O "vlacích" s režisérem Zbyňkem Srbou

Na Aréně MDM finišují tento týden zkoušky k nové inscenaci. V režii Zbyňka Srby diváci v pátek spatří premiéru slavného poetického i dramatického příběhu Bohumila Hrabala z druhé světové války - Ostře sledované vlaky.

Při této příležitosti jsme krátce vyzpovídali režiséra inscenace Zbyňka Srbu.

Zbyněk Srba – režisér

V roce 1986 ukončil studium režie na Divadelní fakultě AMU v Praze. Po absolutoriu odešel s generační skupinou svých spolužáků z DAMU do nově otevřeného divadla v Mostě, kde režijně připravil např. Filosofskou historii, Cirkus Humberto, Mistra a Markétku a další. Stal se spoluautorem řady původních dramatizací (společně s V. Novákem), tyto tituly byly následně uvedeny na mostecké scéně v českých premiérách. V roce 1989 se stal šéfem činohry, kterým byl až do svého odchodu do Brna. V tomto období rovněž režíroval v Městských divadlech pražských a pedagogicky působil na Pražské konzervatoři.

V letech 1993 – 2007 byl angažován jako kmenový režisér Mahenovy činohry Národního divadla v Brně (v letech 1997 – 2003 rovněž jako umělecký šéf činohry). Pohostinsky působil v řadě divadel včetně Národního divadla Praha a Národního divadla moravskoslezského Ostrava, Městského divadla Brno a dalších. Režijně připravil přibližně osmdesát inscenací na profesionálních scénách. Na více než polovině z nich se podílel rovněž jako spoluautor dramatizace nebo úpravy. Na Divadelní fakultě JAMU pracuje od roku 1994 jako pedagog.

V roce 2000 obhájil titul Ph.D. a v roce 2008 byl na DIFA habilitován. V letech 2008 až 2016 byl ve dvou funkčních obdobích děkanem Divadelní fakulty JAMU v Brně, kde stále působí. V roce 2017 získal profesuru na Akademii múzických umění v Praze. V poslední době režíroval v Mostě například inscenace Starci na chmelu, Noc na Karlštejně nebo výpravný muzikál Odysseia (Cesta).

Ptát se, o čem jsou Ostře sledované vlaky je zbytečné. Přesto, čeká diváky nějaké překvapení?

Určitě. Vždycky se v tomto divadle, které mám upřímně rád od našeho společného nástupu se spolužáky z pražské DAMU v roce 1986 (mj. tři z nich k mé velké radosti v této inscenaci hrají – J. Rumpík, M. Rošetzký a T. Vacek), snažím najít trošku něco nového. Ale právě proto by se mělo jednat o malé překvapení.

Jaký máte Vy osobně vztah k Bohumilu Hrabalovi? Dozvěděl jste se o něm něco nového?

S přípravou každé inscenace se vždy snažíte zjistit o tématu i autorovi maximum, podobné to bylo třeba u „Starců na chmelu“, pro mne to tehdy mj. byla nová skvělá zkušenost. S „hrabalovským“ tématem se na jevišti setkávám poprvé, znal jsem řadu jeho knih již předtím, teď jich mám přečtených podstatně víc, konzultoval jsem také s kolegy, kteří Hrabala osobně znali. O „hrabalovských“ filmech samozřejmě nemluvě. Také jsme se s výtvarníkem Kastnerem snažili poznávat vše, co se týká železnice, potkávali jsme se s pamětníky i s aktivními železničáři, mimo jiné jsme např. navštívili úžasný areál v Lužné nebo dokonale fungující stanici v Krupí, kde stále precizně funguje autentické zabezpečovací zařízení a semafory, které se v divadelní podobě objeví také v naší inscenaci a dnes už jsou málokde k vidění.

Téma Ostře sledovaných vlaků je velmi silné, stačilo být na oblékané zkoušce a vidět Vaší reakci, když jste viděl v kostýmu Matyáše Procházku, který ztvárňuje důstojníka SS – váže se k této reakci nějaká Vaše rodinná vzpomínka?

Můj dědeček byl před válkou šéfem Sokola v Bílovicích nad Svitavou (to je ta docela proslavená vesnice Lišky Bystroušky, Rudolfa Těsnohlídka, Neumannovy Knihy lesů, vod a strání, bratří Čapků a dalších). Strávil jsem tam velký kus svého dětství. Dědeček byl za války v aktivním odboji, posléze byl udán a zatčen. Z oken kanceláře na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde mám stůl, se denně dívám na okna zadního traktu paláce Městského soudu, kde za války sídlilo nacistické „gestapo“, kde dědečka vyslýchali. Poté ho odvezli do Prahy do věznice na Pankráci a pak do koncentračního tábora v Terezíně – Malé pevnosti. Konec války přežil o vlásek, popravovalo se do posledních dní před osvobozením. Při pohledu z okna si na něj denně vzpomenu. Prezidentem Benešem a generálem Svobodou mu bylo hned po válce uděleno nejvyšší válečné vyznamenání za mimořádný aktivní odboj, Československý válečný kříž 1939, který strčil do šuplíku, tím oficiality skončily, schovaný je tam dodnes. Dědeček mne posléze naučil spoustu užitečných věcí, do konce života v Bílovicích pracoval na různých stavbách pro obec, které většinou inspiroval, a nikdy si nevzal ani korunu, protože od Osudu dostal novou šanci, to jsem pochopil až v dospělosti. Mne bral s sebou, takže mi předal spoustu úžasných zkušeností. Také mne třeba jako kluka naučil pytlačit ryby na řece Svitavě, která nám protékala kousek pod domem. Až jsem to uměl, vzal mne k porybnému a koupil mi rybářský lístek.

Co bylo nejtěžší převést z knižní předlohy, ale třeba i veleslavné filmové podoby na jeviště?

Ten klíčový lví podíl má samozřejmě dramaturg Michal Pětík, je to společná více než roční práce. Díky internetu a neomezenému telefonování se v průběhu roku dá tato práce s velkou intenzitou realizovat i na dálku, žiji dnes se svojí rodinou až na vesnici v Moravském krasu několik kilometrů za Brnem. V současné době během zkoušení od poloviny srpna jde však o takřka každodenní konzultace na základě podnětů, které vznikají společně s kolegy herci na zkouškách v divadle v Mostě. Ještě si dovolím malou poznámku ke knižní předloze. Bohumil Hrabal má ve své novele závěr, který Jiří Menzel ve svém skvostném oscarovém filmu nepoužil. S Michalem Pětíkem jsme se rozhodli tento závěr respektovat a v mírně pozměněné podobě ho v naší mostecké inscenaci otevřít…

Mostecký soubor znáte velice dobře, bylo pro Vás tedy jednoduché vybrat hlavní role?

To je vždycky to nejtěžší. Ale s týmem kolegů herců napříč velkými i menšími rolemi jsem úplně šťastný a na každou zkoušku se upřímně těším. Je pravda, že divadlo někdy umí být nemilosrdné, to však určitě platí i v jiných oborech. Ale žádný člověk by do práce neměl chodit se stresem a sevřeným břichem. Zdaleka se to netýká jen herců a režisérů. To považuji za úplně nejdůležitější, je to samozřejmě hodně moje odpovědnost a každý den si přeji, abychom měli důvod se na zkoušky společně těšit. Život máme všichni jen jeden jediný.