Vzpomínka na Stanislava Oubrama

Dne 6. února 2019 by oslavil 80. narozeniny dlouholetý člen mosteckého divadla pan Stanislav Oubram.

Ten odešel do hereckého nebe 14. února 2016.

Jako vzpomínku na tohoto nezapomenutelného herce a člověka připomínáme ohlédnutí Vlastimila Nováka z Kulturního kalendáře Pontanus a rozhovor z Divadelních mostů s dokumentem Víta Herziny a Jiřího Krause z roku 2009.

/In memoriam Stanislav Oubram 6. 2. 1939 – 14. 2. 2016/

Listuji Kulturním kalendářem Mostecka, který vycházel v letech 1996-1999, a hned v jeho třetím čísle jsou na jedné stránce otištěny dva nekrology: zemřeli mostečtí herci Přemysl Bečka a Milan Kohák – Tichý. A pak už se toto smutné zpravodajství táhne místním tiskem jako černá nit. Připomeňme si některá jména a vybavme si jejich tváře, hlas, gesta… Odešli Ladislav Hádl, Alena Zadáková, Karel Sedláček, Jaromír Šnajdr, Jiří Havlík, Olga Kemrová, Karel Nonner, Ivan Holub a v neděli 14. února po krátké těžké nemoci ve věku sedmasedmdesáti let také Stanislav Oubram.

Stanislav Oubram patřil k té generaci mladých herců, kteří přišli počátkem šedesátých let 20. století do Mostu, aby doplnili umělecký soubor Divadla pracujících. Divadlo hrál v historické budově a hrál je i v provizoriu KS Máj, odkud odešel do Městských divadel pražských. Po letech byl pozván zpět, aby pomohl realizovat mosteckou inscenaci Shafferova dramatu Amadeus tím, že jako host vytvoří roli skladatele Antonia Salieriho. Svoji misi splnil na výtečnou. Salieriho zahrál přesvědčivě a oduševněle a do Mostu se vrátil natrvalo.

O jeho zdravotních potížích poslední doby málokdo co věděl. „Když umřít, tak na jevišti,“ říkával napůl žertem a napůl vážně a málem se tak stalo. Divadlo bylo jeho životem a život bez divadla si neuměl a ani nechtěl představit. Cítil by se nicotně a zbytečný, i když by nemusel, neboť vstoupil do života obdařen výrazným talentem hereckým, ale i literárním. Jen toho velkého operního hlasu, po němž jako oddaný příznivec opery v mládí toužil, se mu nedostalo v potřebné míře. Zcela ho uchvátilo činoherní divadlo a on se v něm plně našel a uplatnil. Hrál je s takovou mírou uměleckého zaujetí, jež mu s přibývajícím věkem nemilosrdně ubíralo sil. A protože to na sobě nechtěl nechat za žádnou cenu znát, tak možná, kdo ví, na to i umřel.

Takový je život, řeknete si… Ano, takový je život. Jenomže život herecký je složitější o to, že po něm mnoho nezbyde, protože žádné, byť sebemodernější médium, nedokáže uchovat živý, bezprostřední kontakt a dění tady a teď.

Jako herec i jako režisér a autor byl Stanislav Oubram tradicionalista. Uměl ocenit krásu slova, rytmus a libozvučnost verše, hloubku monologu i sílu příběhu. Nebál se emocí a dokázal je uplatnit na jevišti. Od vypjatých emocí a velkých gest neměl kupodivu daleko k intimnosti v přednesu poezie. Proto se také uplatnil v Českém rozhlase, kde osobitě interpretoval texty rozmanitého charakteru i provenience.

Oblíbil si celoživotně víno a v mládí o sobě prohlašoval, že je veselý brach, což skutečně také byl. Propadl létu na rodinné chatě nad Sázavou, řece a houbaření. S bratry se hádal nad partičkou karet a pak se s nimi usmiřoval v místní hospodě. Miloval svoji rodinu a byl pyšný na své děti. Syn Pavel se vydal na hereckou dráhu a on s neskrývanou hrdostí prožíval jeho první úspěchy. Dcera Veronika přivedla do rodiny k jeho velké radosti dvě vnoučata. Měl velké ego, ale herec bez ega je hercem jenom polovičním a tím Stanislav Oubram být nechtěl a také nebyl!

Vlastimil Novák