ROZHOVOR S REŽISÉREM FILIPEM NUCKOLLSEM

Městské divadlo v Mostě uvede v pátek 17. prosince 2021 na Velké scéně sedmou činoherní premiéru letošní sezony – nekompromisní konverzační komedii v režii Filipa Nuckollse.

Filip Nuckolls se narodil v roce 1979 v Ústí nad Orlicí. Gymnázium vystudoval v nedaleké České Třebové. Mezi lety 1997 a 2004 studoval režii činoherního divadla na pražské DAMU. Už za studií založil společně se svými spolužáky Vladimírem Čepkem, Thomasem Zielinskim a Jánem Šimkem nezávislé divadlo M.U.T. V roce 2002 se stal kmenovým režisérem pražského Divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Od roku 2005 byl režisérem a později také uměleckým šéfem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Pod jeho vedením divadlo slavilo velkou řadu uměleckých úspěchů, ale v závěru jeho působení došlo k tlakům na ukončení činnosti divadla. Za záchranu divadla se tehdy ovšem ozvala téměř celá kulturní veřejnost i výrazná část místního obyvatelstva. Krátce poté, co za Nuckollsova přispění divadlo obhájilo svoji pozici, odešel Filip Nuckolls v roce 2014 z vedení divadla na „volnou nohu“ a předal štafetu v řízení této umělecké scény nově příchozím tvůrcům. Během svého působení v Ústí nad Labem hostoval na řadě dalších scén a v práci napříč divadly celé republiky pokračuje dosud. V roce 2016 stál u zrodu divadla 6:16, které v současné době hraje v pražském prostoru Jatka 78. Jeho první režijní prací se souborem činohry Městského divadla v Mostě bylo soudní drama Ferdinanda von Schiracha Teror v roce 2018 a v listopadu letošního roku uvedl na mostecké scéně úspěšné Světáky. Společenstvo vlastníků je tedy jeho třetí mosteckou inscenací.

Filip Nuckolls, foto T. Branda

V Mostě momentálně režírujete již potřetí. Jaká jsou Vaše hlavní kritéria při výběru režijní spolupráce v jednotlivých divadlech?

Domnívám se, že na jednu část otázky jsem odpověděl výše. A v Mostě skutečně pracuju už potřetí. Jeden z důvodů je, že je to po Činoherním studiu nejbližší divadlo od mého domova v Ústí nad Labem. Ale to by jistě nestačilo. Mě sem nejdříve pozval dramaturg kamarád Janál Zdeněk. Na jeho nabídku jsem kývl z bizarní pohnutky poznat další divadlo, ve kterém jsem ještě nepracoval. Upřímně: Čekal jsem, že naleznu Mordor. No svým způsobem trochu jo – zátěžový koberec na jevišti a pohodlná široká křesla pro diváky, ze kterých účinkující na jevišti vidí tak maximálně příčesky a horní obroučky brýlí. Ale také jsme zde nalezl soubor, který je pracovitý, poctivě vyzkouší každou blbost, kterou mu řeknete a štáb lidí, kteří vznikající inscenaci podporují a snaží se, aby byla co možná nejlepší.

Můžete mosteckým divákům přiblížit o čem bude inscenace Společenstvo vlastníků?

Ano, mohu. Snad to bude zábavná neobvyklá inscenace o životě v České republice na začátku třetího desetiletí dvacátého prvního století. Alespoň se o podobnou inscenaci snažíme.

Čím je tato hra specifická a čím Vám imponuje?

Její specifičnost spočívá v tom, že v současnosti nevzniká moc textů, chcete-li her, které se odehrávají kolem jednoho stolu, v reálném čase. Je to dokonalá „voyerština“. Pro herce na jevišti se jedná o těžší jevištní disciplínu. Ono to nakonec všechno vypadá tak jednoduše a nerušivě, ale ode všech – i těch co mají velmi málo textu – to vyžaduje obrovské soustředění, být neustále duchem přítomen, vnímat všechny své kolegy. Pokud se „nedaří“, nemáte k dispozici pauzu nebo změnu obrazů, kdy můžete začít takříkajíc od nuly. Zde ne, tady se z toho musíte dostat přímo před zraky diváků. Při větším počtu účinkujících a při vědomí, že divadlo není dokonalé (a ani nemůže být, protože dokonalá je jenom smrt) máte jistotu, že každé představení bude skutečně neopakovatelné a že uvedení podobných inscenací je skutečnou událostí, kdy se startem představení začíná odbíjet naprosto jiný jevištní čas, který se neměří na jednotlivé výstupy, ale kdy hlediště i jeviště prožívají ubíhání času zcela stejně.

A myslím si, že se Jiřímu Havelkovi povedlo stvořit text/hru, která je nepříjemně lidská, kdy jednotlivé postavy nejsou jednobarevné a při veškeré jejich individualitě jsou nám známé a bohužel i blízké.

Máte Vy sám zkušenost s podobnou schůzí?

Moc ne. U nás v baráku na ně nechodím. Je to zřejmě špatně, ale je to tak. Tím, že působím v divadlech a nyní v takových, které nejsou v místě mého bydliště, tak mám zdárnou výmluvu. Schůze vlastníků se pořádají v podvečer a to jsem povětšinou na cestě do místa mého pracovního výkonu. Ale byla doba, kdy jsem se dny proschůzoval. Proto statečně státu navzdory odolávám na volné noze jako OSVČ, protože ve zbytku svého života už nechci schůzovat.

Jak jste si s Vaším tvůrčím týmem poradili s velkým prostorem mosteckého jeviště?

Pořád si myslím, že by ta komornější scéna byla pro vznik mnohem jednodušší a levnější. Na scéně by byl jenom velký stůl, kolem něho by seděli herci ze všech stran obklopení diváky. A herci by neměli potřebu furt někam trajdat po jevišti. To bych řekl, že bývá nejotravnější část mé práce přesvědčit herce, že nemusí s každou replikou někam nesmyslně putovat. Vše, co se na jevišti děje, má svou logiku a význam, tedy i každý pohyb a jevištní potulka musí mít nějaký smysl, který ale v 90 procentech případů tomuto konání schází. Proto i kolega Havelka umístil svou inscenaci, ze které vznikl již zmíněný ustálený textový záznam, kolem stolu, aby zamezil touze herce se potulovat. No… My tedy dodržujeme klasické rozvržení jeviště a hlediště. Tím pádem jsme byli nuceni vytvořit danou místnost, ve které se schůze koná. A to formou realistické tzv. rámovačky. Je to sklepní prostor, možná kdysi cvičebna nějaké tělovýchovné jednoty. Pořádají se tu volby do zastupitelských sborů a pronajímají si ji různé spolky a sdružení na své sousedské aktivity, chodí si do ní hrát děti apod. Kvůli „záhledům“, způsobených kombinací zvýšeného jeviště, neprudké elevace a většímu množství účinkujících v jednom okamžiku jsme přistoupili k brutálnímu změlčení hracího prostoru. Při obrovské hloubce mosteckého jeviště využíváme pouze tři a půl metru od hlediště. Bude se tedy jednat o kdysi velmi populární „ŠUP“.  A tu a tam pochopitelně musíme tolerovat jevištní potulku.

S jakými pocity by měl podle Vás divák odcházet?

Nedělám divadlo pro to, aby diváci odcházeli z představení s pocitem, jak výborný život žiju, jak vše dělám správně a jak jsou jiní větší blbci. Snažím se, aby se divák setkal s tak konkrétním pohledem na život a na člověka, aby zapochyboval. Řídím se poznáním, že Antikrista při svém příchodu nejsme schopni poznat (stejně jako Krista). Že to nebezpečné zlo je velmi sympatické podoby i povahy. Že trvalé dobro většinou není moc sexy. Že kdyby zlo i dobro byli jednoduše poznatelné, bylo by to sice fajn, ale taky by celý systém života a světa byl tak jednoduchý, že by byl snadno ovladatelný a lidská svoboda by zanikla. Snažím se přes herecké kolegy ukazovat život a člověka v jeho plnosti, komplikovanosti, neuchopitelnosti. A výsledkem by měly být pochyby, které by měly vést k víře nebo utvrzení o životní cestě, nebo k její změně. Nejsem z těch, kteří si ve své malomyslnosti nechali namluvit, že nedokáží pohnout světem. Stále si myslím, že světem je možné pohnout a je víc než potřeba se o to pokoušet.

Jaká další režijní práce Vás čeká po premiéře v Mostě?

Jsme s nejvyšším vedením divadla domluvení, že další naše spolupráce nastane na jaře roku 2023. Navrhuji buď slavného Shakespearova Richarda III., nebo autorskou inscenaci ze života textařky Jiřiny Fikejzové, která se narodila v nedalekém Lomu. Ale je to tak zadlouho, že nakonec může zvítězit nějaký úplně jiný text.

A můj další inscenační program v jiných divadlech pro rok 2022 je následující: Calderón – Život je sen (spolek Kašpar, Divadlo v Celetné, premiéra v polovině března 2022); Formánek – Mluviti pravdu (Činoherní studio Ústí nad Labem; konec června 2022); Sdch – The Grounds Keeper Policy (Menagerie Cambridge; červenec 2022); Daniel Fikejz + Willy Shakespeare – The Shakespeare Music – scénický koncert z autorské hudby k shakespearovským inscenacím (Letní shakespearovské slavnosti, srpen 2022); Shepard – Simpatico (spolek Kašpar, Divadlo v Celetné, říjen 2022).