Rozhovor o Podivném případu se psem

První reprízu mostecké inscenace Podivný případ se psem v Městském divadle v Mostě viděla i Mgr. Lenka Matějovská - speciální pedagožka, která již 14 let pracuje ve speciálním pedagogickém centru při ZŠ speciální a Praktické škole v Litvínově.  Již od roku 1982 pracuje s dětmi s mentálním postižením, v dalších letech s dětmi s mentálním postižením a kombinovanými vadami. Od roku 1994 i s dětmi s autismem v kombinaci s mentálním postižením. V této době bylo takto diagnostikovaných dětí velmi málo, stejně tak dětí s Aspergerovým syndromem.

Absolvovala mnoho seminářů a postupně zjišťovala, že podobných dětí jí prošlo rukama již desítky.

Autismus je ústředním tématem Podivného případu se psem. Hlavní hrdina Christopher trpí právě Aspergerovým syndromem, což je lehčí forma autismu. Proto jsme se paní Matějovské zeptali na několik otázek:

Jak byste definovala Aspergerův syndrom?

Vrátila bych se k programu k vašemu představení, jelikož je to tam velice správně napsané. Nemám ráda, když se děti s autismem škatulkují. Ta diagnóza má mnoho podob a z osobní zkušenosti vím, že co dítě, to různé projevy a jejich kombinace. Základ je samozřejmě stejný. Záleží na rozsahu a hloubce postižení.

Ale přesto – jedná se o poruchu autistického spektra vyznačující se narušením v oblasti sociální interakce, komunikace a představivosti.

Tato „triáda“ postižení se projevuje i při diagnóze dětský autismus a atypický autismus.

Při  Aspergerově syndromu může být hloubka postižení zpravidla mírnější, než při ostatních poruchách autistického spektra, ale někdy tomu bývá i opačně.  Takže není tak úplně přesné, že Aspergerův syndrom je lehčí formou autismu.

Autismus je tedy postižení?

Ano.

Kolik lidí s autismem je mezi námi?

Nevím přesně, ale vím, že přibližně každé 100 až 110 dítě trpí  nějakou z  poruch autistického spektra. Přesněji lze najít údaje o tom, že v ČR žije zhruba 15 -20 000 lidí s PAS, tj. narodí se okolo 200 dětí ročně… Což je hodně.

Zvyšuje se toto číslo?

Souvisí to s diagnostikou, ty děti tu byly vždy. Je pravda, že v posledních působí na budoucí matky mnoho rizikových faktorů, o kterých se diskutuje, zda výskyt postižení mohou zvyšovat. Nelze s určitostí říct, že by se počet takto postižených dětí zvyšoval, spíše lze se klonit k názoru, že je lepší diagnostika, více odborníků, kteří děti diagnostikují.  Dříve byly děti diagnostikovány spíše diagnózami jinými, mluvilo se o psychiatrických diagnózách a mentální retardaci.

V kolika letech se na dětech autismus projeví?

Markantní je u některých dětí již v útlém dětství, a už kolem osmnáctého měsíce života lze poruchu autistického spektra diagnostikovat. Několik i takto malých dětí jsem měla možnost vidět a pracovat s nimi. Zní to možná, jako že si protiřečím, protože nechci, aby se děti škatulkovaly, ale jsem na druhou stranu velkým příznivcem rané diagnostiky. Rodiče jsou často zoufalí a bojí se, ale čím dříve se začnou sami rodiče učit jinému přístupu ke svému dítěti, tím lépe. Problém je, že se diagnóza i dnes často určí až před nástupem dítěte do školy, u dětí s Aspergerovým syndromem ještě i později. A to je těžké jak pro dítě, tak pro jeho okolí.

Existují nějaká univerzální pravidla, jak k lidem s autismem přistupovat?

Neřekla bych univerzální, ale opět viz váš divadelní program – je to spíše individuální přístup. Jak je v programu vypsáno, co všechno Christopher nemá rád - dotyk, oční kontakt, určité barvy, povrchy … ale škála je opět široká, tato pravidla je třeba vypozorovat a dodržovat. Účinnou pomocí těmto dětem je situacím přecházet.  Je třeba si uvědomit, že chování těchto dětí není úplně v moci rodičů, často působí nevychovaně, protože dělají „scény“. Rodina má sama problém, některé matky se bojí vyjít na ulici, protože ví, že když se dítě dostane do některého z bodů, bude mazec. Okolí zatím jen těžko chápe, že takovému dítěti nestačí „dát na zadek“, ale že je třeba dítěti pomoci, že těmito projevy žádá o naši pomoc.  Občas si říkám, že už mě nic nepřekvapí, ale vždy se najde něco nového, nový projev u dítěte, který je třeba pochopit a kterému je třeba předcházet a tím dítěti pomoci.

K těmto dětem musíme přistupovat individuálně, přesně, jak je zobrazeno na jevišti v Podivném případu se psem. Aby byly v klidu děti, měli by být v určité pohodě i rodiče. Často jsou děti s Aspergerovým syndromem velice inteligentní a svou jinakost si uvědomí a to je další stres, protože ví, že budou reagovat jinak. Často se projevuje dokonalá paměť, úzký zájem a pevná vazba na konkrétní obor, téma – hudba, matematika, vlaky a jejich řády, chemické vzorce, vlajky… Vyskytují se i případy, kdy má dítě pocit, že je chytřejší, než učitelka a proto nechápe, co by ho mohla učit.

Pokud je porucha kombinovaná s mentální retardací, tak si děti pozornost vynucují a neuvědomují si, že jsou pro okolí jiní. Často ani nekomunikují verbálně a mají náhradní způsob komunikace, například obrázky, fotky, piktogramy,…¨

Mgr. Lenka Matějovská - foto: archiv LM

Viděla jste v Městském divadle v Mostě představení Elling a Kjell Bjarne? Téma je podobné, ovšem nahlíží na autismus z jiného úhlu, než Podivný případ se psem, zkuste tato díla porovnat.

V Ellingovi je jasné, že to ti výborní herci hrají a bylo to převedeno do humoru. Zatímco Christopher v Podivném případu se psem to nehrál, on to byl.

Jaký je tedy Váš pocit z Podivného případu se psem?

Po první polovině jsem byla nadšená a bujaře jsme o tom hovořili s několika lidmi, byli jsme, dá se říci, trochu zaskočeni silou příběhu, který sledujeme.   Po dlouhé době se mi stalo, že celé hlediště dýchalo téměř stejně, a kdyby spadl špendlík, bylo by ho, slyšet. Ten chlapec (Ondřej Dvořák) i všichni ostatní byli skvělí! Přesvědčiví.

Četla jsem knihu Marka Haddona a nikdy mě nenapadlo, že divadlo může tento příběh takto reálně ztvárnit. A jsem přesvědčená, že kdybych na jeviště posadila některé z chlapců, které znám, že by reagovali stejně, či velmi podobně jako Christopher.

Myslíte, že si lidé, kteří nemají s autismem tolik zkušeností jako vy, z představení něco odnesou? Že si uvědomují reálnost příběhu?

Já doufám, že ano a doufám, že si z tohoto představení lidé odnesou jistý zážitek a zkušenost, jak přijímat a akceptovat jakoukoliv jinakost.

Jsem velice ráda, že se divadlo tomuto tématu věnuje. Lidé jsou z podobných situací zmatení a jsem přesvědčena, že pro lidi, kteří mají doma dítě s poruchou autistického spektra, je velikou podporou, Když vidí, že v tom nejsou sami. My jim totiž nemůžeme pomoct, pokud se oni sami neodhodlají a nepřijdou za námi. Dokud se sami rodiče nesmíří s tím, že je něco jinak. V příběhu je nádherně vybarven vztah rodičů z různých pohledů.  Jakub Dostál v roli otce ukázkově předvedl, jak se k těmto dětem chovat – upozorňuje Christophera na to, co se bude dít –„…sundám ti bundu, takže se tě budu muset dotknout…“. A o to jde, autistické děti panikaří z toho, že nechápou, proč se některé věci dějí a skutečně často stačí jim to pouze říct.  Michaela Krausová jako matka také ztvárňuje standartní situaci. Lidé takové situace v rodině, ať jsou to matky, otcové, sourozenci, či další členové širší rodiny, často nezvládnou hlavně proto, že mají pocit, že selhali oni sami. Co na to řekne okolí? Jak budeme žít dál?

Dříve jsem si myslela, že takové chování není správné, ale s přibývajícím věkem a zkušenostmi vidím, jak je třeba rodiče a tyto děti co nejvíce chápat a dodávat jim sílu projít těžkými obdobími co nejlépe.   Není to jednoduché, ale je nutno mít radost i z těch nejmenších úspěchů.

Děkuji divadlu za děti, jejich rodiče, učitele a všechny, kterých se tyto životní příběhy týkají.

Ondřej Dvořák - foto: Jakub Jíra

Pokud se někteří o tuto problematiku zajímají, vřele doporučuji Nakladatelství Pasparta -   jde o tým lidí, kteří zaměstnávají osoby s Aspergerovým syndromem. Tito mladí lidé jsou zaměstnáváni tak, aby náročnost úkolů zvládli. Ti, kteří nemají potíže s komunikací s lidmi, pracují např. v prodeji. Jiní komunikují jen přes emaily.

Kniha O kolečko míň Josefa Schovance je příběh muže s Aspergerovým syndromem, který je synem českých emigrantů, narozený ve Francii. Je to poutavé vyprávění o jeho dětství, cestě k diagnóze, o studiích, jeho potížích, které ho během života provázejí s jistým nadhledem.

O autismu:

Dětský autismus, jako samostatná klinická diagnostická jednotka, je známa již od roku 1943, kdy jí americký psychiatr Leo Kanner popsal u skupiny svých dětských pacientů, o rok později nezávisle na těchto výzkumech popsal rakouský psychiatr Hans  Asperger u jiné skupiny dětí podobné projevy a pojmenoval tuto poruchu „autistickou psychopatií “. Teprve v roce 1984 byl tento název nahrazen termínem „Aspergerův syndrom“ díky britské lékařce Lorně Wingové.

Popisované skupiny dětí měly podobné projevy v chování, ale se lišily v úrovni rozumových schopností -  děti s dětským autismem měly i mentální retardaci, děti s Aspergerovým syndomem byly v úrovni mentálních schopností průměrní i vysoce nadaní.

Mnoho dalších psychiatrů a psychologů se i v naší republice věnovalo těmto dětem, u nás známá MUDr. Nesnídalová.

Ale uplynula dlouhá doba, než se tyto děti dostaly kromě zájmu lékařů a psychologů také do zájmu učitelů a dostalo se jim speciálně pedagogické péče v podobě, jako dnes.

Vstupenky rezervujte zde.