William Shakespeare

(po­křtěn 26. dubna 1564, ze­mřel 23. dubna 1616)

Wil­li­am Shake­spea­re patří k te­pr­ve druhé ge­ne­ra­ci tvůr­ců ob­ro­ze­né­ho di­va­dla no­vo­vě­ku. Hu­ma­nis­tic­ký a re­ne­sanč­ní ná­vrat ke ko­ře­nům kul­tu­ry oži­vil zájem o an­ti­ku a v An­g­lii za­ča­ly brzy vzni­kat hry čer­pa­jí­cí jak z tra­dic an­tic­ké­ho, tak i stře­do­vě­ké­ho svět­ské­ho a ná­bo­žen­ské­ho di­va­dla. Shake­spea­ro­vi se zá­zrač­ně po­da­ři­lo pře­tvo­řit im­pul­zy na­čer­pa­né z mnoh­dy ne­u­měIých vý­tvo­rů jeho bez­pro­střed­ních před­chůd­ců v díla tr­va­lé hod­no­ty.

Roz­voj re­ne­sanč­ní kul­tu­ry v An­g­lii byl silně ovliv­něn i pro­ce­sem an­g­lic­ké re­for­ma­ce. Od­lu­ka od Říma a usta­no­ve­ní an­gIi­kán­ské církve Jin­dři­chem VIII. měly ob­rov­ský dopad na at­mo­sfé­ru ve spo­leč­nos­ti i přímo na di­va­dlo. Ná­bo­žen­ské pří­běhy byly po­stup­ně vy­tla­čo­vá­ny, až pře­vládlo di­va­dlo ryze svět­ské. Po­tul­ní kej­klí­ři a herci našli své aris­to­kra­tic­ké pa­t­ro­ny a po­stup­ně se zpro­fe­si­o­na­li­zo­va­li na stá­lých scé­nách. Ne­tr­va­lo dlou­ho a di­va­dlo se stalo nej­dů­le­ži­těj­ším ko­mu­ni­kač­ním mé­di­em spo­leč­nos­ti.

Na di­va­del­ních prk­nech se před pu­b­li­kem, čí­ta­jí­cím až ně­ko­lik tisíc hlav, den co den re­flek­to­va­ly nej­pal­či­věj­ší pro­blémy doby, stře­tá­va­ly pro­ti­klad­né po­hle­dy na svět, a do­kon­ce se di­va­dlo stalo i přímým ná­stro­jem po­li­tic­ké­ho boje. To vše na­vzdo­ry přís­né­mu do­hle­du stát­ní cen­zu­ry a úto­kům pu­ri­tán­ských měšt'anů, kteří di­va­dlo ne­ná­vi­dě­li. Du­chov­ní pře­rod, který pro­vá­zel na­star­to­va­nou pře­mě­nu pro­vinč­ní aris­to­kra­tic­ké An­g­lie v mo­der­ní svě­to­vou moc­nost, našel v teh­dej­ším di­va­dle, a zejmé­na pak v dra­ma­tech Wil­li­a­ma Shake­spea­ra, svůj pů­so­bi­vý odraz.

V první fázi tvor­by (1588-1595) si Shake­spea­re vy­zkou­šel své síly na růz­ných žánrech: his­to­rii, tragé­dii i ko­me­dii. V ob­sáh­lé tetra­lo­gii (tro­jdíl­ný Král Jin­dřich VI. a Král Ri­chard III.) zma­po­val his­to­rii "válek dvou růží", Yorků a Lan­cas­te­rů. K his­to­ric­kým hrám ra­né­ho ob­do­bí bývá někdy řazen i Král Jan, pří­běh Jana Bez­zem­ka. Zřej­mě první Shake­spea­ro­vou tragé­dií byl Titus An­dro­nicus, hra, která vy­chá­zí ze se­ne­kov­ské "tragé­die po­msty". Je po­sta­ve­na na pro­ti­kla­dech dobra a zla, ci­vi­li­za­ce a bar­bar­ství a ob­sa­hu­je scény plné kru­tos­ti a ná­si­lí.

Žánr ko­me­die ote­ví­rá Ko­me­die omylů, va­ri­a­ce an­tic­ké plau­tov­ské ve­se­lo­hry, kde autor opro­ti svému li­te­rár­ní­mu zdro­ji ná­so­bí po­sta­vy a dra­ma­tic­ké po­stu­py, a tím i zmat­ky na scéně. Ne­ty­pic­ky zde do­dr­žu­je jed­no­tu místa, času a děje, a je tak scho­pen dát této až ne­vá­za­né taš­ka­ři­ci řád i smysl. Dva ka­va­lí­ři z Ve­ro­ny a Marná lásky snaha jsou na­o­pak ko­me­die ro­man­tic­ké. Di­va­del­ně nej­vděč­něj­ší a dodnes jed­nou z nej­ví­ce uvá­dě­ných ko­me­dií ra­né­ho ob­do­bí je Zkro­ce­ní zlé ženy. Shake­spea­re si zde zvo­lil věčné i vděč­né téma boje mezi mužem a ženou a vtě­lil ho do atrak­tiv­ní po­do­by di­va­del­ní fraš­ky. Spíše než jedno či druhé po­hla­ví je zde ale vy­smí­vá­na obec­ně lid­ská hloupost, ja­lo­vost a ne­u­přím­nost.

V roce 1595 se stal Shake­spea­re her­cem, au­to­rem a spo­lu­po­díl­ní­kem di­va­del­ní spo­leč­nos­ti Slu­žeb­ní­ci lorda ko­mo­ří­ho. Tři hry roz­díl­ných žánrů ho v krát­ké době učiní nej­u­zná­va­něj­ším dra­ma­tic­kým au­to­rem své doby: tragé­die Romeo a Julie, ko­me­die Sen ča­rov­né noci a his­to­ric­ká hra Král Ri­chard II. V nich se Shake­spea­re za­skví nejen jako dra­ma­tik, ale sou­čas­ně i jako úchvat­ný ly­ric­ký bás­ník. Přes­to­že je Romeo a Julie tragé­die, je to pří­běh mladý, stra­ní­cí ži­vo­tu a až do svého tra­gic­ké­ho zlomu ve­li­ce zá­bav­ný. Tra­gic­ký závěr vr­cho­lí očist­nou ka­tar­zí. Na­vzdo­ry ne­ná­vis­ti star­ců se zde totiž mi­lost­ný cit dvou mla­dých lidí uka­zu­je jako nej­vyš­ší hod­no­ta, kte­rou ani smrt ne­do­ká­že za­hu­bit. Po­dob­né vý­cho­dis­ko jako tragé­die Romeo a Julie, tedy brá­ně­ní ro­di­čů lásce je­jich dětí, má i ko­me­die Sen ča­rov­né noci. Na­mís­to citu až za hrob je zde ale láska zob­ra­ze­na jako hra pře­chod­ných vášní pod­lé­ha­jí­cí ča­rov­ným silám. V této roz­ver­né a sou­čas­ně na­nej­výš po­e­tic­ké ko­me­dii, v níž se mis­tr­ně po­da­ři­lo pro­po­jit do­má­cí folklor­ní tra­di­ci s an­tic­kou kla­si­kou i li­do­vou bur­leskou, vy­tvo­řil Shake­spea­re pů­so­bi­vou di­va­del­ní me­ta­fo­ru věčně pro­měn­li­vé­ho světa. Král Ri­chard II., Shake­spea­ro­vo nej­po­e­tič­těj­ší his­to­ric­ké drama, je první částí druhé his­to­ric­ké tetra­lo­gie, kte­rou v prů­bě­hu 90. let do­pl­ní dvou­díl­ný Král Jin­dřich IV. s ne­za­po­me­nu­tel­nou po­sta­vou zpust­lé­ho ry­tí­ře Fal­sta­f­fa, a vlas­te­nec­ky po­ja­té drama Král Jin­dřich V.

V ná­sle­du­jí­cích le­tech do pře­lo­mu sto­le­tí do­kon­čí svou dru­hou his­to­ric­kou tetra­lo­gii, na­pí­še val­nou část zřej­mě au­to­bi­o­gra­fic­ky la­dě­ných So­ne­tů a vy­tvo­ří své vr­chol­né ko­me­die: Be­nát­ský kupec, Mnoho po­vy­ku pro nic, Jak se vám líbí, Ve­se­lé pa­nič­ky wind­sor­ské a Večer tříkrá­lo­vý. Tyto ko­me­die spo­ju­je ne­smír­ná ja­zy­ko­vá pes­t­rost, vý­razná in­di­vi­du­a­li­za­ce po­stav, pů­so­bi­vé pro­po­jo­vá­ní a kon­tras­to­vá­ní dě­jo­vých pásem, které z růz­ných úhlů osvět­lu­jí a zr­ca­dlí té­ma­ta hry. Do vět­ši­ny z těch­to ko­me­dií však vedle ve­se­lí a roz­ver­nos­ti za­čí­na­jí pro­ni­kat tóny smut­ku a me­lan­cho­lie.

Na po­čát­ku 17. sto­le­tí je Wil­li­am Shake­spea­re muž v nej­lep­ších le­tech, věhlas­ný dra­ma­tik, který je mi­láč­kem li­do­vé­ho i vzne­še­né­ho pu­b­li­ka a ob­lí­ben­cem sa­mot­né krá­lov­ny Alž­bě­ty. Dne 12. dubna 1599 se na již­ním břehu Temže ote­ví­rá nové di­va­dlo Globe Shake­spea­ro­vou tragé­dií Ju­lius Cae­sar. Shake­spea­rův život a jeho tvor­ba tím vstu­pu­jí do své druhé po­lo­vi­ny. Mož­nou pří­či­nou ná­pad­né­ho zlomu v jeho tvor­bě je zřej­mě sou­hra řady okol­nos­tí: po­li­tic­kých, spo­le­čen­ských, umě­lec­kých a ryze osob­ních.

Na tak vý­sost­ně po­li­tic­ké­ho au­to­ra, jakým Shake­spea­re byl, měly jistě vliv obavy o bu­douc­nost An­g­lie po smrti stár­nou­cí bezdět­né krá­lov­ny Alž­bě­ty I. v době už zjev­né­ho pře­cho­du země od za­ve­de­ných po­řád­ků aris­to­kra­tic­ké spo­leč­nos­ti k zis­kuchti­vé spo­leč­nos­ti no­vé­ho věku. Za­tím­co se dra­ma­tik ve svých pře­de­šlých his­to­ric­kých hrách sna­žil po­cho­pit obec­né zá­ko­ni­tos­ti boje o moc a zma­po­vat dě­ji­ny An­g­lie, nyní se od an­g­lic­ké his­to­rie od­klá­ní a hledá látky v ji­ných mís­tech a ča­sech, skrze něž by mohl svo­bod­ně­ji a dů­raz­ně­ji uka­zo­vat na po­mě­ry doma. Více než me­cha­nismy moci ho ale za­čí­ná za­jí­mat sama osob­nost vlád­ce, jeho du­šev­ní po­cho­dy a schop­nost vlád­nout. Více než dříve si rov­něž za­čí­ná uvě­do­mo­vat roli vrt­ka­vých mas v po­li­tic­kém dění.

Plo­dem to­ho­to zájmu je Ju­lius Cae­sar, první z řady vel­kých tragé­dií, v je­jichž stře­du stojí vlád­ce a které uka­zu­jí svět na pře­lo­mu dvou epoch. Večer tříkrá­lo­vý je po­sled­ní ko­me­die, ve které humor a dobrá ná­la­da pře­vlá­da­jí nad po­ci­ty skep­se a zmaru. V dal­ších ko­me­di­ích se Shake­spea­re sna­žil ještě více vyjít vstříc do­bo­vé­mu vkusu. Platí to zejmé­na o cy­nic­ké a gro­tesk­ní tragi­ko­me­dii Tro­i­lus a Kres­si­da (1601), která v sa­ti­rič­nos­ti a v bou­rá­ní mýtů pře­ko­na­la svou dobu. Ko­me­die Konec dobrý, všech­no dobré (asi 1602) a Něco za něco (asi 1604) bý­va­jí ozna­čo­vá­ny jako "pro­blé­mo­vé" či "hořké". Jsou psány již v novém stylu s prvky gro­tesk­nos­ti a spo­le­čen­ské kri­ti­ky. Po­dob­ně jako ve vel­kých tragé­di­ích z to­ho­to ob­do­bí tvor­by se do nich pro­mí­ta­jí pro­blémy pře­lo­mu dvou epoch a od­po­věd­nos­ti vlád­ců.

Čtve­ři­ci nej­slav­něj­ších Shake­spea­ro­vých tragé­dií za­ha­ju­je Hamlet. Zá­klad­ním té­ma­tem je zá­had­nost lid­ské exis­ten­ce, smysl po­zem­ské­ho bytí, při­tom je to však hra ne­di­dak­tic­ká, pou­ta­vá a ote­vře­ná řadě mož­ných in­ter­pre­ta­cí. Jinou son­dou do duše "ve­řej­né­ho či­ni­te­le" je tragé­die Othello.

Za­tím­co na po­sta­vě Hamle­ta autor uká­zal, jak myš­le­ní může pa­ra­ly­zo­vat čin, v Othello­vi cit a vášeň ochro­mu­jí rozum. Tragé­die Othello je dal­ším pří­kla­dem toho, jak Shake­spea­re myš­len­ko­vě před­bě­hl svou dobu. V čase ma­so­vé­ho ob­cho­do­vá­ní s čer­ný­mi ot­ro­ky vy­tvo­řil na pod­kla­dě pro­ti­čer­noš­ské ten­denč­ní po­víd­ky str­hu­jí­cí drama plné vý­sost­né po­ezie a hu­ma­nis­tic­ké­ho cí­tě­ní. "Čest­né­ho vraha" Othel­la autor uka­zu­je jako oběť in­tri­kán­ské­ho Jaga, který je další z do­ko­na­le psy­cho­lo­gic­ky vy­kres­le­ných po­stav.

V roce 1603 umírá krá­lov­na Alž­bě­ta I. a na an­g­lic­ký trůn na­stu­pu­je Skot Jakub I. z dy­nastie Stu­ar­tov­ců. V le­tech 1605 až 1606 píše Shake­spea­re další dvě velké tragé­die, Ma­cbe­tha a Krále Leara.

Hru ze skot­ských dějin vy­tvo­řil na po­čest no­vé­ho krále, který svůj původ od­vo­zo­val od Ba­nqua a sám psal učená po­jed­ná­ní o ča­ro­děj­nic­tví i o ná­sil­ném uchvá­ce­ní trůnu. V Ma­cbe­tho­vi dra­ma­tik mi­s­trov­sky do­ká­zal zhus­tit epic­ky roz­vět­ve­ný děj pře­vza­tý z his­to­ric­kých pra­me­nů v te­ma­tic­ky i ča­so­vě se­vře­ný útvar umoc­ně­ný silou bás­nic­ké­ho vý­ra­zu.

Ma­cbe­th je hra, v níž se zá­klad­ní dra­ma­tic­ký kon­flikt ode­hrá­vá v psy­chi­ce ti­tul­ní po­sta­vy. Tato hra o cti­žá­dosti a svě­do­mí klade ne­pří­jem­né otáz­ky po tom, zda je člo­věk zod­po­věd­ný za své činy jen sám sobě, anebo zda exis­tu­je něco, co ho pře­sa­hu­je. V ob­ra­ze roz­vrá­ce­né­ho světa, který Shake­spea­re ve svých čtyřech vel­kých tragé­di­ích vy­kres­lil, jde nej­dá­le ve hře Král Lear. Za­tím­co Hamlet měl ještě od­va­hu po­ku­sit se stav světa na­pra­vit, i když se to uká­za­lo být nad jeho síly, král Lear je vy­sta­ven utr­pe­ní ob­lud­ných roz­mě­rů. Téma konce staré a za­čát­ku nové epo­chy je v této hře pře­ne­se­no do ge­ne­rač­ní­ho, ro­din­né­ho kon­flik­tu. Tra­gic­ké­mu konci ti­tul­ní po­sta­vy ale chybí očist­ná ka­tar­ze. Po apo­ka­lyp­tic­kém zá­žit­ku zů­stá­vá jen hořké me­men­to.

V ná­sle­du­jí­cím roce 1607 se Shake­spea­re opět vrací k an­tic­kým pří­bě­hům čer­pa­ným z Pl­útar­cha. Píše vr­chol­nou tragé­dii An­to­nius a Kle­o­pa­t­ra a vý­sost­ně po­li­tic­ké drama Co­ri­o­la­nus. V tra­gic­ké sa­ti­ře Timon Athén­ský Shake­spea­re sice pře­pra­co­val starý řecký mýtus, ale hra byla pře­de­vším re­ak­cí na ko­řist­nic­tví nové doby. Lze říct, že skep­tic­ký po­hled na svět v této hře vr­cho­lí a před­zna­me­ná­vá další vý­raz­ný zlom v au­to­ro­vě tvor­bě. V roce 1608 dra­ma­tik pro­dá­vá svůj podíl v di­va­dle Globe a vrací se do Strat­for­du.

Do konce ži­vo­ta na­pí­še ještě sedm her: čtyři ve spo­lu­prá­ci s ji­ný­mi a tři sám. Tak jak se v této době zá­moř­ských ob­je­vů zvět­šu­je a ote­ví­rá svět, i dra­ma­ti­ko­va fan­ta­zie pře­kra­ču­je sví­ra­vé hra­ni­ce bez­vý­chod­nos­ti a ob­ra­cí se k uto­pi­ím, po­hád­kám a úchvat­ným vizím. Hry zá­vě­reč­né etapy dra­ma­ti­ko­vy tvor­by, pro které se ustá­lil název ro­man­ce, se vy­zna­ču­jí od­klo­nem od tragi­ky ži­vo­ta. Pře­vlá­dá v nich tón smí­ře­ní a od­puš­tě­ní. Dějí se v nich zá­zra­ky a ces­tu­je se v nich časem i pro­sto­rem. Viny otců jsou zde vy­kou­pe­ny je­jich dětmi. Po sérii ro­man­cí Pe­ri­k­les, Cym­be­lín, Zimní po­hád­ka a Bouře se autor, zřej­mě ve spo­lu­prá­ci s Johnem Flet­che­rem, vrací ob­lou­kem k an­g­lic­ké his­to­rii hrou Král Jin­dřich VIII., která končí na­ro­ze­ním bu­dou­cí krá­lov­ny Alž­bě­ty I. Se stej­ným spo­lu­au­to­rem na­pí­še ještě hru Dva vzne­še­ní pří­buz­ní.

Bouře je Shake­spea­ro­vo po­sled­ní sa­mo­stat­né dílo. Hra, v níž dra­ma­tik do­sa­hu­je vr­cho­lů bás­nic­ké­ho vý­ra­zu, pře­růs­tá v úchvat­nou me­ta­fo­ru, sym­bo­lic­ké zob­ra­ze­ní světa. Touto kni­hou se zřej­mě autor sym­bo­lic­ky loučí se svou pro­fe­sí dra­ma­tic­ké­ho bás­ní­ka. V lo­gi­ce Shake­spea­ro­vy tvor­by má Bouře své pevné místo. Od her, v nichž Shake­spea­rův hr­di­na po­zná­vá svět a je od­hod­lán ho měnit, přes ponor do nitra člo­vě­ka a od­kry­tí jeho sla­bos­tí, smě­řu­je au­to­ro­va tvor­ba k ob­ra­zu světa, který je zá­had­ný a ne­po­cho­pi­tel­ný. V ko­neč­né fázi pak člo­věk a svět splý­va­jí v při­ro­ze­né jed­no­tě a věč­ném řádu pří­ro­dy. Autor zís­ká­vá nad­hled nad mar­nost­mi lid­ské­ho ži­vo­ta a sou­čas­ně uka­zu­je život sám jako zá­zrač­nou a nád­her­nou mar­nost.

Jiří Josek (redakčně kráceno)