Michal Pětík (nar. 1985 v Roudnici nad Labem)
Už v dětství si zamiloval knihy a zatoužil být spisovatelem. Iniciační
četbou mu v tomto směru byly Foglarova trilogie o Stínadlech a později dílo
Grahama Greena (zejména romány Komedianti, Moc a sláva nebo Konec dobrodružství).
Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později
vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní
vzpomínky Dicka Francise, jednoaktovou hru [S]milování ad.).
Pro Městské divadlo v Mostě adaptoval román Julese Verna Tajemný
hrad v Karpatech a pro Divadlo rozmanitostí napsal původní pohádku Půjdem
spolu do betléma aneb Františkův betlém (příběh na motivy prvního živého betléma
inscenovaného Františkem z Assisi).
Je autorem scénáře a hudby k filmu Sen o psu (režie Tomáš Princ). Vytvořil
hudbu k několika inscenacím. Před časem dokončil román Nad krajinou létá sup,
píše povídky, pracuje na knize pro děti a připravuje seriál
určený internetovému publiku.
COOLNESS
Divadelní hnutí, jež u nás bývá nepřesně nazýváno coolness (chladný, chladnokrevný),
znamenalo zásadní přerod v britském divadelnictví 90. let. Jeho kořeny však sahají
až do poloviny 50. let, kdy propukl skandál kolem premiéry Osbornovy hry
Ohlédni se v hněvu. Uvedení hry znamenalo výrazný obrat v poválečném britském divadle.
Diskuze na Osbornovou hrou zformovala generaci tzv. "mladých rozhněvaných
mužů" v 70. a 80. letech; odtud se dá vyvozovat počátek etapy tzv. "Cool Britania".
Za duchovního otce "coolness" dramatiky bývá považován Edward Bond, který
přispěl k pádu britské cenzury (v roce 1968). Hra – inscenace hry – Spaseni (1967)
šokovala realistickou scénou, v níž mladý otec ukamenuje vlastní nechtěné dítě v kočárku.
Podobné kontroverze způsobilo rovněž uvedení hry Sarah Kane Sežehnutí v polovině
90. let, která naturalistickými scénami sexuálního zneužívání, kanibalismu a hrubým
jazykem do jisté míry odstartovala celospolečenskou debatu umělců,
kritiků a diváků nad dramatem a divadlem; jeho funkcí a smyslem.
Britský kritik a pedagog Aleks Sierz ve své knize In-Yer-Face Theatre: British
Drama Today (2001) používá pro tuto divadelní poetiku pojem In-Yer-Face – v překladu
doslova "do ksichtu". Název In-Yer-Face pochází ze slangového výraziva amerických
sportovních žurnalistů ze 70. let, kteří tím označovali nekompromisní střet soupeřů.
V divadelním kontextu onen "nekompromisní střet" znamená, že se jedná o typ divadla,
které programově porušuje pravidla a konvence, provokuje, útočí na emoce, využívá
taktiky šoku, je verbálně agresivní atd. Divák má být šokován a vytržen
z lhostejnosti. V tematické rovině má být poukázáno na společenské a politické
nešvary, otevírají se "nepříjemná" témata – sexualita, násilí, feminismus,
rasové stereotypy ad.
Sierz rozlišuje dvě varianty In-Yer-Face divadla – hot a cold. Tu první popisuje
jako vyhrocenější, důraznější, inscenovanou zpravidla ve studiových scénách, kde je publikum
výrazněji konfrontováno s předváděným. Druhá varianta (u nás známější, zřejmě
proto se uchytil název coolness) zjemňuje vnímání užíváním konvenčnějších divadelních
postupů, texty mají pravidelnější, tradičnější syžet i narativ, diváci mají
odstup od inscenátorů atd.
Anthony NEILSON (1967)
Anthony Neilson patří mezi výrazné britské dramatiky narozené kolem roku 1970.
Spolu se Sarah Kane, Markem Ravenhillem, Martinem McDonaghem a dalšími bývá
řazen k "nové vlně", jež se přehnala britským divadlem v 90. letech. U nás je
tato divadelní poetika nepřesně nazývána coolness.
Neilson je v současné době jedním z předních dramatiků této generace.
Studoval na Velšské hudebně-divadelní konzervatoři v Cardiffu.
Odtud byl sice vyhozen pro "neposlušnost", nedlouho poté však vyhrál literární
soutěž pro mladé autory, již pořádala BBC, a tím začala jeho spisovatelská dráha.
Kariéru zahájil v divadle Finborough v Londýně.
V roce 2011 spolupracoval s významným Bush Theatre, které vyhledává nové
talentované dramatiky (za rok se tu přečte na 1000 textů) a od svého vzniku v roce 1972,
obdrželo stovku nejrůznějších prestižních divadelních ocenění. Produkce se odtud nezřídka
přesouvají na "bulvární" West End.
Neilson působí také jako režisér. V roce 1999 režíroval film The Debt
Collector a pravidelně bývá režisérem svých her. Nejinak tomu bylo i v případě
Lhářů při jejich premiéře v Royal Court Theatre v Londýně v roce 2002. Pro divadlo a rozhlas
napsal více než dvacet her.
Jeho autorskou metodu charakterizuje pozoruhodná směs hrubosti a lyričnosti.
Lháři jsou z diváckého hlediska asi jeho nejpřístupnější hrou. Není tu naturalistický
jako v dramatu Normal, ani nekompromisní jako v tragikomedii God in Ruins, ani se zde
otevřeně nezabývá lidskou intimitou jako v dramatu Censor. Ve Lhářích je velkým tématem
všeobecně bující lhostejnost i cynismus, proti nimž je dobré, ba nutné, se bránit.
Do českého jazyka Lháře přeložil v roce 2013 Alexander Jerie a dosud byli uvedeni třikrát.
V Mostě se podívají na české jeviště prozatím počtvrté.