Jiří Bilbo Reidinger

český herec, spisovatel a klaun

V roce 1980 roce založil skupinu Grglo s níž vystupoval dokud nebyl v roce 1983 angažován Československými cirkusy na turné Cirkusu Praga do Střední Asie a Sibiře. Od té doby je na "volné noze" a spolupracuje s Ctiborem Turbou (Alfred spol. - Deklaunizace, Archa bláznů, Giro di vita, Talíře, Strach má velké oči - premiéra v Paris 1992, Papír...), dále s Karlem Makonjem, J. A. Pitínským, H. Burešovou, A. Krobem...

Hraje v Národním divadle, Na zábradlí, v Dlouhé. Dále působí jako režisér, choreograf a roku 1992 učí na AMU akrobacii a klaunské vidění, v poslední době též commedii dell´arte na Pražské konzervatoři. Sám má skupinu Bilbo compagnie (společně se Sylvií Krobovou) se kterou vystupuje po celé Evropě.

Napsal několik knih: Cirksezóna (vydal 1992 Host), Burleska téměř excentrická (vydalo 1997 Educo), Když bolí úsměv (vydalo 2008 AMU), Cirkus Chauve (vydalo 2009 Baobab), Slaboduchý s pevným charakterem (vydalo 2010 Kant).

zdroj: Jiří Bilbo Reidinger

Ty v Mostě nejsi úplný nováček.

No to ne... Poprvé mě oslovil Tonda Klepáč z Divadla Rozmanitostí do Klaunského orchestru, kam jsem dělal choreografie, potom pohybovou spolupráci do Felliniho Silnice a režíroval jsem Pana Ponta zase v Divadle Rozmanitostí. Teď s režisérkou Herajtovou ve Lhářích je to tedy už čtvrtá spolupráce s mosteckým divadlem.

Proč zrovna ty?

Tak my se s Věrou známe. Dělali jsme spolu v Uerském Hradišti a kdysi v osmdesátých letech jsme dokonce chvilku spolu studovali u Jiřího Kaftana. Většinou si pohyb jako choreografka dělá sama, ale tady se jí víc hodilo, to co dělám já.

A to je?

No to moje pohybové uvažování. Ona je spíš tanečnice a tady chtěla využít hlavně grotesku, gagy, pohybové triky, nadsázku... To takovému druhu komedie hrozně pomůže. Především jsem se snažil rozehrávat pohybově situace, které jsou zatím jen slovní. Je tam i trocha pantomimy, tak to jsem se snažil víc rozvést, vzít to do hry. Chtěli jsme prostě podpořit humor zakotvený v textu ještě humorem pohybovým.

Čemu se teď ještě věnuješ?

Hlavně komedii dell'Arte, tu mám nejradši. A teď naposledy třeba Švejka s režisérem Pitíským v Divadle Na provázku v Brně. Přestože je to činohra, tak využil přesně tu pohybovou nadsázku, jakou chceme i ve Lhářích, podle mě to skvěle funguje.

A co herci? Jak se na to tváří?

Když se dají zlákat, že to pomůže jejich postavám i situacím, tak je to potom fantastické. Ale taky je to dřina, to samozřejmě. Ale vždycky je to lepší, když se přidá fyzično, když začne hrát celé tělo. Takové divadlo mám rád.