Nejsem si jist, jest­li se dnes do­ká­že­me do­sta­teč­ně vžít do po­ci­tů lidí, kteří pro­ží­va­li 30. léta 20. sto­le­tí a dru­hou svě­to­vou válku, do po­ci­tů Židů, kteří byli utla­čo­vá­ni a de­por­to­vá­ni do kon­cen­t­rač­ních tá­bo­rů... Mys­líš, že si do­ká­žeš je­jich si­tu­a­ci, která se čás­teč­ně roz­krý­vá ve hře Fau­lo­va­ný útoč­ník, do­sta­teč­ně před­sta­vit z úhlu po­hle­du těch­to lidí?

Téma dis­kri­mi­na­ce ně­ja­ké sku­pi­ny lidí je mys­lím staré jako lid­stvo samo a prav­dě­po­dob­ně bude věčné. V pří­pa­dě Židů všich­ni víme, k jak straš­li­vým kon­cům to do­spě­lo. Máš prav­du, těžko se vžít do po­ci­tů lidí, které po­tka­lo pro­ná­sle­do­vá­ní.

Ale vlast­ně stačí hroz­ně málo. Místo těch mi­li­o­nů Židů, kteří byli bez mi­los­ti za­vraž­dě­ni, si stačí před­sta­vit jed­no­ho kon­krét­ní­ho člo­vě­ka. Je za­jí­ma­vé, jak spo­leh­li­vě to fun­gu­je. Jak se na­jed­nou z ka­pi­to­ly dě­je­pi­su stane něco sku­teč­né­ho. A na­o­pak, když si potom zná­so­bím utr­pe­ní jed­no­ho člo­vě­ka tím ne­u­vě­ři­tel­ným množ­stvím obětí ho­lo­caus­tu, je mi do­o­prav­dy úzko.

Ale my jsme se ne­sna­ži­li hrát jen o tom, že Juller za­hy­nul v kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře. Hlav­ní téma jsme hle­da­li jinde. Spíše než o tom, jak straš­né bylo být Židem v Ně­mec­ku ve tři­cá­tých le­tech, jsme se chtě­li za­mys­let, jest­li je vůbec možné něco ta­ko­vé­ho někdy (byť třeba až po smrti) od­pus­tit a jak se s tak ne­spra­ved­li­vý­mi 'fauly' vy­rov­nat.

Našel sis v ži­vot­ním osudu Julle­ra, tedy ně­mec­ké­ho fot­ba­lis­ty Julia Hir­sche, kte­ré­ho na je­viš­ti ztvárňuješ, během zkou­še­ní něco, co s tebou osob­ně re­zo­nu­je? Nebo co tebou za­clou­ma­lo?

Fot­bal jsem nikdy ne­hrál a už vůbec ne dobře, takže po spor­tov­ní strán­ce toho moc ne­re­zo­nu­je, ovšem jako lidé bychom toho našli ur­či­tě dost. Jako šťast­ný otec na­pří­klad in­ten­ziv­ně pro­ží­vám Julle­ro­vu ztrá­tu ro­di­ny. Zdá se mi, že i pro Julle­ra je to nej­cit­li­věj­ší, nej­bo­la­věj­ší místo. Tohle máme spo­leč­né. To, že musí opus­tit svoje nej­bliž­ší, pocit zrady a bez­mo­ci, lou­če­ní na­vždy, to je pro mě a mou před­sta­vi­vost oprav­du "clou­ma­jí­cí".

Hra Fau­lo­va­ný útoč­ník ne­vy­chá­zí z kla­sic­kých dra­ma­tic­kých prin­ci­pů. Jak ob­tíž­ná je tím pro herce mos­tec­ké­ho di­va­dla, kteří jsou zvyklí pra­co­vat spíše s pra­vi­del­nou dra­ma­ti­kou?

To je mys­lím spíš otáz­ka pro re­ži­sé­ra a pře­de­vším pro di­vá­ka. Já pevně věřím, že to pro něj bude osvě­žu­jí­cí, stej­ně jako pro mě. Ta­ko­vý typ her a způ­sob je­jich in­sce­no­vá­ní je mi blíz­ký, ur­či­tě se s ním ne­se­tká­vám po­pr­vé.

Opro­ti té, jak říkáš pra­vi­del­né dra­ma­ti­ce, skýtá širší pa­le­tu pro­střed­ků, jak za­pů­so­bit na di­vá­ka. V žád­ném pří­pa­dě se ale ne­mu­sí bát, na je­viš­ti ho ne­če­ka­jí žádné "ší­le­nos­ti". Jen jsme se za­mýš­le­li nad Julle­ro­vým osu­dem a cílem bylo, aby se divák za­mys­lel s námi.

In­sce­na­ce se hraje na Aréně, kdy di­vá­ci sedí v půl­kru­hu okolo je­viš­tě. Při­tom je vy­u­ží­vá­na i točna. Klade tento typ pro­sto­ru na herce ně­ja­ké zvlášt­ní ná­ro­ky?

Každý hrací pro­stor má své zvlášt­ní ná­ro­ky. Mos­tec­ké velké je­viš­tě mám od­jak­ži­va rád, umožňuje vzni­kat vel­ko­le­pým in­sce­na­cím, na­pří­klad pro mu­zi­ká­ly je jako stvo­ře­né. A pro účely in­tim­něj­ších in­sce­na­cí vznik­la Ko­mor­ní scéna, na ní se sa­mo­zřej­mě hraje zase tro­chu jinak.

Aréna jde ještě o krů­ček blíž k di­vá­ko­vi. Chtě­li jsme, aby byl co nej­víc s námi. Aréna je vlast­ně prav­dě­po­dob­ně his­to­ric­ky nej­star­ší způ­sob uspo­řá­dá­ní hle­diš­tě - když za­čne­te něco vy­prá­vět vět­ší­mu množ­ství lidí, při­ro­ze­ně se na­ku­pí do půl­kru­hu. Pro hraní to zna­me­ná pře­de­vším to, že se mů­že­me sou­stře­dit na de­tai­ly. Těžko tvr­dit, jest­li je to těžší nebo snad­něj­ší, než hraní na Velké scéně. Je to zkrát­ka jiné.