Dalo by se říct, že jste specialistou na komediální žánr, i když samozřejmě režírujete i všechny ostatní žánry. Co vás na komediích jako režiséra tolik baví?

Mám rád, ba přímo miluju v divadle to, čemu se říká setkání, kdy diváci nejsou pouhými pasivními pozorovateli, ale každou jednotlivou reprízu vlastně spoluvytvářejí (a nejde mi v žádném případě o násilné zapojování diváků do představení) a k tomu komedie přímo vybízejí. Okamžitě poznáte z reakce publika, zdali je dění na jevišti zajímá (chcete-li, zda se baví) či nikoliv. Chvíle, kdy se diváci v hledišti upřímně baví, patří k mým nejkrásnějším divadelním zážitkům. Tím vůbec nechci snižovat žánry dramatické (sám jsem jich řadu režíroval), ale patřím svým naturelem k oné výrazné menšině režisérů, kteří mají rádi humor na jevišti, a to humor inteligentní, a úzkostlivě se snažím hlídat, aby tento humor neklesl pod míru vkusu. Držím se slov, která nám kladl na srdce pan profesor Vostrý, že sice míru vkusu má každý individuálně nastavenou, ale nikdy by neměla klesnout pod tu část lidské osobnosti, které říkáme důstojnost. Přes veškerý svůj silný vztah ke komediím jsem přesvědčen, že nejdůležitější je, aby divák v divadle prožil výše zmiňovaný zážitek, a je jedno, o jaký žánr jde... Prožije-li intenzivní zážitek, rád se do divadla bude vracet. Ani se divákům nedivím, že v současné době (snad více než jindy) se rádi chodí do divadla bavit na komedie, když v běžném životě toho poslední dobou moc k popukání není...

Jaký typ komedií máte nejraději?

Ač to zní banálně, mám rád komedie kvalitní, které obsahují inteligentní a překvapivě pointované komediální situace a umožňují všem zúčastněným, především však hercům, tvůrčím způsobem tyto situace rozehrávat. K takovým komediím dle mého názoru bezesporu patří Brouk v hlavě, Dáma od Maxima, Ťululum a některé další tituly Georgese Feydeaua, Jak je důležité míti Filipa či Ideální manžel Oscara Wildea, Shakespearovy komedie, ze současných například některé hry Raye Cooneyho a Alana Ayckbourna nebo např. Úžasná svatba Robina Hawdona a řada dalších. Rozhodně k nim lze směle přiřadit i Charleyovu tetu Brandona Thomase.

Bavíte a smějete se u komedií i jako divák, anebo vám v tom někdy vaše režijní zkušenosti a znalosti v tomto žánru spíše brání?

Velmi rád se na komediích spontánně bavím i jako divák a někdy i závidím, že jsem na nápady, které mě zaujaly, nepřišel sám. Přiznám se, že v okamžicích, kdy se nebaví publikum ani já, se neubráním pátrání po příčinách, proč ta či ona situace nefunguje, jak má. Je to asi jistý druh deformace.

Vím, že Charleyova teta je jedním z vašich nejoblíbenějších titulů. Co vás na ní tolik láká?

Mnohé, co na této komedii obdivuji, jsem již uvedl výše. Mimo to mě na Charleyově tetě láká onen převlek Babbse za ženu. Tento samotný fakt nemusí být a není cílem, ale prostředkem či výchozím bodem k rozehrání výtečných komediálních situací, aniž by se jediným terčem „obdivu“ staly druhotné sexuální znaky žen či pitvoření a  posunčina. Dále mě na této komedii baví spolu s herci nalézat adekvátní herecký styl, který by v plné kráse na jevišti kloubil zmíněný inteligentní humor a zároveň noblesu, která k této anglické hře patří, a která z našeho života bohužel mizí, přestože po ní mnozí touží.

Byl jste řadu let uměleckým šéfem v Divadle ABC, kde jste se potkal mimo jiné s Lubomírem Lipským, který v Charleyově tetě exceloval v 60. letech. Dozvěděl jste se od něj nějaké zajímavé či důležité vzpomínky na slavnou inscenaci Ivana Weisse, které se pak případně staly i podněty pro vaši práci na tomto titulu?

Měl jsem tu čest s Lubomírem Lipským takřka třináct let být v jednom divadle a spolupracovat s ním na mnoha inscenacích, mimo jiné na inscenaci přímo samotné Charleyovy tety, ve které hrál postavu Spettigua. On sám na svou původní roli Lorda Babbse v Charleyově tetě z 60. let vzpomínal jako na tu, která mu asi nejvíce přirostla k srdci (ve své době zaznamenala přes tři sta repríz). Zaujalo mě například to, když vyprávěl, že jako hostující Lord Babbs pak objížděl řadu ochotnických divadel, která Charleyovu tetu nastudovala a pozvala si Lubomíra Lipského, aby s nimi v roli Babbse vystoupil. Procestoval takto s kostýmem v kufru půl naší republiky. Má na to velmi intenzivní vzpomínky, tu roli miloval a poznal díky ní i spoustu tvůrčích lidí mimo velká kulturní centra. Jsem vděčný, že mi prozradil jistá herecká pravidla konverzačního umění v komedii (například způsob rychlého navazování replik, načasování point apod.).

Zdeněk Janál

S mosteckým divadlem spolupracujete již pár let, vzpomenete si na Vaší první inscenaci, kterou jste na našem jevišti režíroval?

Moje první inscenace byla Bez roucha v roce 1992, kdy jsem zde ještě hostoval a strašně rád na tuto inscenaci vzpomínám, protože byla pojata netradičně tím, že diváci sledovali představení přímo z velké točny a v druhé polovině odjeli s točnou na zadní stranu jeviště, kde představení sledovali ze zákulisí. V té době jsem si strašně zamiloval mostecké jeviště.

V roce 1993 přišla první Charleyova teta?

Ano. To má hezkou historii. Bylo to v době, kdy mi bylo nabídnuto angažmá. Tady v Mostě jsme tenkrát působili tři režiséři spolu se Zbyňkem Srbou a Pavlem Pecháčkem. Začali jsme studovat inscenaci Jiřího Krejčíka Penzion pro svobodné pány. Pan autor měl ale stále větší a větší nároky až to dopadlo tak, že divadlo se rozhodlo inscenaci v polovině zkoušení zrušit. Poté nastala situace, kdy jsme museli rychle nasadit a nastudovat nový titul. Protože já mám rád komedii a humor na jevišti a v té době jsem Charleyovku měl v hlavě již nějakou dobu, tak jsme se rozhodli ji nastudovat s Patrikem Jílkem, Karlem Nonnerem, Reginou Razovovou a dalšími, kteří měli být původně obsazeni v "Penzionu".

Jste zároveň umělecký šéf příbramského divadla a docentem Divadelní fakulty v Praze, kde vyučujete režii. Jak trávíte volný čas, pokud nějaký máte? Umíte se odpoutat od divadla?

Mě baví učit, takže se snažím to vše nějak skloubit. S mojí ženou (dramaturgyně Pavlína Schejbalová pozn.red.) se vlastně vidíme víc v divadle. V čase divadelních prázdnin se ale snažíme užít si volna a vypnout. Vždycky, když jedeme na dovolenou, tak říkám své ženě: "Jestli vystoupíme z letadla a já tady potkám nějakého herce, který prohlásí - 'Čau Milane, co podnikneme?' tak se vracím prvním letadlem domů!" Máme i takový rituál, že vždy týden v lednu vyrážíme na hory a vše ostatní je tabu. Mě moje práce zatím baví, za což jsem velmi rád, tak uvidíme, co bude dál.

Lenka Krestová