2017 / 5

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

MICHAL PEŠEK

(připravil Vítek Herzina)

Jsi už v divadle celou věčnost, kolik je to vlastně let?
To je úplně jednoduché. Poprvé jsem v divadle hrál ve svých deseti letech, teď je mi jednačtyřicet, takže si to můžeš snadno spočítiat. Je to... (pauza, smích) přes třicet let.
Takže jsi teď nedávno měl výročí. Jak se to vlastně přihodilo, ty a divadlo?
Moje máma pracovala tehdy v 'Neprakťáku', kde se mimo jiné scházeli i herci z divadla. Tak se dozvěděla, že Zbyněk Srba pořádá konkurz na dětské role do inscenace Cirkus Humberto a přihlásila mě. Moc se mi sice nechtělo, ale kamarád ze třídy tam moc chtěl jít a tak jsem se k němu přidal. Mě vybrali, jeho ne, a tak jsem sice přišel o kamaráda, ale získal svoji první roli v divadle. A naštěstí zdaleka ne poslední.
Později, kdy už máma pracovala v divadle v propagaci, dneska Oddělení pro styk s diváky, jsem studoval střední odbornou školu, obor kuchař číšník, a v propagaci jsem vypomáhal jako brigádník. Udělal jsem maturitu a dostal jsem první 'dospělou' roli od Milana Schejbala v inscenaci D'Artagnan.
první role - Vašek, Cirkus Humberto, 1987 (s Karlem Nonnerem)
Po premiéře za mnou přišel Karel Novák, tehdejší mistr jevištní techniky a zeptal se mě, jestli bych nechtěl k nim nastoupit. Že bych měl mimo jiné blíž k hraní, než kdybych byl v propagaci. A protože mě to vždycky lákalo a hraní mě hrozně bavilo, okamžitě jsem souhlasil.
Pracuješ sice v jevištní technice, ale mezi herci jsi skoro častěji než tam. Jak se ti to daří všechno skloubit?
Čím jsem starší, tím je to horší. A to nejen časově, mám rodinu, a to je samozřejmě spousta dalších povinností, ale i fyzicky. Kolikrát musím být na zkoušce jako herec, zároveň během ní dělám přestavby, po zkoušce musím stavět těžké kulisy na večer a potom ještě hrát představení. To už si kolikrát opravdu říkám, že je toho moc. Má to ale ještě druhou stránku. Samozřejmě, že když hraju, dostávám i nějakou tu korunu navíc, a to se často opravdu hodí. Co si budeme nalhávat, v kultuře nejsou výplaty nijak závratné. Takže zatím doufám, že to vydrží tak jak to je a že to budu zvládat.
Hraješ s námi opravdu hodně. Vedeš si nějaké statistiky?
To sice ne, ale před pár lety mi Vlasta Novák spočítal, že mám na kontě už přes devadesát premiér. Takže dneska jich už určitě bude za těch třicet let víc než sto.
zatím největší role - Jim, Obchodník s deštěm, 2011 (s Jiřím Krausem)
To už je paráda. Vybereš z nich ty pro tebe nejoblíbenější?
Těch rolí, které jsem měl moc rád, byla celá řada, ale prostě musím říct tu svoji první. Malého Vaška v Cirkusu Humberto. Sice to moc bolelo, hodně jsme cvičili, dělali akrobacii, ale strašně mě to bavilo, na se prostě nedá nikdy zapomenout. A z těch dalších rolí... To bych lhal, kdybych nepřiznal, že je to hlavně Jim z Obchodníka s deštěm, do kterého mě obsadila Věra Herajtová. Byla to moje zatím největší role a taky určitě nejtěžší. S ní mi opravdu moc pomohl František Nedbal, skvělý herec, který mě v tom nenechal a za to mu patří můj dík.
V Baronovi Prášilovi je spousta písniček. Ty jsi pověstný svým úžasným zpěvem...
Co na to říct? K tomu mám jednu příhodu. Kdysi jsem dělal přijímací zkoušky na pedagogickou školu a součást toho byly talentovky. Máma znala kapelu Laura a její tygři, a tak poprosila Ilonu Czákovou, jestli by mě nepřipravila. Přišla k nám po nějakém náročném koncertu, zahrála mi u piána dva tóny, prohlásila, že mě stoprocentně vezmou a rychle zmizela. U zkoušky byl nějaký pedantský soudruh učitel, který mě během minuty vyhodil ze dveří, a tak se ze mě stal číšník.
Ještě musím vedle divadla zmínit další tvoji vášeň - sport.
úspěšný trenér softballu
To máš absolutní pravdu. Sportoval jsem od dětství, dokonce jsem to dotáhl do fotbalové reprezentace do šestnácti let. Potom jsem se sice rozhodl pro divadlo, a nelituju toho, ale ke sportu mám pořád hodně blízko. Teď by se ke mně asi hodil už jenom gaučing, jak se říká, ale já se vrhnul na couching. Přihlásil jsem oba svoje kluky do Painbusters, udělal jsem si trenérské zkoušky a celá naše rodina teď žije softballem.
A samozřejmě Divadelní kopačka. O její organizaci se starám už jedenáct let a mám radost, že to pořád funguje a že mě v tomhle propojení umění a sportu naše divadlo podporuje. Bývalo toho víc, hrál se bowling, jezdilo se na vodu, lyžovat... Bohužel je v divadle na takové aktivity čím dál méně času.
Tvoje role Horsta v Baronovi Prášilovi je hluchoněmá. Jak se ti zkoušelo?
rodina především
Nejtěžší bylo nevnímat Krause a Krausovu. (smích) Ne, myslím samozřejmě jejich postavy Barona a Hostinské. Ačkoli občas jsem se dostal doslova mezi dvamlýnské kameny. To je trošku problém, když inscenaci zkouší tři lidé a dva z nich jsou manželé. Ale teď vážně - byla to moc fajn spolupráce.
Ukázal jsi všechna svoje tajemství, chtělo to hodně odvahy?
Úplně všechna tajemství naštěstí ne. Trochu jsem s tím váhal, ale je to prostě vtip a já to tak beru. Uvidíme, jak dopadnou školní představení.
V tom případě držím palce a zlom vaz.