VÍT HERZINA
Nejsem si jist, jestli se dnes dokážeme dostatečně vžít do pocitů lidí, kteří prožívali 30. léta 20. století a druhou světovou válku, do pocitů Židů, kteří byli utlačováni a deportováni do koncentračních táborů... Myslíš, že si dokážeš jejich situaci, která se částečně rozkrývá ve hře Faulovaný útočník, dostatečně představit z úhlu pohledu těchto lidí?
Téma diskriminace nějaké skupiny lidí je myslím staré jako lidstvo samo a pravděpodobně bude věčné. V případě Židů všichni víme, k jak strašlivým koncům to dospělo. Máš pravdu, těžko se vžít do pocitů lidí, které potkalo pronásledování.
Ale vlastně stačí hrozně málo. Místo těch milionů Židů, kteří byli bez milosti zavražděni, si stačí představit jednoho konkrétního člověka. Je zajímavé, jak spolehlivě to funguje. Jak se najednou z kapitoly dějepisu stane něco skutečného. A naopak, když si potom znásobím utrpení jednoho člověka tím neuvěřitelným množstvím obětí holocaustu, je mi doopravdy úzko.
Ale my jsme se nesnažili hrát jen o tom, že Juller zahynul v koncentračním táboře. Hlavní téma jsme hledali jinde. Spíše než o tom, jak strašné bylo být Židem v Německu ve třicátých letech, jsme se chtěli zamyslet, jestli je vůbec možné něco takového někdy (byť třeba až po smrti) odpustit a jak se s tak nespravedlivými 'fauly' vyrovnat.
Našel sis v životním osudu Jullera, tedy německého fotbalisty Julia Hirsche, kterého na jevišti ztvárňuješ, během zkoušení něco, co s tebou osobně rezonuje? Nebo co tebou zacloumalo?
Fotbal jsem nikdy nehrál a už vůbec ne dobře, takže po sportovní stránce toho moc nerezonuje, ovšem jako lidé bychom toho našli určitě dost. Jako šťastný otec například intenzivně prožívám Jullerovu ztrátu rodiny. Zdá se mi, že i pro Jullera je to nejcitlivější, nejbolavější místo. Tohle máme společné. To, že musí opustit svoje nejbližší, pocit zrady a bezmoci, loučení navždy, to je pro mě a mou představivost opravdu "cloumající".
Hra Faulovaný útočník nevychází z klasických dramatických principů. Jak obtížná je tím pro herce mosteckého divadla, kteří jsou zvyklí pracovat spíše s pravidelnou dramatikou?
To je myslím spíš otázka pro režiséra a především pro diváka. Já pevně věřím, že to pro něj bude osvěžující, stejně jako pro mě. Takový typ her a způsob jejich inscenování je mi blízký, určitě se s ním nesetkávám poprvé.
Oproti té, jak říkáš pravidelné dramatice, skýtá širší paletu prostředků, jak zapůsobit na diváka. V žádném případě se ale nemusí bát, na jevišti ho nečekají žádné "šílenosti". Jen jsme se zamýšleli nad Jullerovým osudem a cílem bylo, aby se divák zamyslel s námi.
Inscenace se hraje na Aréně, kdy diváci sedí v půlkruhu okolo jeviště. Přitom je využívána i točna. Klade tento typ prostoru na herce nějaké zvláštní nároky?
Každý hrací prostor má své zvláštní nároky. Mostecké velké jeviště mám odjakživa rád, umožňuje vznikat velkolepým inscenacím, například pro muzikály je jako stvořené. A pro účely intimnějších inscenací vznikla Komorní scéna, na ní se samozřejmě hraje zase trochu jinak.
Aréna jde ještě o krůček blíž k divákovi. Chtěli jsme, aby byl co nejvíc s námi. Aréna je vlastně pravděpodobně historicky nejstarší způsob uspořádání hlediště - když začnete něco vyprávět většímu množství lidí, přirozeně se nakupí do půlkruhu. Pro hraní to znamená především to, že se můžeme soustředit na detaily. Těžko tvrdit, jestli je to těžší nebo snadnější, než hraní na Velké scéně. Je to zkrátka jiné.
(připravil Zdeněk Janál)