Překladatel Jiří Josek o Macbethovi

Ma­cbe­th je zřej­mě před­po­sled­ní z Shake­spea­ro­vých vr­chol­ných tragé­dií (Ju­lius Cae­sar, Hamlet, Othello, Ma­cbe­th, Král Lear), které dra­ma­tik na­psal v prů­bě­hu ně­ko­li­ka let na pře­lo­mu 16. a 17. sto­le­tí. V dě­ji­nách An­g­lie je to ob­do­bí zlo­mo­vé. Do­chá­zí ke změně na an­g­lic­kém trůně po ze­snu­lé bezdět­né krá­lov­ně Alž­bě­tě I., se vlády ujímá skot­ský král Jakub a proměňuje se i po­li­tic­ké a spo­le­čen­ské klima. Končí feu­dál­ní éra s pevně danou hi­e­rar­chií hod­not. Etic­ké, mo­rál­ní i ná­bo­žen­ské jis­to­ty jsou na­ru­še­ny, rodí se spo­leč­nost ovlá­da­ná zcela ji­ný­mi vzta­hy. Shake­spea­ro­vým té­ma­tem těch­to let je střet no­vé­ho a staré­ho světa v nitru po­stav, které nesou za stav spo­leč­nos­ti od­po­věd­nost. V uve­de­ných hrách spo­ju­je autor kla­sic­ký pů­do­rys tragé­die vel­ké­ho člo­vě­ka ne­za­dr­ži­tel­ně smě­řu­jí­cí­ho k pádu s psy­cho­lo­gic­ky přes­nou po­va­ho­kresbou. A přes­to­že jde ve všech pří­pa­dech o adap­ta­ce star­ších pra­me­nů, každá z vel­kých tragé­dií od­rá­že­la i sou­do­bé spo­le­čen­ské a po­li­tic­ké po­mě­ry a pů­so­bi­la ak­tu­ál­ně na teh­dej­ší di­vá­ky.

V pří­pa­dě Ma­cbe­tha je do­bo­vá ak­tu­ál­nost spo­je­na pře­de­vším s krá­lem Ja­ku­bem I. Hrou ze skot­ských dějin chtěl dra­ma­tik osla­vit ná­stup pa­nov­ní­ka, který se stal navíc pa­t­ro­nem jeho he­rec­ké spo­leč­nos­ti. Látku čer­pal zejmé­na z Ho­lin­she­do­vých Kro­nik An­g­lie, Skot­ska a Irska. Zde našel dva sa­mo­stat­né pří­běhy, které pro­po­jil, do­pl­nil de­tai­ly z dal­ších zdro­jů a při­dal k nim scény a vý­je­vy z vlast­ní in­ven­ce.

První pří­běh po­jed­ná­vá o šlech­ti­ci Donwal­do­vi, který z po­msty a na na­lé­há­ní své ženy dal na svém hradě Forre­su zabít krále Duffa a sám pak zabil opilé ko­mor­ní­ky, na které vraž­du krále svedl. Pří­běh o králi Ma­cbe­tho­vi pak pře­bí­rá Shake­spea­re z kro­ni­ky takřka věrně, s mnoha de­tai­ly, ba až do­slov­ný­mi ci­ta­ce­mi, jak je tomu na­pří­klad u roz­ho­vo­ru Ma­cbe­tha a Ba­nqua s ča­ro­děj­ni­ce­mi či Mu­c­du­f­fa s Mal­col­mem. Ně­ko­li­ka drob­ný­mi, ale dosti vý­znam­ný­mi od­chyl­ka­mi od pů­vod­ní látky však do­ká­zal uči­nit z torza pří­bě­hu o ty­ran­ském králi z je­de­nác­té­ho sto­le­tí psy­cho­lo­gic­ké drama mo­der­ní­ho člo­vě­ka.

Za­tím­co Ho­lin­she­dův Ma­cbe­th svede v del­ším ča­so­vém úseku tři ví­těz­né bitvy, Shake­spea­rův Ma­cbe­th své hr­din­ské činy vy­ko­ná v je­di­ném dni. Za­tím­co v kro­ni­ce za­bí­jí Ma­cbe­th s Ba­nquo­vou po­mo­cí svého bra­tran­ce krále Dun­ca­na, sla­bé­ho a ne­schop­né­ho pa­nov­ní­ka, z po­ci­tu opráv­ně­né křiv­dy, Shake­spea­re mo­ti­vu­je vraž­du zejmé­na Ma­cbe­tho­vou cti­žá­dosti. Krá­lo­vraž­du ne­chá­vá dra­ma­tik jen na Ma­cbe­tho­vi a jeho ženě nejen kvůli tomu, že spo­lu­vi­na Ba­nqua, le­gen­dár­ní­ho před­chůd­ce rodu Stu­ar­tov­ců, a tedy i krále Ja­ku­ba I., by byla z po­cho­pi­tel­ných dů­vo­dů ne­pří­pust­ná, ale rov­něž proto, že chce veš­ke­rou po­zor­nost sou­stře­dit na ti­tul­mho hr­di­nu.

U Ho­lin­she­da Ma­cbe­th po ná­sil­ném ná­stu­pu na trůn deset let spra­ved­li­vě vlád­ne, ale pak "ukáže svou pra­vou po­va­hu". Dá zabít Ba­nqua a zmá­men ša­leb­ným pro­roc­tvím "jisté ča­ro­děj­ni­ce" v sedmi zá­vě­reč­ných le­tech své vlády na­sto­lí teror. Ne­lí­tost­ně okrá­dá a li­kvi­du­je skot­ské šlech­ti­ce. Zejmé­na má spa­de­no na Ma­c­du­f­fa, který se od­mí­tl osob­ně účast­nit vý­stav­by hradu Dun­ci­na­nu. Když pak Ma­cbe­th zjis­tí, že Ma­c­du­ff proti němu v An­g­lii hledá pomoc, ob­leh­ne jeho hrad a vy­vraž­dí jeho ro­di­nu i slu­žeb­nic­tvo.

Shake­spea­rův Ma­cbe­th za­ží­vá po ví­těz­ství krát­ké opo­je­ní slá­vou, které ho vy­bi­ču­je k ná­sil­né­mu činu. Ne­za­dr­ži­tel­ně však ztrá­cí svou in­te­gri­tu a v rych­lém sledu vrší jednu kru­tost na dru­hou. Pře­pra­co­vá­ní epic­ky roz­vět­ve­né­ho děje pra­me­nů v te­ma­tic­ky i ča­so­vě se­vře­ný dra­ma­tic­ký tvar je me­to­da, kte­rou právě ve svých vr­chol­ných tragé­di­ích do­vá­dí Shake­spea­re k mi­s­trov­ství.

Téma ná­sil­né­ho uchvá­ce­ní trůnu může být chá­pá­no jako další úlit­ba Ja­ku­bu I., který o tomto pro­blé­mu na­psal dvě učená po­jed­ná­ní (na­psal knihu i o jiném té­ma­tu hry, o ča­ro­děj­nic­tví, s ná­zvem Dé­mo­no­lo­gie). Ve spo­ji­tos­ti s tzv. "pra­cho­vým spik­nu­tím", při němž měl být vy­ho­zen do po­vět­ří an­g­lic­ký Par­la­ment i s pa­nov­ní­kem, se ale téma krá­lo­vraž­dy jeví v té době jako mi­mo­řád­ně ak­tu­ál­ní.

Na­ráž­ka na toto spik­nu­tí se zřej­mě ob­je­vu­je v hrubě ko­mic­kém vý­stu­pu vrát­né­ho, který dra­ma­tik do pří­bě­hu při­psal spolu s dal­ší­mi dra­ma­tic­ky účin­ný­mi vý­je­vy, jako je Ma­cbe­tho­vo vi­dě­ní dýky, Ma­cbe­thův hovor s Ba­nquo­vý­mi vrahy, zje­ve­ní Ba­nquo­va ducha na hos­ti­ně, druhá Ma­cbe­tho­va ná­vště­va ča­ro­děj­nic, ná­mě­síč­né ob­chá­ze­ní lady Ma­cbe­th a jiné. Od "pra­cho­vé­ho spik­nu­tí" se od­vo­zu­je i při­bliž­ná da­ta­ce vzni­ku to­ho­to dra­ma­tic­ké­ho díla. Tra­du­je se názor, že hra byla po­pr­vé před­vá­dě­na na krá­lov­ském zámku Hampton Court v létě 1606 a ve stej­ném roce se zřej­mě ob­je­vi­la i v di­va­dle Globe.

Ma­cbe­th je tragé­dií cti­žá­dosti. V mnoha ohle­dech tak při­po­mí­ná Shake­spea­ro­vu ranou his­to­ric­kou hru Král Ri­chard III. I Ri­chard za­tou­ží po trůnu a zmoc­ní se ho ná­si­lím. Jeho cti­žá­dost má sice psy­cho­lo­gic­kou mo­ti­va­ci (vy­růs­tá i z jeho tě­les­né­ho po­sti­že­ní), ale jinak je to člo­věk od za­čát­ku do konce jed­no­znač­ně zlý, který jde za svým cílem bez se­be­men­ších vý­či­tek svě­do­mí.

Dra­ma­tik tu vy­prá­ví pří­běh pře­de­vším po­li­tic­ký, pří­běh o me­cha­nis­mu moci a his­to­ric­ké spra­ve­dl­nos­ti, která časem na­pra­ví stav věcí lid­ských. Ma­cbe­th je jiný. Uvě­do­mu­je si až pří­liš dobře zvrá­ce­nost a dosah svého činu, a to už před­tím, než se k němu po kruš­ném vnitř­ním boji od­hod­lá. Pod­leh­ne po­ku­še­ní, jež je sil­něj­ší než on sám, a ne­od­vrat­ně se do­stá­vá do vleku ná­sled­ků. Ma­cbe­th je hra, v níž se zá­klad­ní dra­ma­tic­ký kon­flikt ode­hrá­vá v psy­chi­ce ti­tul­ní po­sta­vy. Dra­ma­tik tu vy­prá­ví pří­běh o pře­ro­du uctí­va­né­ho hr­di­ny v ne­ná­vi­dě­né­ho ty­ra­na a snaží se do­pát­rat pří­čin ta­ko­vé pro­mě­ny.

Shake­spea­ro­va schop­nost vy­ja­d­řo­vat pa­ra­do­xy lid­ské exis­ten­ce dvoj­je­di­ným ja­zy­kem básně a dra­ma­tu na­chá­zí v Ma­cbe­tho­vi vr­chol­né uplat­ně­ní. Už od po­ča­teč­ní­ho vý­je­vu ča­ro­děj­nic, vo­la­jí­cích: "Děs je krása, krása děs!", je na­sto­le­no téma ne­jed­no­znač­nos­ti. Pro­ti­kla­dy splý­va­jí, ne­při­ro­ze­né se stává při­ro­ze­ným, muž je obviňován ze zžen­šti­los­ti a žena se chce svého žen­ství zba­vit, zdání se stává sku­teč­nos­tí a sku­teč­nost zdá­ním. Stej­ně jako Duch zje­ve­ný Hamle­to­vi mohl být pou­hou chi­mé­rou, mohou být i ča­ro­děj­ni­ce, které Ma­cbe­tho­vi vy­je­vu­jí krá­lov­skou bu­douc­nost, pouze vý­plo­dem jeho fan­ta­zie zjitře­né tri­um­fál­ní­mi po­ci­ty ví­tě­ze.

Ve vel­kých Shake­spea­ro­vých tragé­di­ích stojí vždy na jedné stra­ně dvoj­znač­nost vjemů, po­ci­tů a slov a na druhé stra­ně jed­no­znač­ný, ne­zvrat­ný čin. Za­tím­co u Hamle­ta rozum ochro­mu­je jeho schop­nost jed­nat (ne­chce se ne­chat okla­mat zdá­ním a po­tře­bu­je pro své ko­ná­ní důkaz) a Othello jedná v po­mi­nu­tí smys­lů, okla­mán Jagem, Ma­cbe­th pod­ní­cen dvoj­znač­ným pro­roc­tvím pro­pad­ne klamu o své vý­ji­meč­nos­ti a vě­do­mě mysti­fi­ku­je sám sebe. Svou vůli staví nad zá­ko­ni­tos­ti a řád světa, svými činy před­bí­há čas, a když ho ko­neč­ně do­stih­ne ur­če­ný úděl, uvě­do­mu­je si mar­nost a bez­vý­znam­nost veš­ke­ré­ho svého sna­že­ní. Pro Othel­la je smrt očist­ným vy­svo­bo­ze­ním z bludu, pro Ma­cbe­tha trap­ným kon­cem ne­smy­sl­né­ho ži­vo­ta.

Ma­cbe­th je hra, v níž je in­ten­zi­ta pro­žit­ku mez­ních dra­ma­tic­kých si­tu­a­cí umoc­ně­na silou bás­nic­ké­ho vý­ra­zu. V po­chmur­né sce­ne­rii skot­ských plání a vře­so­višt', osa­mo­ce­ných hradů pl­ných tem­ných zá­kou­tí se v noč­ním čase při vý­kři­cích noč­ních ptáků a za do­pro­vo­du hro­zi­vé­ho bu­še­ní na bránu ode­hrá­va­jí kr­va­vé děje, které si ne­trou­fa­jí na svět­lo denní. Do těch­to kulis ze skot­ských balad umís­til Shake­spea­re ar­che­ty­pál­ní pří­běh, v němž svým sou­čas­ní­kům va­rov­né od­ha­lo­val běsy lid­ské duše a kte­rým dodnes uka­zu­je, jak se v člo­vě­ku rodí zlo.