V Mosteckém divadle máš už jako režisér za sebou celou řadu titulů, většinou pohádek. Jak jsi natrefil právě na Prášila?

Barona Prášila jsem nosil v hlavě strašně dlouho. Skoro patnáct let. Když jsem ho chtěl u nás v mosteckém divadle navrhnout, přišlo s ním Divadlo Rozmanitostí. Šel jsem Tondovi Klepáčovi (tehdejší umělecký šéf DR) vyčinit a on mi zavřel pusu tím, že mě obsadil do hlavní role. A tak jsem musel čekat několik dlouhých let, než jsem mohl přijít se svou vlastní vizí Barona Prášila.

Ta se několikrát změnila. Nejdřív jsem chtěl, aby se celý příběh odehrával na smetišti, kde zapomenutého Barona najde malé dítě a skrze něj se vrací Baronovi paměť a chuť si hrát.

V další verzi se měl setkávat s různými ženami, ale přitom by to byla vždy jedna a ta samá. Z té by se nakonec vyklubala Smrtka, která Barona celý jeho život pronásleduje a on jí vždy, pomocí své fantazie, zmizí…

Nakonec jsem usadil Barona do zapadlé německé vesničky, kde mu nikdo nevěří a on musí znovu a znovu dokazovat, že to, co říká, je pravda.

Co tě na Prášilovi baví především?

Ta chuť si hrát, vymýšlet si, blbnout, utíkat od reality a vytvořit si svůj svět. Mystifikovat.

Režírovat sám sebe v hlavní roli bývá ošemetná záležitost, jak ses s tím popasoval?

Ono to není poprvé. Hrál jsem například Švejka a zároveň ho režíroval. Tentokrát to ale bylo jiné. Protože jsem to i celé napsal a ještě navíc dělal kostýmy, měl jsem jakousi větší vnitřní zodpovědnost za výsledek, než mívám jindy. Strašně jsem si chtěl zkusit autorské divadlo, tedy divadlo, kdy si vše uděláš sám a musím říct, že takovou trému před premiérou jsem už dlouho neměl. Já jsem trémista i normálně, ale tentokrát… Ta zodpovědnost za vše…

S takhle malým obsazením jsi zkoušel prvně, ne? Bylo to v něčem jiné?

Výhoda byla, že už když jsem psal text, věděl jsem, kdo ho bude říkat. Oba další herci, Míša Krausová a Michal Pešek, byli osloveni ještě před tím, než jsem napsal první řádek. Bylo to takové hodně komorní zkoušení a my se během něj moc bavili. Hlavně pak nejspíš Michal Pešek, když jsme se s mou ženou a představitelkou hospodské dali do hádky.

Sám jsi příběhy Barona Prášila i dramatizoval, bylo to obtížné?

Postup byl asi následující: Přečetl jsem tři různé knihy o Baronovi Prášilovi. Pak jsem půl roku přemýšlel. Přišel den, kdy jsem sedl k počítači a udělal si osnovu. Na základě osnovy jsem začal řešit výpravu. A protože už se blížil termín, kdy jsem musel text předložit ke schválení, sedl jsem si a za čtyři dny byl hotov. Potom se začalo zkoušet a z původního textu zůstalo řekl bych něco přes polovinu. Ale zase nové věci vznikly. Hodně mi pomohl dramaturg Michal Pětík, ale i další, kterým jsem dával text číst a ptal se jich na názor.

Diváci asi budou muset pořádně popustit uzdu fantazii, ne?

To záleží na nich. Vše se odehrává v hospodě a Baron ke svému vyprávění používá pouze věci, které v takové hospodě lze nalézt. Já doufám, že nebude problém vidět v utěrkách kachnu nebo v hrnci dělovou kouli.

Na diváky čeká i pořádné překvapení, mám pravdu?

Které to překvapení máš na mysli? Myslíš to Míšovo nebo to Míšino? Oba dva mají v představení svou hvězdnou chvilku. Každopádně máš pravdu, na diváky čeká pořádné překvapení!