsem došla k názoru, že já bych určitě rozhodla o nevině majora Kocha.

Myslíš, že bys byla v praxi dobrá žalobkyně, že by tvoje herecká výřečnost stačila a že by tě povolání žalobce mohlo i bavit?

Měla bych říct, že určitě, že bych obhajobu vždycky rozsekala na hadry. Neee, myslím si, že herecká výřečnost stačí v divadle, ale v povolání soudního právníka je zapotřebí ještě ohromná dávka intelektu, který je třeba využívat k taktice a přesvědčení. Člověk pak musí mít ohromný všeobecný přehled, musí být výborný psycholog, diplomat i manipulátor. A ještě si nesmí tahat práci domů, aby se z toho nezbláznil. Smekám před tímto povoláním a s o to větší chutí a úctou v představení hraju státní zástupkyni.

Teror se hraje po celém světě. Na konci představení diváci hlasují o vině či nevině majora Kocha. Výsledky se liší stát od státu, divadlo od divadla. Jaké předpokládáš výsledky soudního přelíčení právě v Mostě?

Myslím si, že mostecký divák je laskavý a že bude vždy převažovat nevina. Pravda je, že v naší republice, stejně jako v celé Evropě, kde se hra inscenuje, převažuje varianta osvobození majora Kocha. Snad pouze v Německu jsou čísla nejvíce vyrovnaná. Nechme se tedy do budoucna sami překvapit a možná, že nás nakonec překvapí sám mostecký divák.

(připravil Zdeněk Janál)

NAHORU