Úspěšný německý dramatik nejprve vystudoval herectví na divadelní škole v Essenu (1986-1990) a jako herec pak prošel několika divadelními angažmá (Mainz, Gießen, Stendal, Coburg, Berlín). Uplatnil se také jako herec v televizních produkcích.

Postupně se však začal více věnovat psaní pro divadlo. V roce 2002 absolvoval své druhé studium, obor Psaní dramatu, na Německém literárním institutu v Lipsku. Absolvoval monologem Der Manndecker, který byl hned uveden na profesionální scéně i adaptován do podoby filmového scénáře.

JULLER
Theater der jungen Welt, 2017, režie Jürgen Zielinski, foto: Tom Schulze

Následně psal především divadelní hry na objednávku rozmanitých německých divadelních scén (Theater der Altmark Stendal, Theater Freiberg, Schloßtheater Moers, Theater Koblenz, Junges Ensemble Stuttgart, Oper Dortmund, Chawwerusch Theater Herxheim, Junges Schauspiel Zürich a berlínské scény Theater Strahl a Grips Theater a další).

GETÜRKT
UA Theater BAAL Novo Offenburg, 2012

Menke-Peitzmeyer je velmi plodným autorem, na svém kontě má několik desítek titulů. Napsal několik her pro večerní publikum, ale hlavní jeho specializací je dramatika pro mládež. Ve své tvorbě se zaměřuje především na závažná celospolečenská témata, která se dotýkají jak mládeže, tak jejích rodičů.

Do těžiště jeho tvorby pak patří také divadelní hry ze sportovního prostředí, nejvíce pak z prostředí fotbalu - pro inspiraci k nim zužitkovává i své vlastní zkušenosti, neboť sám byl v mládí aktivním fotbalovým hráčem. Dnes uvádí, že je vášnivým fanouškem Borussie Dortmund.

THE WORKING DEAD
UA Theater Strahl, 2015

Během své kariéry obdržel nesčetné množství tvůrčích stipendií. Byl nominován na cenu za nejlepší německou hru pro mládež, a to za hry Steht auf, wenn ihr Schalker seid (2006) a Getürkt (2012). Tuto cenu ale obdržel až v roce 2016 za hru The Working Dead. Ein hartes Stück Arbeit.

V roce 2015 napsal filmový scénář k pohádce O bílém hadovi. V roce 2017 vydal také svůj první román Billy the Beast, který napsal podle své divadelní hry Der Essotiger. Jeho hry byly přeloženy do angličtiny, čínštiny, chorvatštiny, maďarštiny, polštiny, norštiny, ruštiny, turečtiny nebo arabštiny. A nyní poprvé i do češtiny.

Jörg Menke-Peitzmeyer v současnosti působí tzv. na volné noze jako dramatik a herec. Žije střídavě v Berlíně a v Istanbulu, kde působí jako vysokoškolský pedagog.

HEIß AUF 2. LIGA
Hamburger Kammerspiele, 2018

Julius Hirsch

zvaný Juller

Německý fotbalový útočník Julius Hirsch se narodil v židovské rodině. Prvním členem rodu, který začal používat příjmení Hirsch byl teprve jeho dědeček Rafael Hirsch, který pocházel z rakouské oblasti Weingarten.

Juliův otec Berthold byl druhorozeným dítětem tehdy farmářského rodu. Berthold se vyučil obchodníkem, v letech 1870-1871 bojoval v Německo-francouzské válce. Svým založením byl německým nacionalistou a v tomto duchu vychovával i své čtyři syny. Julius se narodil 7. dubna 1892 jako nejmladší z nich (celkově byl ze sedmi dětí) během léčebného pobytu své matky v Illenau. Vyrůstal v Karlsruhe, kde chodil i do obchodní školy a do dvouletého obchodnického učení u firmy s kůžemi Freud und Strauss. U této firmy pak byl zaměstnán až do 22. března 1912.

Svoji fotbalovou kariéru Hirsch započal v juniorském oddílu klubu Karlsruher FV již v roce 1902. Tento klub tehdy patřil k těm vůbec nejlepším v celém Německu, v letech 1901 až 1905 vyhrál pětkrát za sebou mistrovství jižního Německa a v roce 1905 se stal německým vicemistrem.

Za dospělé mužstvo Karlsruher FV Hirsch poprvé hrál ve svých 17 letech. Svoji první šanci dostal v lednu 1909, když anglickému trenérovi William Townleymu (který přešel do Karlsruhe z Prahy) v nedělním zápase proti Freiburgu chyběl hráč na levém útoku. Hirschovi se zápas velmi vydařil, dal dokonce gól. Townley ho proto hned poté zařadil do prvního mužstva klubu nastálo.

Karlsruher FV, 1910

V sezóně 1909/10 se mužstvo v jižní lize přetahovalo o prvenství s místním rivalem, v předchozí sezoně mistrem Německa, s klubem FC Phönix Karlsruhe. Karlsruher FV se nakonec dostal i do finále německé ligy, v němž po prodloužení zvítězil nad klubem Holstein Kiel 1:0. Hirsch se tak poprvé stal mistrem Německa.

Hirsch byl sice malý vzrůstem, ale měl velký hráčský entusiasmus, byl mimořádně rychlý a proslulý svým nakloněným způsobem běhu a silnými střelami levou nohou. V Karlsruher FV vytvořil legendární útočnou sestavu spolu s Gottfriedem Fuchsem & Fritzem Fördererem. V tomto složení však hráli nejen za Karlsruhe, ale také v německé reprezentaci. Brzy toto centrtrio všude předcházela skvělá pověst. Jejich kombinační hra byla tehdy zcela nevídaná.

Mezi 21. srpnem 1910 a 21. červencem 1913 Julius Hirsch odehrál 81 utkání za první mužstvo klubu a jeden zápas za druhé mužstvo, z toho celkem 54 utkání hrál v útočné sestavě právě s Fuchsem a Fördererem. V letech 1910 až 1912 Hirsch s klubem třikrát za sebou vyhrál titul mistra jižního Německa, ve finále mistrovství Německa v roce 1912 jeho klub prohrál s Kielem 0:1.

Hirsche si v té době nemohl nepovšimnout trenér německé reprezentace. Za ni Hirsch poprvé nastoupil 17. prosince 1911 v Mnichově v zápase proti Maďarsku (1:4). Podruhé hrál 24. března 1912 ve Zwolle proti Holandsku (5:5).

Jako první německý reprezentant v historii dal tehdy 4 góly v jednom zápase. Ale tyto čtyři góly zůstaly nakonec také jedinými, které v národním dresu dal. Tento zápas se zařadil mezi ta nejzásadnější fotbalová utkání německé reprezentace v období před první světovou válkou. Za národní mužstvo tehdy hráli jen hráči z Karlsruher FV, doplnění o dva hráče z klubu FC Phönix (rovněž z Karlsruhe).

Tomuto zápasu Hirsch vděčil také za svoji nominaci na olympijský fotbalový turnaj ve Stockholmu v roce 1912, na kterém pak hrál ve dvou zápasech ze tří, a to proti Rakousku (1:5) a Maďarsku (1:3). Ve třetím zápase proti Rusku chyběl.

V té době absolvoval roční vojenskou službu od dubna 1912 u 1. bádenského grenadýrského regimentu číslo 109. Hned poté se přestěhoval do Norimberku, kde mu bylo nabídnuto pracovní místo v továrně na výrobu hraček Gebrüder Bing AG.

Není zcela jasné, jestli stěhování z Karlsruhe souviselo s láskou k jeho pozdější ženě Elle, jestli ho lákala zmíněná pracovní nabídka nebo to, že ho někdejší trenér z Karlsruhe William Townley povolal do týmu SpVgg Fürth (židovské předměstí Norimberka).

Julius Hirsch (první řada, druhý zprava), Gottfried Fuchs (první řada, první zleva), Fritz Förderer (druhá řada, druhý zleva)

V roce 1913 opět hrál za reprezentaci proti Švýcarsku (1:2), Dánsku (1:4) a Belgii (2:6). S klubem SpVgg Fürth se stal v roce 1914 opět mistrem Německa, když Fürth ve finále porazil VfB Lipsko v prodloužení 3:2.

7. srpna 1914 Hirsch odešel bojovat do první světové války, postupně na několika válečných frontách prožil celé čtyři roky. Za své zásluhy obdržel Železný kříž 2. třídy.

1. světová válka

Po válce až do 30. března 1919 byl zaměstnán opět u firmy Bing. Poté se vrátil zpět do Karlsruhe, kde pracoval ve firmě svého otce, které během války vyráběla vedle vlajek také uniformy a koženou výstroj pro vojsko, policii a poštu, později se však přeorientovala na sportovní zboží. Firma Hirsch se brzy proslavila i díky své výrobě kožených fotbalových míčů.

Hirsch opět nastoupil do klubu Karlsruher FV, ale na své předválečné úspěchy už nenavázal. Hráčskou kariéru ukončil v roce 1925.

V roce 1920 se oženil s Ellou, narozenou rovněž v Karlsruhe, dcerou hostinského z Heidelsheimu. Povoláním byla modistka, pracovala jako šéfka obchodu v textilní továrně. Manželům Hirschovým se narodili syn Heinold Leopold (1922) a dcera Esther Carmen (1928). Ella Hauserová byla evangelička, ale děti měly židovskou výchovu.

V roce 1926 připsal Berthold Hirsch podíly ve firmě svým synům Juliovi a Maxovi, po otcově smrti v roce 1931 byli právě oni dva jedinými vlastníky. Podnik byl ovšem zlikvidován, 10. března 1933 byl na něj vyhlášen konkurz. Tím Hirsch přišel i o své zaměstnání jako obchodní ředitel. Po nástupu národních socialistů k moci byl perzekuován, ačkoli paradoxně sám do té doby nacionálně smýšlel.

Pracoval pak krátce jako fotbalový trenér F.A. lllkirch-Grafenstaden v Alsasku. V březnu 1934 se však vrátil zpět. Pokoušel se pak opět získat práci trenéra ale vzhledem ke svému židovskému původu ani přes doporučení Ivo Schrickera, někdejšího hráče a spoluzakladatele Karlsruher FV, v té době generálního sekretáře FIFA, neměl žádnou šanci. Mohl se věnovat jen práci v židovskému fotbalovému klubu Turnclub 03 Karlsruhe, kde působil jako hráč a trenér.

Paul Celan

Fuga smrti

Černé mléko jitra pijem je navečer
pijem je v poledne zrána a pijem je v noci
pijem a pijem
v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost
Muž bydlí v domě hraje si s hady a píše
když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy Markétko
dopíše vyjde před dům a zablýsknou hvězdy muž zahvízdne na svoje vlčáky
zahvízdne na svoje židy ať vykopou v zemi hrob
velí nám k tanci teď hrajte

Černé mléko jitra pijem tě v noci
pijem tě zrána a v poledne pijem tě navečer
pijem a pijem
Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše
když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy Markétko
tvé popelavé vlasy Sulamit v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost

Volá hlouběji ryjte a vy tam zpívejte hrajte
dotkne se za pasem železa švihne jím oči má modravé
hlouběji zabořte rýče a vy tam dál hrajte k tanci

Černé mléko jitra pijem tě v noci
pijem tě v poledne zrána a pijem tě navečer
pijem a pijem
muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko
tvé popelavé vlasy Sulamit hraje si s hady
Volá sladčeji hrajte tu smrt smrt je maestro z Němec
volá hlouběji nalaďte housle potom jak dým se vznesete vzhůru
v oblacích je váš hrob tam člověk má místa dost

Černé mléko jitra pijem tě v noci
pijem tě v poledne smrt je maestro z Němec
pijem tě navečer zrána a pijem a pijem
smrt je maestro z Němec oči má modravé
kulkou z olova přesně tě zasáhne
muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko
vlčáky na nás štve a rozdává oblačné hroby
hraje si s hady a sní že smrt je maestro z Němec

tvé zlaté vlasy Markétko
tvé popelavé vlasy Sulamit

(přeložil Ludvík Kundera, 1986)

Julius Hirsch, 1938

Od dubna 1934 pracoval jako obchodní zástupce Manufakturen und Wásche, později jako pomocný účetní továrny na celulózu a papír Vogel und Schnurmann. Po arizaci podniku 1. dubna 1938 v něm pracoval jako loupač kůry, než 30. června 1938 o práci přišel definitivně. Pokusil se ještě znovu získat místo trenéra v zahraničí, ale marně. Po cestě zpět z návštěvy Francie spáchal v listopadu 1938 pokus o sebevraždu. Přežil. Kvůli depresím byl pak hospitalizován na psychitrické klinice Bar-le-Duc.

1939, s manželkou a dcerou Esther (vlevo)
© Andreas Hirsch

Heinold & Esther museli jakožto děti židovského otce v roce 1938 opustit školu a od roku 1941 stejně jako otec nosili židovskou hvězdu. V roce 1942 se s Juliem jeho žena Ella rozvedla, čímž se pokusila zachránit sebe a děti před nacisty. Hirsch pak byl nasazen na nucené práce, odklízel suť.

V únoru 1943 Hirschovi gestapo sdělilo, že bude poslán do pracovního tábora. Spolu s jedenácti dalšími bádenskými Židy byl 1. března 1943 deportován do Osvětimi. Dorazil tam v transportu s dalšími 1500 osobami. Ve vstupní knize do tábora je pojmenováno jen 150 lidí z oněch 1500, Hirschovo jméno v knize chybí, jeho stopa se tak ztrácí.

Poslední dochovanou písemnou zmínkou z Hirschova života je jeho pohlednice, kterou odeslal 3. března 1943 z Dortmundu domů. O úmrtí Julia Hirsche nikdy nebyly zjištěny žádné údaje. Za mrtvého byl úředně prohlášen až v roce 1950. Přesné datum jeho úmrtí nebylo nikdy zjištěno, oficiálně tak bývá uváděno datum 8. května 1945.

Heinold a Esther byli 14. února 1945 deportováni do Terezína. Heinoldovi bylo 22 let, Esther 17. Oba však byli naštěstí 7. května 1945 při osvobození Československa zachráněni. 16. května se navrátili do KarIsruhe. Heinold postupně vybudoval jednu z největších cestovních kanceláří v Německu, v čemž mu pracovně pomáhala i jeho matka Ella.

Od roku 2005 Německý fotbalový svaz uděluje Cenu Julia Hirsche za aktivity vedoucí k posílení mezilidské tolerance a k boji proti extremismu a antisemitismu. V Berlíně bylo po Hirschovi pojmenováno sportoviště Eichkamp, v jehož místech dříve trénoval berlínský židovský fotbalový klub. Karlsruhe v roce 2006 zřídilo na domě, kde Hirschovi bydleli, pamětní desku, později po Hirschovi pojmenovalo ulici i sportovní školu. Město Fürth pak po Hirschovi pojmenovalo novou sportovní halu, a to symbolicky 17. února 1914, kdy uplynulo přesně sto let od doby, co Hirsch dovedl v pozici kapitána fotbalový klub Sp Vgg Fürth k titulu mistr Německa.

Fritz Förderer

zvaný Frieder

(1888 - 1952)

Fotbalový útočník Fritz Förderer započal svoji fotbalovou kariéru v roce 1905. Nejprve hrál v Karlsruhe za klub ASV Durlach, záhy však přestoupil do klubu Karlsruher FV, za který hrál od roku 1905 až do roku 1917. Dopomohl mu osmkrát zvítězit v mistrovství jižního Německa, jednou se pak spolu se svým týmem stal i mistrem Německa (1910). Mezi svými spoluhráči vyčníval razancí svých střel.

Ve dvaceti letech byl členem fotbalové jedenáctky, která vůbec historicky poprvé hrála mezinárodní zápas jakožto německé národní mužstvo. V tomto výjimečném zápase proti Švýcarsku, který se uskutečnil 5. dubna 1908 v Basileji, dokonce střelil první gól. Druhé utkání za Německo pak odehrál hned 20. dubna téhož roku v Berlíně. Na Olympiádě ve Stockholmu v roce 1912 se zúčastnil zápasů proti Rusku a Maďarsku. S národním týmem se rozloučil po jedenácti utkáních, ve kterých střelil celkem 10 branek, 16. října 1913 při utkání s Dánskem.

Po první světové válce přijal místo učitele tělocviku v Halle, kde také až do roku 1925 pokračoval ve své fotbalové kariéře. V té době vyhrál například titul mistra středního Německa. Později mnoho let působil jako fotbalový trenér.

Förderer (vpravo) s fotbalovým týmem 3. SS Totenkopfstandarte - strážci koncentračního tábora Buchenwald.

Gottfried Fuchs

později jako Godfrey Fochs

(1889 - 1972)

Fotbalový střední útočník Gottfried Fuchs, bratr hudebního skladatele a architekta Richarda Fuchse, hrál fotbal nejprve za klub Düsseldorfer SC 99 (1904-1907), ale hráčsky dozrál teprve ve fotbalovém týmu Karlsruher FV po boku Julia Hirsche a Fritze Förderera. Zde zdokonalil svoji hráčskou techniku a proměňoval podstatně více gólových příležitostí než dřlve. Za Karlsruhe dal ve své době dokonce nejvíce gólů ze všech.

První světovou válku prožil jako důstojník dělostřelectva (obdržel celou řadu vojenských vyznamenání), ale hrál také fotbal ve městě Halle. Později se vrátil zpět do Düsseldorfu.

Za německou reprezentaci nastoupil celkem šestkrát, a to v letech 1911 až 1913. V pouhých šesti zápasech se ovšem trefil do soupeřovy brány celkem třináctkrát. Jeho rekordní úspěšnost 2,17 gólů na jeden zápas v německé reprezentaci dosud nikdo nepřekonal.

Nejvíce se Fuchs proslavil svým výkonem v utkání, které německá reprezentace odehrála v roce 1912 na olympiádě ve Stockholmu proti Rusku. V zápase, ve kterém Německo zvítězilo 16:0, se trefil celkem desetkrát. Celosvětový rekord v počtu střelených branek v jednom mezinárodním zápase pak držel až do roku 2001, kdy ho překonal Australan Archie Thompson, když rekord navýšil o tři branky na celkových třináct, když tehdy Austrálie porazila Americkou Samou 31:0.

Bayern München – KFV 0:5 (1911), Fuchs vpravo

Po skončení své fotbalové kariéry Fuchs nejprve pracoval v rodinném dřevařském podniku. V roce 1928 se přestěhoval do Berlína, kde kariéru fotbalisty vyměnil za kariéru tenisty, dokud nebyl v roce 1935 kvůli svému židovskému původu donucen klub opustit. V roce 1937 se Fuchsovi podařilo z Německa emigrovat nejprve do Švýcarska a Francie, v roce 1940 pak do Kanady.

Tenisu mimochodem zůstal v Kanadě věrný až do svého vysokého věku. Emigrace mu pravděpodobně zachránila život, ale také se kvůli ní na Fuchse v Německu téměř zapomnělo. Později ho ve svých vzpomínkách připomněl fotbalista Sepp Herberger, který ho jakožto svůj idol z počátku své kariéry nazval Franzem Beckenbauerem svého mládí.

Když na olympiádě v Mnichově měla německá reprezentace hrát 14. května 1972 proti Sovětskému svazu, Herberger ve značném předstihu navrhnul viceprezidentovi Německého fotbalového svazu Hermannu Neubergerovi, aby na zápas pozvali právě Fuchse jako čestného hosta. Předpokládal, že by jeho návštěva vzbudila velký zájem v celém Německu a fotbalový svaz by tak odčinil křivdu Fuchsova zapomnění. Připomínal přitom také Fuchsův židovský původ. Prezidium svazu však tento návrh odmítlo, vymluvilo se na finanční důvody a argumentovalo i tím, že by to byl precedens pro pozvání dalších židovských fotbalistů, kteří před válkou hráli za německou reprezentaci.

Fuchs byl ale ve skutečnosti v té době už posledním, kdo z nich zůstal naživu. Nutno podotknout, že v předsednictvu svazu tehdy zasedali mimo jiné dva dřívější členové NSDAP Hans Deckert & Degenhard Wolf, stejně jako Rudolf Gramlich, držitel spolkového vyznamenání za zásluhy, jenž byl na počátku druhé světové války členem SS-Totenkopfverband.

Herberger toto zamítavé stanovisko tlumočil svému příteli Fuchsovi dopisem z 22. března 1972. Fuchs si ho už ale nepřečetl, neboť necelý měsíc předtím v Kanadě zemřel na infarkt.

V roce 2013 bylo po Fuchsovi v Karlsruhe pojmenováno náměstí. Od roku 2016 je pak udělována Cena Gottfrieda Fuchse, a to za aktivní postoje v boji za mezilidskou toleranci, proti rasismu a antisemitismu.

NAHORU

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

POZNÁMKY

ke hře a k in­sce­na­ci při­pra­vil dra­ma­turg Zdeněk Janál