Rozhovor s režisérem Filipem Nuckollsem

Režisér Filip Nuckolls se narodil v roce 1979 v Ústí nad Orlicí. Gymnázium vystudoval v nedaleké České Třebové. Mezi lety 1997 a 2004 studoval režii činoherního divadla na pražské DAMU. V roce 2002 se stal kmenovým režisérem pražského Divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Od roku 2005 byl režisérem a později také uměleckým šéfem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Pod jeho vedením divadlo slavilo velkou řadu uměleckých úspěchů, ale v závěru jeho působení došlo k tlakům na ukončení činnosti divadla. Za záchranu divadla se tehdy ovšem ozvala téměř celá kulturní veřejnost i výrazná část místního obyvatelstva. Krátce poté, co za Nuckollsova přispění divadlo obhájilo svoji pozici, odešel Filip Nuckolls v roce 2014 z vedení divadla na „volnou nohu“ a předal štafetu v řízení této umělecké scény nově příchozím tvůrcům. Během svého působení v Ústí nad Labem hostoval na řadě dalších scén, v práci napříč divadly celé republiky pokračuje dosud.

V současné době můžete vidět jeho inscenace v pražském Divadelním spolku Kašpar (Snímek 51 Anny Ziegler, Krása a půvab perverzit Davida Mammeta a Jerzyho Morawieckiho, Mikulášovy patálie a Mikulášovy prázdniny Reného Goscinnyho, Klec Vladimíra Fanty, Čechovův Višňový sad, Sirotci Dennise Kellyho, Léčitel Briana Friela nebo evergreeny Kašparova sláva vánoční, Májový Shakespeare), v pražské MeetFactory (Počátek veškeré lásky Judith Hermannové v dramatizaci Matěje Samce), v brněnském HaDivadle (Směšná temnota Wolframa Lotze), v brněnském divadle Feste (Ale to je nemilé! Marie Kilpi), v ostravském Divadle Petra Bezruče (Škvoreckého Zbabělci), v plzeňském Divadle J. K. Tyla (Shakespearův Sen noci svatojánské, Tylova Drahomíra a její synové), v olomoucké Tramtárii (Divoké historky), v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (Tajuplný ostrov podle Julese Vernea), v brněnském Divadle Polárka (Marilyn Mattei: Vnitřní nepřítel). Také v Nuckollsově původně domovském ústeckém Činoherním studiu (Klub rváčů Chucka Palahniuka v dramatizaci Johany Součkové, Benefice aneb Zachraň svého Afričana Ingrid Lausundové, Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové v dramatizaci Vladimíra Čepka a Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy, Dva páni z Verony a dvoudílný Jindřich VI.). Z jeho dřívějších ústeckých inscenací jmenujme alespoň Kafkův Zámek, Büchnerova Vojcka, Orwellovu Farmu zvířat, Mrštíkových Maryšu, Ibsenova Nepřítele lidu nebo McDonaghovu Krásku z Leenane. V roce 2017 spoluzaložil Divadlo 6-16, v němž dosud režíroval inscenace Untitled (autorskou je Milena Steinmasslová) a Bull Mikea Bartletta.

Režíruješ soudní drama Ferdinanda von Schiracha Teror. Již ses někdy ve své obsáhlé režijní praxi setkal s žánrem soudního dramatu?

Ještě jsem se s tímto žánrem nesetkal. Je to asi i tím, že soudní drama není zase až tak rozšířený žánr. Nejblíže k němu asi byla inscenace NordOst, kterou jsem inscenoval v Ústí a která se ve třech ženských hlasech vyrovnávala s teroristickým útokem v moskevském divadle Na Dubrovce.

Pocházíš z právnické, advokátské rodiny. Cítíš se být těmito kořeny nyní při režii Teroru nějak ovlivněn? A dal jsi číst hru svému otci, právníkovi? Co na ni říkal?

Včera jsem zrovna tátovi volal a říkal jsem mu, že v Tvém rozhovoru je tato otázka. Táta bleskurychle prohlásil, že mě můj původ „vůbec nijak“ neovlivnil :). Myslím si, že pravda je drobně jiná. Celý mý mládí se u večeře rozebíraly případy mých rodičů. Tuším, že i ségru to trochu štvalo. Ovlivnilo mě to tím způsobem, že i v jednoduchém nákupu elektroniky spatřuju nějaký malér. Rodiče zkrátka přicházeli neustále do styku s lidmi, kteří je vyhledávali proto, že se na nich někdo dopustil něčeho nekalého. Slavný byl v tomto směru případ záměny kupy hnoje:)To pak v každém jednoduchém úkonu vidíte možnost vás poškodit.

Teror byl již inscenován ve více než osmdesáti divadlech světa. I v České republice již vznikly čtyři inscenace této hry. Viděl jsi pro svoji inspiraci některou z nich nebo alespoň televizní film z roku 2015? Nebo si striktně zakazuješ vidět hry v inscenacích jiných režisérů, když víš, že se do ní jako režisér pustíš sám, abys nebyl naopak ovlivněn?

Neviděl jsem ani film, ani žádnou z inscenací. Četl jsem o nich nějaké publicistické zprávy, ale neviděl. Ne, že bych si vidět jiná zpracování látky, na které dělám nebo mám dělat, snad přímo zakazoval. Kromě Desatera se snažím si nic nezakazovat. Prostě nebyl čas, příležitost, motiv...

Co tě při prvním přečtení hry napadalo? Byl jsi zmaten, na kterou stranu se přikloníš, jestli je major Koch vinen či nevinen, nebo jsi měl sám pro sebe hned jasno?

Nechci nikoho ovlivňovat, ale tady asi zafungovalo, z jaké rodiny pocházím. Úcta k právu a k právnímu systému jako takovému, rovnost před zákonem, nám byla nenápadně vštěpována po celé dospívání. I přes všechny skutečnosti obsažené v textu se stále kloním k tomu, že major Koch je vinen. Pokud bych byl ministr spravedlnosti, pak bych ihned po vynesení rozsudku sepsal žádost o omilostnění. Ale zákony platí a měly by platit pro všechny. Náš právní systém je velmi dobrý, stovky let se utvářel a je dobré v něj věřit. Pokud se nám nelíbí nebo cítíme, že ne zcela odpovídá životní realitě, pak máme možnost ho opravit, změnit, není to dogma. Ale pokud nechceme porušit onu rovnost před zákonem, pak nemůžeme právo ohýbat nebo zmírňovat podle momentálních sympatií.

Jaká rozhodnutí publika, tedy divadelních soudců, v Mostě očekáváš? Nebo ani svoje očekávání radši nechceš prozrazovat, abys někoho neovlivnil? Však jde o to, aby se skutečně rozhodnul každý sám za sebe a až dle toho, co uslyší a uvidí během představení – soudního přelíčení...

Celou dobu zkoušení se snažíme vést příběh tak, abychom nenadržovali ani jedné variantě „vinen, nevinen“. V tom je ten text dobrý. Snášíme argumenty pro a proti. Nutno říci, že i když mám svůj názor na vinu/nevinu Kocha daný, nebudu se divit a odsuzovat, pokud bude mít většina názor opačný. Situace, do které se major Koch dostal, je natolik hraniční, natolik neobvyklá, bohužel však reálná, že je velice těžké zodpovědně rozhodnout, kde spravedlnost v jeho případě stojí. A jedná se i o zásadní otázku přístupu naší legislativy, našeho důrazu na hodnoty, kterým směrem se vydat. Máme obrovské štěstí, že jsme podobnou situaci ještě nemuseli ve skutečnosti řešit, což ale neznamená, že se na ni nemáme alespoň teoreticky připravit.

Scénografii jsme chtěli mít trochu jinou, než jen realistickou soudní síň. Jak se scénografie této inscenace vyvíjela?

Jak se vyvíjela si už bohužel úplně přesně nevybavím. Při inscenaci tohoto textu jsou důležité dva aspekty. Kde se děj odehrává – předepsaná je soudní síň, při důkladnějším přečtení se však jedná o místo, kde je pravděpodobné, že by se takový neobvyklý soud mohl sejít. Nám přišlo místo sterilní soudní síně příliš nezajímavé, tak jsme za místo soudu nad majorem Kochem zvolili možná hangár, kde jsou svezeny zbytky sestřeleného letadla a pozůstatky z něho nebo možná místo dopadu tohoto letadla. Zkrátka nám přišlo silnější a dobré, když budou mít diváčtí soudci stále před očima kusy dopravního prostředku, ve kterém zahynulo 164 lidí. Druhým aspektem je pak technika hlasování o vině a nevině, které je tím hlavním bodem inscenace. Víme o různých způsobech z jiných divadel. Přišlo mi nějak důležité, v době internetu, kdy neosobním kliknutím rozhodujete o čemkoli, aby hlasující museli aktivně, veřejně, ale bezbolestně (sám nemám rád, když se stanu jako divák předmětem inscenace) hlasovat. A tak, když už se jedná o leteckou katastrofu, scénograf Loskot instaloval na kraj jeviště dva bezpečnostní rámy, kterými hlasující projde a tím odevzdá svůj porotní hlas.

V Mostě režíruješ nyní teprve poprvé. Jak je to možné, když žiješ mnoho let v nedalekém Ústí nad Labem, kde jsi také vedl úspěšnou éru ústeckého Činoherního studia?

Protože mě nikdo dřív neoslovil a já se nerad vnucuju :)

Jak jsi spokojen se svým hereckým obsazením? Odpovídá v praxi tvým záměrům a naplňuje tvoji koncepci?

S částí hereckého obsazení se znám ještě ze studií na DAMU. S manželi Benešovými jsme se potkali po dvaceti letech, to je vážně krásný a vtipný zároveň. S Veronikou Týcovou po víc než patnácti. A musím říci, že se mi se všemi, ale i s inspicí a nápovědou spolupracuje moc dobře. A teď se jenom modlím, aby se to dokázalo přenést na jeviště a do inscenace.

Jaká další režijní práce tě čeká až odpremiéruješ Teror v Mostě?

Plzeň, Praha, Praha, Praha, Praha, Cambridge. To jsou plány do konce července. V Plzni inscenace pro děti Povídání o pejskovi a kočičce. V Praze ve spolku Kašpar si Jakub Špalek přál, abych mu asistoval při zkoušení Macbetha, a já to rád přijal. V Meetfactory ještě text nevíme. V kašparovský Klubovně na vrcholu jara Kytici s mostečákem Alešem Petrášem a pak dramatizaci povídky/ek Jacka Londona. Na konci července světová premiéra anglického textu s anglickými herci pro festival Hotbed v Cambridge.

Zlom vaz!

Zdeněk Janál, dramaturg