Slovo dramaturga

Tramvaj do stanice Touha patří mezi vrcholná díla moderního amerického psychologického dramatu. Je typickou hrou o neporozumění. Tennessee Williams v ní naplno rozvíjí typické motivy tehdej ší americké dramatiky – ztrátu iluzí, zmarnění „amerického snu“, rozpad rodiny nebo deziluzi z tradičních hodnot. V mnohém jsou však podobné motivům z naší současné společnosti.

Také v této své hře mimo jiné dokazuje, že má zvláštní cit jak pro originální a komplikované ženské hrdinky, tak pro postavy silných a hrubých mužů. Dokáže je postavit do výjimečného kontrastu a přitom jako autor rozumět oběma stranám. Nepřivádí nám tak na scénu černobílý pohled na život, ale živoucí dramatický konflikt, který zde není od toho, abychom se rozhodli pro fandění jedné nebo druhé postavě. Je zde především proto, abychom dané životní situace, do jejichž psychického jádra se dostáváme, dokázali nazřít z více úhlů pohledu. Navíc Williams vždy sleduje drama celé lidské skupiny – vždy v konkrétních podmínkách a čase. V tomto případě na okraji New Orleans (v období po druhé světové válce). Ovšem nejde ani jen o zobrazení jednoho konkrétního příběhu – Williamsovi tento konkrétní případ slouží ke zobecnění do symbolických rovin světa, kde dané konkrétní situace pak můžeme vnímat i jako situace archetypální. Protože zde jde o život jako takový, o jeho celek. Proto také Williamsova hra nemohla nikdy zestárnout a může být pro inscenátory stále přitažlivá, tedy i pro nás v Městském divadle v Mostě. Můžeme se totiž při jejím inscenování potýkat se skvěle napsanými situacemi a s vnitřně bohatými postavami, oplývajícími svou nejednoznačností. Ne náhodou má Tennessee Williams pověst mistra křehké citovosti a nalomených charakterů, sám o sobě ostatně řekl: "Jsem spisovatel emocionální, dávám se unést city."

L. Fischerová, M. Krausová, J. Beneš, Z. Benešová, J. Koudela na čtené zkoušce.

M. Vykus, L. Fischerová na čtené zkoušce

Williams je navíc velkým mistrem dramatického a živého dialogu, ve kterém jeho postavy jednají. V Tramvaji postavy mluví především hovorovým jazykem, přesně odpovídajícím periferii města, kde postavy zastihujeme. Z nich nejvýraznější je postava Stanley Kowalskiho, manžela Stelly, jejíž sestra Blanche DuBois tento manželský pár přijede navštívit a zabydlí se u něj. Ta se liší nejen svým slovníkem, ale celkovým svým chováním a uvažováním o životě a světě, mluví květnatě, má barokní sklony, jako ostatně většina Williamsových jižanských hrdinek. Přináší s sebou tedy jiný pohled na svět, jiné společenské konvence, ale především velké životní tajemství, které během hry postupně odkrývá. Po její minulosti však pátrá také podezíravý Stanley, jehož lidovému rozumu zde zkrátka něco nehraje.

Williams nám ukazuje svoje postavy ve zdánlivě obyčejných situacích, kdy pijí whisku, hrají poker, chodí na bowling, ale zároveň v situacích životně obtížných. Například když třeba nemají střechu nad hlavou, jsou pronásledováni, snaží se překonat složité sociální podmínky, jsou vnitřně determinováni svojí touhou po úspěchu, toužebně se snaží usadit se, najít si partnera, zapomenout na tragické události z minulosti a podobně. Na jejich zobrazování je však i něco poetického. A opět to může souviset i s již zmíněným jazykem, jak Williams podotýká: "Poetičnost přece nespočívá ve slovech! V divadle to mohou být situace nebo mlčení. Hovorový jazyk, naprosto obyčejný, může být jazykem nejpoetičtějším."

"Nemám v úmyslu soustředit vinu nebo obvinění na jednu konkrétní postavu, ale chci, aby to byla tragédie nepochopení a lhostejnosti vůči ostatním."

Tennessee Williams

Na své hře Tramvaj do stanice Touha (A Streetcar Named Desire) začal Tennessee Williams pracovat už počátkem roku 1945. Původně se měla jmenovat Neproniknutelná noc. Při jejím dokončení v roce 1947 ji však autor přejmenovat. Její světová premiéra se uskutečnila 3. prosince 1947 v Ethel Barrymore Tehatre v New Yorku. Inscenaci tehdy režíroval Elia Kazan. Do hlavních rolí obsadil Jessicu Tandyovou (Blanche), Kim Hunterovou (Stella), Marlona Branda (Stanley) nebo Karla Maldena (Mitch). Inscenace se s obrovským úspěchem hrála až do 17. prosince 1949. Hra obdržela vůbec jako první drama naráz tři významneé divadelní ceny - Pulitzerovu cenu za drama, Donaldsonovu cenu a Cenu newyorských divadelních kritiků.

Tento úspěch zajistil také velký zájem tvůrců o zfilmování této hry. Nakonec se filmové režie ujal opět Elia Kazan – a hlavní postavy obsadil téměř totožně jako ve své inscenaci. Pouze do hlavní postavy Blanche obsadil slavnou herečku Vivian Leigh, která v této roli zářila v jiné inscenaci, kterou v Londýně režíroval její muž Laurence Olivier. Tento slavný snímek z roku 1951 obdržel celkem 12 nominací na Oscara, z nichž čtyři proměnil. Hned tři z nich byly za herectví – oceněni byli Vivian Leigh, Kim Hunterová a Karl Malden. Pouze Marlon Brando ne. S odstupem času se to zdá, při vší úctěk oceněným, poněkud absurdní, protože právě výkon Marlona Branda je dnes tím, který bývá nejvíce obdivován a který rozhodně nezestárnul.

První česká inscenace tohoto textu se konala v ostravském Divadle Petra Bezruče až v roce 1960 v režii Jana Kačera. První českou Blanche se stala Nina Divíšková.

Zdeněk Janál, dramaturg