Ničeho podobného jsem se vlastně nikdy nezúčastnil. Ani jako divák, ani jako účinkující. A naštěstí ani jako obžalovaný - protože tahle divadelní forma opravdu spíš připomíná víc skutečný soud, než představení tak, jak jsme zvyklí. Takže úplně nová zkušenost. A mimořádně zajímavá, musím dodat. Jistá příbuznost by se zdánlivě dala najít u další mé oblíbené inscenace - Splašených nůžek. Je to také 'interaktivní' představení a také se obracíme přímo na diváka jako na partnera. Ale žádná podoba mezi 'Nůžkami' a Terorem podle mě není. V podstatě se Teror opravdu nedá přirovnat k ničemu, co se v Mostě zatím hrálo.

Klade tento specifický žánr na herce nějaké specifické požadavky?

V konvenční inscenaci, pokud to tak můžu nazvat, hrajeme situace, vyprávíme příběh. Herec pro svou postavu tvoří něco, čemu se říká dramatický oblouk, což je velmi zjednodušeně cesta postavy od začátku hry do konce, její vývoj, její proměna. V Teroru nic z toho vlastně nemáme k dispozici. Alespoň ne tak, jako obvykle. Pro mě tahle hra čerpá z úplně prapůvodní podstaty divadla, kdy sloužilo k popsání světa a k zamyšlení se nad ním. Překvapivě je to celkem dost filozofická záležitost.

V inscenaci Teror hraješ obhájce majora Kocha, který je obviněn z toho, že sestřelil letadlo unesené teroristy, přičemž zabil 164 civilistů. Koch svůj čin nepopírá. Obhájce ho hájí tím, že z morálního hlediska udělal dobře, neboť tímto činem zachránil 70 000 lidí, kteří se nacházeli na fotbalovém stadionu, na který teroristé letadlem mířili. Čím přesněji obhájce svého mandanta hájí, čím dále argumentuje?

Tak především tím, že v tomhle konkrétním případě nade vší pochybnost vítězí selský rozum. Zachránit víc lidí je důležitější, ať už zákon říká cokoli.

Jak se na tuto obhajobu dívá Vítek Herzina? Souhlasíš s myšlenkami své role nebo u některých zažíváš vnitřní rozpor? A vyvíjely se tvoje úvahy o vině majora Kocha během zkoušení nebo se od první čtené zkoušky až do generálek nezměnily?

Měnily se. A hodně. Od jasného přesvědčení, že zákon se musí dodržovat a Koch je vinen, přes pochybnosti, jestli přece jen neudělal dobře, když obětoval těch 164 lidí, až zase zpátky k tomu, že takovouhle svévoli prostě nemůžu akceptovat. To mi vadí nejvíc. Netvrdím, že je vrah, ale střílet neměl. Neměl na to právo ani pověření. Vždycky mi u případů tohohle typu vytane otázka - kde se to zastaví, co bude příště? Vidíme to všude, jak se strach z terorismu mění v nástroj moci. To se mi nelíbí.

Myslíš, že bys byl v praxi dobrý obhájce, že by tvoje herecká výřečnost stačila a že by tě povolání obhájce mohlo i bavit?

Asi by se nemělo zapomínat (a často se to děje), že výřečnost herce je přímo úměrná tomu, kolik slov dostane od autora. A jsem přesvědčený, že kvalita obhájce zdaleka nebude jen o nějakých schopnostech 'zahrát' to na soud. Takže asi ne, výřečnost by nestačila. A nejspíš by mě to ani nebavilo. Dobrý obhájce totiž musí obhajovat nejen nevinné, ale i pachatele. To bych nejspíš nedokázal.

Teror se hraje po celém světě. Na konci představení diváci hlasují o vině či nevině majora Kocha. Výsledky se liší stát od státu, divadlo od divadla. Jaké předpokládáš výsledky soudního přelíčení právě v Mostě?

Nemám tušení. Ale dost předpokládám, že bude hodně hlasů pro nevinu. Máme tendenci zjednodušovat a těžko překonat ten jasný nepoměr - kolik lidí Koch zabil a kolik zachránil. Dál už se nám vlastně nechce moc přemýšlet. Zvolit menší zlo je první a jednoduchá volba. Přitom nejdůležitější věta podle mě zazní z úst paní státní žalobkyně, když se majora Kocha zeptá, jestli by střílel, kdyby v tom letadle byla jeho žena a syn. Takovou otázku by měl před hlasováním sám sobě položit každý.

(připravil Zdeněk Janál)

NAHORU