ročník 2015 / 4. číslo
ROZHOVOR s Jarmilou Vychodilovou
Po Hrátkách s čertem mají tvoji fanoušci opět šanci vidět tě na mosteckém jevišti. V jaké roli?
Je to komedie Lháři. Celá ta komedie je trošku zvláštní, veselá, groteskní i trochu drsná. My tam hrajeme s kolegou Oubramem staré hippiesáky, takže to není jen tak, dalo mi to hodně práce.
Ty jsi nebyla hippies?
Ne, nebyla. V mém mládí to byla spíš doba Beatles, kteří se k nám sice nedostali, abychom si mohli koupit jejich desky, ale samozřejmě jsme o nich věděli a poslouchali je z nejrůznějších zakázaných zdrojů. Ale hippies ne...
Takže žádná volná láska? Drogy? No vidíš, co si takhle se Standou Oubramem dát čistě studijně jointa marihuany?
To mám za sebou. Ale bylo to nepříjemné, už bych to nechtěla opakovat. Prý jsem se smála, ale mě to pak zpětně přišlo ponižující. Že člověk přesně neví, co dělá. To mi vadí. Ale ta moje role spíš žije v jiných sférách, má různé vidiny, přenáší se do minulosti. Vlastně je trochu pomatená, uniká z reality a zase se do ní vrací. Já si to vysvětluju Alzheimrem, který mě ostatně vbrzku taky čeká.
S režisérkou Herajtovou to není tvoje první spolupráce.
My jsme se potkaly už v Našich furiantech. Ona je příjemná a perfektně připravená. Inspirujeme se navzájem, ta spolupráce je bezvadná. A jak říká - musí se do té komedie zamilovat.
jako Hejtmanka
N. V. Gogol: Revizor (1999)
Hraje nějakou roli, že je žena?
To já nevím. Možná trochu ano. Já to neumím rozlišit. Hledáme to a samozřejmě nejsme stoprocentně zajedno, ale je milá a chytrá a navíc je tam dobrá parta. Nejvíc to mají na bedrech Honza Beneš a Jirka Kraus coby zmatení policajti a pěkné role mají i Míša Pešek, Ivana Zajáčková a Verča Týcová.
Kolik let jsi vlastně už u divadla?
To je strašné - čtyřicet sedm let. Z toho třicet devět let v trvalém angažmá, s tím jsem skončila v roce 2007.
A celých třicet devět let jsi byla v Mostě?
Ano. Ono je to trochu neobvyklé, že je člověk v jednom divadle. Je to sice nevýhoda, že nemá zkušenosti odjinud a taky když se začíná několikrát někde jinde, je to umělěcky osvěžující, ale dlouhé angažmá zase herce odmění jednak v režisérech, kteří se různě obměňují a přinášejí stále něco nového a hlavně máš stejné kolegy a zapadáš do party, která si rozumí. Já jsem zastánce angažmá. Jsou herci, kteří chtějí na "volnou nohu", chtějí si role vybírat, ale já raději patřím do nějakého uskupení, raději hraju s lidmi, se kterými jsem něco zažila.
jako Helena
W. Shakespeare: Sen noci svatojánské (1974)
A k divadlu ses dostala jak?
Divadlo jsem měla ráda odjakživa a v pubertě jsem si ho zamilovala a hrozně ho chtěla dělat. Každý týden jsem v Praze chodila na nějaké představení, dodnes se Standou na některá vzpomínáme, protože on byl stejný případ. Já jsem ale z rodiny, která tomu moc nepřála, všichni to byli inženýři a vysokoškoláci se "slušným zaměstnáním", takže jsem po maturitě šla na matematicko-fyzikální fakultu, protože matematika byla další věc, která mě bavila. (To mě koneckonců nikdy nepustilo a později jsem několik dětí svých kolegů matematiku doučovala a jsem pyšná, že jsem jim třeba za pololetí vylepšila známku ze čtyřky na dvojku nebo podle jejich rodičů "beznadějný případ" úspěšně dovedla k maturitě. Vtip je v tom, že je musíš přesvědčit, že je to jednoduché.) Ale zároveň jsem se dozvěděla, že se dá herectví studovat na Ježkově konzervatoři, takže jsem dopoledne chodila na matfyz a odpoledne na konzervatoř. A když jsem ji končila, rozjela jsem se do divadel, jestli by mě nechtěli. V Mostě mě přijal ředitel Poživil, něco jsem předvedla před umělecou radou, vzali mě a od té doby jsem tady.
Kdybych tě donutil ohlédnout se za tou svou hereckou cestou, na co bys vzpomněla nejraději?
Já vždycky tvrdím, že tohle nemá moc cenu, vyjmenovávat nejrůznější role. Protože jestli mě někdo v něčem na jevišti viděl a líbilo se mu to, tak si vzpomene sám od sebe a jestli nic neviděl, stejně mu to nic neřekne, když teď budu vypočítávat, co jsem všechno hrála.
Tak ale v životě herce se vždycky najde něco,co považuje za svůj úspěch.
No tak v těch mladých letech třeba Sen noci svatojánské, kde jsem hrála Helenu. A pak báječné věci u režiséra Pavla Pecháčka, který už bohužel není na živu. S ním jsem byla spřízněná i generačně, a ten nás opravdu občerstvoval. Tím, že nikdy nebyl spokojený s tím, co jsme mu přinášeli, byly ty zkoušky v určitém napětí, jestli to zvládnu nebo ne, ale právě tím nás nakonec vždycky dohnal k nevšedním výsledkům. U něj jsem třeba dělala Hejtmanku v Revizorovi. A podobně režisér Vítek Vencl, ten nás
jako Eulálie Čubíková
G. Chevallier: Zvonokosy (2000)
vždycky hnal proti všem našim představám k něčemu úplně novému, u něj nejraději vzpomínám na Kde život náš je v půli se svou poutí, tam jsem hrála snad dvanáct rolí, to jsem měla ráda. Však ty taky. A pak samozřejmě pohádky, a nerůznější zvířata - krávu, vránu, lišku, opici a podobně. Tam se člověk vždycky vyřádil, protože musel najít i nějaký pohybový klíč k té postavě, to mě vždycky velice bavilo. A když už, tak přidám komedie Milana Schejbala a Eulálii Čubíkovou ve Zvonokosech. A dost už...
Teď už se divadlu věnuješ jen pohostinsky. Jaké to je? Herecký důchod?
Pro mě je to výborné. Přijedu, když si mě některý režisér vyžádá. A nebudu ani nijak nešťastná, když se to pomaličku vytratí, až mě přestanou režiséři obsazovat. Někteří herci potom mají pocit, že jim to divadlo někdo vzal, že už je tam nechtějí a trápí se tím. Oproti nim mám výhodu - tohle se mi nemůže stát, mně divadlo nikdo vzít nemůže, protože ho mám ráda jako takové a když už ho nebudu hrát, budu se na něj dívat a užívat si jeho magické kouzlo z hlediště jako divák.
A co děláš v důchodu?
Strašně moc věcí. Myslela jsem si, že budu v důchodu mít čas, ale vůbec to tak není. Hlídám svých šest vnoučat, což je vyčerpávající, ale krásné, hraju divadlo, nejen v Mostě, i v jedné zájezdové pohádce po republice, vypomáhám v Klubu za starou Prahu...
V televizi tě taky občas vídáme.
No to mě na stará kolena potkaly seriály. Jak jsem se přestěhovala do Prahy a jsem trošku víc při ruce, tak mi zavolali z agentury a byla jsem v Ulici, Ordinaci, v Doktorech z počátků. Sice nejde o veliké umění, ale chce to profesionalitu,
šest vnoučat dá někdy zabrat
pohotovost a někdy i improvizaci, baví mě to. Speciálně v Ulici je stabilní parta, mnozí se znají léta a jsou tam hrozně fajn.
Ale hlavně ses "proslavila" jako Bába Spořka.
Já jsem absolvovala spoustu castingů, po kterých mi přišla sms: "Režisér si vás bohužel nevybral." A po jednom mi najednou přišla zpráva: "Pan režisér si vás vybral." Tak jsem byla trošku v šoku, ale jednoho dne pro mě přijelo auto a odvezlo mě do Vídně natočit reklamu na Českou spořitelnu.
A poznávali tě pak lidi?
Oni mě poznávají i z té Ulice, to se docela divím. Někdy mě osloví, že mě viděli v televizi, a já se s nimi ráda pobavím, protože je to taková popularita, která neobtěžuje. Malá a příležitostná.
Já také vím, že můžeš být velmi pyšná na svoje děti. Nechceš se čtenářům pochlubit?
Moje dcera Jana je klavíristka, od začátku studia ale nesměřovala k sólovému klavíru, což podle mě udělala dobře, ale ke komořině. Je členkou klavírního tria ArteMiss a ceněnou korepetitorkou. Když ještě studovala na konzervatoři v Teplicích, korepetovala v mosteckém divadle a teď korepetuje v činohře Národního divadla. Takže se vlastně taky trochu u toho divadla uchytila. No a syn Ondřej zase pokračoval v té mé druhé "matematické" linii, vystudoval ekonomii na Karlově Univerzitě, Středoevropskou ekonomickou univerzitu v Budapešti a CERGE-EI u profesora Švejnara a teď pracuje jako manažer ČSOB.
prakticky závislá na adrenalinu
Také se málo ví, že jsi nadšená milovnice adrenalinových sportů. Je pravda, že jsi například skočila s padákem?
Tak v divadle se to ví hodně, protože jsem se tím taky hodně chlubila. Už je to tedy dlouho, tak třicet let. To mě popadla touha to zažít, protože mi o tom kdysi vyprávěl táta, který byl voják, že to není jen tak. A když jsem zjistila, že je tady v Mostě aeroklub a stačí se jen přihlásit, tak jsem přes zimu absolvovala výcvik a na jaře jsem skákala. Jak jsem se sama přesvědčila, pud sebezáchovy je opravdu silný, ale nakonec skočíš, protože za tebou je fronta dalších a tu ostudu, kdybys to vzdal, bys nepřežil. A zalíbilo se mi to tak moc, že nakonec těch seskoků mám šestnáct a jeden se mi dokonce podařil do kruhu. Když je člověk trošku romantik, tak si to zamiluje.
Ty jsi romantik? Taková matematická duše?
No velkej...! Tam se ti zdá, že visíš, to ani necítíš, že padáš pět metrů za sekundu, kolem proletí pták, docela blízko, koukáš dolů na krajinu osvětlenou sluncem, jsi sám a užíváš si. Dvě minuty.
A ještě jedno tvoje velké vítězství, které ti já osobně velmi závidím. Přestala jsi před lety kouřit Jak se ti to, prosím tě, povedlo?
Říkala jsem si, že už mám věk a že bych tu rakovinu asi zrovna nechtěla. Jednak mi pomohla paní doktorka, která mi předepsala výborný lék, a navíc jsem to spojila s výletem do USA, kam jsem jela s přáteli, kteří nekouřili, a nechtěla jsem je obtěžovat.
konečně před branami Hollywoodu
Je ještě něco, co by sis od života přála? S padákem sis skočila, v Americe jsi byla, v televizi taky...
No asi hlavně to cestování. Chtěla bych se ještě podívat třeba do Athén na památky. Pyramidy jsem už viděla, tak to mám splněno... A v poslední době jsem taky přišla na chuť lezení po umělých stěnách, k tomu mě přivedla dcera.
Tedy ty se neustále udržuješ v kondici, přestala jsi kouřit, lezeš po stěnách. No panečku, to se tě hned tak nezbavíme.
(smích) No vidíš, to bych si od života přála: Aby byl co nejdelší.
Tak to ti ze srdce přeju taky. Děkuju za rozhovor.