Často začínám takovou obligátní otázkou, ale odpovědi bývají různé a vždycky zajímavé – takže jako obvykle: Jak ses vůbec dostal k divadlu?

Můj bratr odešel z havířiny rovnou na DAMU, kam ho vzali tenkrát bez maturity, a od mých deseti let jsem za ním jezdil do Prahy, vzal mě do Disku, ukázal mi, jak to vypadá v televizním studiu, kde jsem si dokonce zahrál v jedenácti malou roli. Takže já divadelním prostředím brzo načuchnul. Hrál jsem ve Svitavách v amatérském divadle a hlavně v dramatickém kroužku paní profesorky Marie Votavové, se kterou jsme sjezdili všechny možné festivaly po celé republice.

Samozřejmě jsem to zkusil, hned jak to šlo, na konzervatoř. Tam jsem se tedy nakonec nedostal, ale později jsem zkusil DAMU a JAMU. Tenkrát se to nesmělo, hlásit se na obě školy najednou, ale protože nikdo nečekal, že by mě mohli vzít, nějak to prošlo. A jako na potvoru jsem se dostal na obě. Byl z toho skandál, z ministerstva mi napsali, že se musím rozhodnout, já si vybral DAMU a odtud mi zas napsali, že jsem se zachoval nečestně a proto mě nevezmou. Místo studia jsem tedy dostal povolávací rozkaz na vojnu, stihl jsem se ovšem ještě dodatečně přihlásit na ekonomickou nástavbu ve Svitavách a za rok jsem se už řádně dostal na DAMU.

Ze školy jsi nastoupil rovnou do Mostu. Přišlo vás hned několik z ročníku jako mladá krev.

To bylo v roce 1986, rok po otevření nové budovy. Bylo nás pět herců, Sváťa Schuller, Marcel Rošetzký, Tomáš Vacek, Franta Kreuzmann a já. A jako hudební dramaturg a korepetitor Vláďa Franz. Tehdejší ředitel mosteckého divadla, Jaromír Šnajdr, oslovil Zbyňka Srbu, našeho ročníkového režiséra, jestli by nedal dohromady partu spolužáků a nechtěl to s nimi v Mostě omladit. Pro nás to bylo velké rozhodnutí, protože někteří měli nabídky i do jiných divadel, ale jednak jsme sem mohli jít společně a také jsme tady dostali na tehdejší dobu neuvěřitelné podmínky. O plné umělecké svobodě nemohla být sice ještě řeč, ale dramaturgie už tady byla taková uvolněnější, dali nám tabulkově nejvyšší platy a navíc i bydlení. Po těch hubených studentských letech to byl ráj.

Nastoupili jste do prakticky úplně nové divadelní budovy s opravdu nevšedními parametry, kulantně řečeno. Jak jste se s tím srovnali?

Pro všechny to byla v tu dobu velká (doslova) novinka. Ze starého divadla se tehdejší soubor přestěhoval do Máje, což je dnešní Divadlo rozmanitostí a odtamtud pak rovnou sem na tu obrovskou scénu. Já to ale bral jako zkušenost. Zbyněk Srba se třeba na celý víkend zavřel v divadle a s jevištní technikou a výtvarníkem zkoumal točny, co umí a jak se s nimi pracuje, experimentoval a učil se. My jsme na škole měli možnost hostovat v Národním divadle, otvírali jsme Novou scénu, takže jsem už poznal velká jeviště, ovšem s tím mosteckým to opravdu moc srovnat nešlo. Třeba celé jeviště Disku, studentské scény DAMU, by se vešlo v Mostě do portálu.

Na jevišti například nebyl tenkrát koberec. Všechno se strašně ozývalo, každý krok, ať už v zákulisí nebo i na jevišti. Museli jsme ten prostor umluvit, gesta byla potřeba větší, všechno byla obrovská škola. Ale zvykli jsme si rychle a já mám naše velké jeviště opravdu rád.

Takže jste tenkrát přišli jako celá parta. Všichni postupně odešli, ty jsi zůstal. Nechtěl jsi taky někdy odejít?

No oni se sem zase všichni, kromě Franty Kreuzmanna, postupně vrátili. Ať už jako hosté, nebo dokonce i do angažmá. Země je kulatá, jak já říkám. Jsem tu třicet let a samozřejmě, že mě to občas napadlo, někam se posunout, vyzkoušet něco jiného. Asi po dvaceti letech jsem měl opravdu krizi, zdálo se mi, že je čas něco změnit. Dokonce se i objevily nejrůznější možnosti, hodně jsem o tom přemýšlel, ale potom přišla nabídka od Václava Hofmanna, jestli bych se nechtěl zúčastnit výběrového řízení na uměleckého šéfa. Vzal jsem to jako tu potřebnou změnu, konkurz vyhrál a to mě vlastně nakonec v Mostě udrželo.

Šéfování sebou ale zase přineslo, že jsi nám trochu zmizel z jeviště jako herec.

To je samozřejmě vždycky špatně, když se člověk nemůže plně věnovat profesi, kterou vystudoval, ale každá změna má většinou své klady a zápory.

Ale sem tam sis zahrál. Předpokládám, že ses neobsazoval sám. (smích)

To jistě ne. Nabídky přichází od režisérů, těch nabídek bylo i víc, než jsem byl schopen vzhledem k povinnostem přijmout, ale jsem rád, že například teď s Milanem Schejbalem to vyšlo. Před koncem sezony je už trochu volněji, dramaturgický plán na příští sezonu je už hotový, takže jsem si zase s chutí zahrál a mohl se tomu naplno věnovat. My se s Milanem známe opravdu spoustu let, nepotkali jsme se až v Mostě. Kromě režiséra je taky báječným pedagogem, ne nadarmo učí na DAMU a úžasně toho využívá i během zkoušení. Dokáže herce nasměrovat, dokáže ho i spravedlivě potrápit, ale především dokáže herce hodně věcí naučit. Má za sebou umělecké vedení tří divadel, a protože sdílíme i tuhle zkušenost, o to víc si zřejmě rozumíme.

Tvou roli, Sira Francise, hrál před lety v Milanově inscenaci tady v Mostě Ivan Holub. Srovnávals to nějak?

To vůbec ne. Jednak to už nemám po těch letech tolik v paměti, já v tom tenkrát nehrál, ale hlavně nebyl důvod nějak srovnávat. Ani jiné role. Vlastně to ani není dost dobře možné. Byť ty role jsou stejně napsané, žádní dva herci to nebudou a ani nemůžou hrát stejně. To je prostě úžasná věc. V dnešní době plné technologií a stále mladšího a rychlejšího světa si víc a víc uvědomuju, jak magická věc divadlo je. Nic takového ostatní média a druhy umění podle mě nemají. Divadlo nestárne. Tím, jak se odehrává vždycky jen v tu danou chvíli, je vždycky současné. To je fantastická vlastnost.

Ještě se musím zeptat na jednu věc trochu mimo divadlo. Já nevím proč, ale nikdy bych do tebe neřekl, že jsi cestovatel, a ty jsi přitom projel pěkný kus světa.

To sahá až někam do mých patnácti let, hned jak jsem dostal občanku, jezdil jsem, kam to jen šlo. Do tehdejšího NDR, do Maďarska, do Bulharska. O prázdninách jsem měsíc pracoval a vydělal si na další měsíc cestování. A jakmile se otevřely hranice, podíval jsem se všude možně po Evropě. Moje žena Artemis pochází z řecké Ithaky, kde jsem byl ještě dřív, než jsme se vůbec poznali. Se Zbyňkem Srbou jsme například udělali hned po revoluci divadelní zájezd „za třicet marek a sto korun“ po celé Itálii ve speciálně upraveném autobuse, ve kterém jsme i spali. To cestování ve mně prostě bylo tak nějak vždycky. A od té doby, co jsme s Artemis zjistili, že máme stejnou vášeň, tak si už vůbec nedáváme dárky k Vánocům nebo k narozeninám a místo toho si nadělíme nějaký zážitek. Byli jsme v Peru, v Indii, v Číně, na Kubě, v USA, v Libanonu. To nám nikdy nikdo nevezme, to nás nabíjí.