Po­chá­zí­te z ne­da­le­ké­ho Lit­ví­no­va. Jak vás Měst­ské di­va­dlo v Mostě ovliv­ni­lo ve vašem vý­vo­ji a ve smě­řo­vá­ní k di­va­del­ní režii?

Moje cesta k di­va­del­ní režii vedla přes he­rec­tví. Měst­ské di­va­dlo v Mostě jsem na­vště­vo­va­la od svých osmi let velmi často, prů­měr­ně jed­nou za čtr­náct dní. Za­mi­lo­va­la jsem si he­rec­ký sou­bor a vět­ši­nu před­sta­ve­ní, která byla v té době na re­per­toá­ru, jsem vi­dě­la tři­krát až čty­ři­krát, měla jsem tedy pří­le­ži­tost po­zo­ro­vat, jak se před­sta­ve­ní jako or­ga­nis­mus vy­ví­jí, jak ho herci "za­byd­lu­jí", jaký vliv na jeho vý­voj mají re­ak­ce di­vá­ků. Opa­ko­va­né ná­vštěvy před­sta­ve­ní mi umož­ni­ly opros­tit se od pro­ží­vá­ní pří­bě­hů a emocí a po­lo­ži­ly zá­klad pro můj ana­ly­tic­ký po­hled na di­va­dlo.

Právě re­ží­ru­je­te di­va­del­ní hru ně­mec­ké­ho au­to­ra Jörga Menke Pe­i­tzmeye­ra Fau­lo­va­ný útoč­ník. Čím je tato hra spe­ci­fic­ká a čím vám im­po­nu­je?

Hra je spe­ci­fic­ká svou for­mou, vy­ka­zu­je mnoho prvků epic­ké­ho di­va­dla. Jedná se v pod­sta­tě o sled ob­ra­zů ma­pu­jí­cích život slav­né­ho fot­ba­lis­ty ži­dov­ské­ho pů­vo­du Julia Hir­sche, který ze­mřel v kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře v Osvě­ti­mi.

Tyto ob­ra­zy rá­mu­je si­tu­a­ce v nebi, kde se po smrti se­tká­vá slav­né fot­ba­lo­vé cen­t­r­trio Fuchs, Frie­der a Juller a zpět­ně re­ka­pi­tu­lu­jí svoje ži­vot­ní pří­běhy. Hra má vý­raz­ně vzdě­lá­va­cí cha­rak­ter, což je dů­sle­dek dra­ma­ti­ko­va bi­o­gra­fic­ké­ho zá­mě­ru - pra­cu­je s mno­hý­mi fakty, ve hře se ob­je­vu­je i ně­ko­lik do­bo­vých re­á­lií, jako do­pi­sy, nebo ozná­me­ní.

Jak se re­žij­ně vy­rov­ná­vá­te s for­mou hry, která nemá kla­sic­kou dra­ma­tic­kou vý­stav­bu, ale je spíše mo­zai­kou celé řady mi­k­ro­si­tu­a­cí?

Struk­tu­ra ta­ko­vé­ho typu na­bí­zí velký pro­stor pro re­žij­ní vý­klad a he­rec­kou in­ven­ci. Rámec nebe, který jsem po­psa­la výše, nám umožňuje pra­co­vat s jis­tou for­mou zci­zo­va­cí­ho efek­tu, kdy po­sta­vy po smrti ko­men­tu­jí zpět­ně prů­běh vlast­ní­ho ži­vo­ta. Vzhle­dem ke struk­tu­ře hry a po­va­ze té­ma­tu, jsem se s efek­tem „Z“ (me­to­dou zci­ze­ní) roz­hod­li pra­co­vat i v dal­ších ro­vi­nách, zá­sad­ní je pro nás hudba - v před­sta­ve­ní se ob­je­ví i hu­deb­ní čísla ka­ba­ret­ní po­va­hy.

V podti­tu­lu hry se ob­je­vu­je pře­zdív­ka ně­mec­ké­ho fot­ba­lis­ty Julia Hir­sche Juller. Co vás nej­ví­ce za­u­ja­lo na ži­vot­ním pří­bě­hu této vý­znam­né osob­nos­ti?

Ju­lius Hir­sch se v roce 1938 po­ku­sil o se­be­vraž­du v ka­me­no­lo­mu, ne­sko­čil ovšem ze skály, pod­ře­zal si tam žíly.

"Proč nůž a ne skok do pro­pas­ti?" "Co já vím, možná jsem si mys­lel, že kdy­bych pře­žil a byl na vo­zí­ku a ne­mohl už nikdy hrát fot­bal, že bych se musel zabít po­dru­hé."

Za­u­ja­lo mě, že strach ze ži­vo­ta bez fot­ba­lu je pro Julle­ra větší než strach ze smrti.

V Mostě jste již na ko­mor­ní scéně re­ží­ro­va­la ko­me­dii Tes­toste­ron. Fau­lo­va­né­ho útoč­ní­ka kon­ci­pu­je­te rov­něž pro ko­mor­ní scénu, ovšem ten­to­krát v ro­ze­sta­vě­ní na tzv. arénu. Ráda si jako re­ži­sér­ka hra­je­te s uspo­řá­dá­ním di­va­del­ní­ho pro­sto­ru?

Ano, je to zá­ba­va. Uspo­řá­dá­ní pro­sto­ru je jed­ním ze zá­klad­ních pro­střed­ků, který má re­ži­sér k dis­po­zi­ci pro na­sta­ve­ní di­vá­ko­vy op­ti­ky. Po­sa­ze­ním v pro­sto­ru di­vá­kům mů­že­te do­slo­va po­jme­no­vat je­jich roli v před­sta­ve­ní. V tomto pří­pa­dě jsme se roz­hod­li pro arénu z prak­tic­kých dů­vo­dů, kru­ho­vý tvar umož­ní ply­nu­lej­ší pře­cho­dy mezi jed­not­li­vý­mi re­trospek­tiv­ní­mi ob­ra­zy. Při tomto roz­mís­tě­ní zá­ro­veň mů­že­me vy­u­žít menší točnu.

In­sce­na­ce Fau­lo­va­ný útoč­ník je ur­če­ná nejen pro do­spě­lé pu­b­li­kum, ale také pro stu­den­ty střed­ních škol. Jaké máte re­žij­ní zku­še­nos­ti s di­va­dlem pro mlá­dež? A co jste sama jako nác­ti­le­tá di­vač­ka od di­va­dla oče­ká­va­la?

Oče­ká­va­la jsem pře­de­vším emoce. Čím víc, tím líp. S in­sce­no­vá­ním pro mlá­dež nemám pří­mou zku­še­nost, Fau­lo­va­ný útoč­ník je první hrou v mojí režii, která je ur­če­ná pro stu­den­ty střed­ních škol a žáky dru­hé­ho stup­ně.

Na fes­ti­va­lu Young for young v Mostě zís­ka­li Hráči (naše ab­sol­vent­ská in­sce­na­ce z JAMU) cenu stu­dent­ské po­ro­ty, což nás velmi po­tě­ši­lo, ale zá­ro­veň pře­kva­pi­lo, pro­to­že in­sce­na­ce ne­by­la pri­már­ně kon­ci­po­va­ná pro mlad­ší di­vá­ky. A to je jeden z dů­vo­dů, proč věřím, že pu­b­li­kum této vě­ko­vé ka­te­go­rie by se ne­mě­lo zby­teč­ně podceňovat, z je­viš­tě by se k němu mělo pro­mlou­vat upřím­ně, for­mou, která ko­re­spon­du­je s es­te­ti­kou dneška.

Hra Fau­lo­va­ný útoč­ník je mimo jiné pro­dchnu­tá vý­znam­ný­mi spor­tov­ní­mi, fot­ba­lo­vý­mi úspě­chy svých hlav­ních po­stav. Jaký máte vlast­ně vztah ke spor­tu, po­taž­mo přímo k fot­ba­lu?

Sport je pro mě něco čistě fik­tiv­ní­ho a te­o­re­tic­ké­ho. Vět­ši­nou ho ob­di­vu­ji z dálky, s mírně po­vy­ta­že­ným obo­čím. Ně­ko­lik fot­ba­lo­vých zá­pa­sů jsem vi­dě­la, i když spíš omy­lem, vět­ši­nou s ka­ma­rá­dy z Lit­ví­no­va, kteří jsou velcí fot­ba­lo­ví fa­nouš­ci. Baví mě si­mu­lo­vá­ní, je to sym­pa­tic­ký di­va­del­ní prvek.