Rozhovor s režisérem Jakubem Dostálem

Diváci Městského divadla v Mostě Jakuba Dostála znají především jako herce (například z inscenací Teror, Dáma od Maxima, Noc na Karlštejně, dříve z Nebezpečných vztahů, Podivného případu se psem, Cabaretu, Tří sester a řady dalších). Jakub je také vynikající muzikant a po delším čase se zdejším divákům představuje opět jako režisér. Do profesionálního divadla Jakub nastoupil v roce 1990 a po několika angažmá (například v Opavě) zakotvil v roce 1995 v činohře Městského divadla v Mostě.

Jak sám tvrdí, nikdy neměl přehnané režijní ambice. Vzdor tomu poprvé režíroval už ve čtrnácti letech v jihlavské polepšovně. Jednalo se o hru Pobertova puberta. Premiéra tohoto výrazně experimentálního díla se však bohužel neuskutečnila, Jakub byl totiž za dobré chování propuštěn.

První profesionální režii si tak odbyl zde v Mostě. Jednalo se o pásmo písní a básní Suchého a Šlitra (Což takhle dát si Semafor?). Následovaly inscenace Spalte moje listy (milostná poezie Boženy Němcové), Překrásné děcko Marilyn (o životě Marilyn Monroe) a režíroval také scénické čtení Čapkovy nestárnoucí „příručky“ Jak se dělá divadlo.

Za svoji prozatím nejkrásnější režijní práci považuje setkání s amatérským souborem Divadla ze mlejna, s nímž v roce 2016 vytvořil inscenaci Renčínovy Nejkrásnější války. V současné době s tímto souborem připravuje oblíbené Světáky.

V průběhu zkoušení inscenace vyzpovídal Jakuba dramaturg Michal Pětík:

Jakube, co pro tebe Bosé nohy v parku znamenají?

Obecně mám rád hry Neila Simona, kterého považuji za vynikajícího dramatika. Hra Bosé nohy v parku mě oslovila již před třiceti lety a už tehdy jsem zatoužil ukázat ji svýma očima.

Má co říci i dnes, po téměř šedesáti letech?

Rozhodně. Je to hra o porozumění, toleranci, pochopení pro druhého člověka – a především je o lásce. A to je nesmrtelný námět. Zvlášť dnes, kdy se za to tvůrci jakoby stydí nebo to ironizují. Přitom láska je téma stále inspirativní, živé, krásné. A Neil Simon to dovede zbavit jakékoliv kýčovitosti nebo sentimentu a podat jako svižnou a v jádru pravdivou konverzačku.

A jak se ti zkouší? U takové věci asi hodně záleží na obsazení…

To je zásadní věc. Abych se do toho vůbec mohl pustit, potřeboval jsem ústřední mladou dvojici. To se teď konečně podařilo. Eva Radilová i Jakub Koudela jsou mladí a talentovaní a především je mezi nimi „chemie“. Ostatně postava Corrie, kterou hraje Evička Radilová, je hybatelem děje, a když jsem se s ní potkal při práci na Nebezpečných vztazích, a poznal její čertovskou a veselou povahu (ne nadarmo se jí přezdívá štírek), věděl jsem, že ona je Corrie.

Navíc jsou tam spolu s Jakubem a Evou „staří“ profíci – Michaela Krausová, Jiří Rumpík a Vítek Herzina. To pak jde samo. Takže se mi zkouší výborně a navíc jsem na tom slušně vydělal.

Vydělal?

No Vítek Herzina za mnou pořád chodil, že by v tom také rád hrál. Tak jsem mu dal roli a on mi za to slíbil až do konce sezony vyplácet měsíční rentu.

Aha. A co další spolupracovníci?

Scénu, jak víš, navrhl Petr Kastner, kostýmy vybrala Míša Krausová…

No dobře. Jak bych to… A to je jako všechno?

Jo. Teda ne! Už podruhé mám to štěstí, že mohu pracovat s dramaturgem Michalem Pětíkem. Naše společná tvorba dala vzniknout postavě Jan V. Rajského, který je u inscenace uveden jako tvůrce úpravy. Je to vlastně náš umělecký pseudonym.

Postavu excentrického souseda Bratterových hraje umělecký šéf mostecké činohry Jiří Rumpík. Tak, Jakube, a teď jenom mezi námi, takřka mezi čtyřma očima. Jaké to je, režírovat svého šéfa?

Vlastně mě Jirka trochu naštval. Totiž – ve chvíli, kdy Jirka roli Victora Velasca přijal, těšil jsem se na to, jak ho „vydusím“, a před kolegy se pak budu „prsit“, že mu dávám zabrat. Jenže Jirka jakmile zkouší, přestává pro tu chvíli být uměleckým šéfem, plně se soustředí na hraní a na zkoušky chodí stoprocentně připravený. Takže jsem si na něm „smlsnout“ nemohl.