AKTUÁLNÍ ČÍSLO
ARCHIV
KE STAŽENÍ
VZKAZY
2019 / 1

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

MENU
DO DIVADLA
EDITORIAL
OBSAZENÍ
REŽISÉR
DRAMATURG
PŘEKLADATEL
KVÍZ
ROZHOVOR
PO PREMIÉŘE

Jakub Korčák

Jakub Kor­čák se na­ro­dil v Praze roku 1961, stu­di­um režie na praž­ské DAMU ab­sol­vo­val v roce 1984. Během stu­dia ab­sol­vo­val stáž na Stát­ním in­sti­tu­tu di­va­del­ní­ho umění (GITIS) v Mosk­vě v roč­ní­cích A. Efro­se, A. Vasilje­va a M. O. Kne­bel. Od ab­so­lu­to­ria se­tr­va­le re­žij­ně pra­cu­je v řadě čes­kých a mo­rav­ských di­va­del i v za­hra­ni­čí. In­sce­nu­je ti­tu­ly téměř ce­lé­ho žánro­vé­ho spek­tra, od Shake­spea­ra přes Do­sto­jev­ské­ho, Gol­do­ni­ho, Os­t­rov­ské­ho, Pi­ran­del­la až k Or­to­no­vi, To­po­lo­vi, Hav­lo­vi, Ko­hou­to­vi nebo Kun­de­ro­vi, vý­ji­meč­ně pak až k sou­čas­né svě­to­vé dra­ma­ti­ce (M. Mc­Do­nagh, M. Carr).
V mládí re­ží­ro­val na­pří­klad Svat­bu Kre­čin­ské­ho Su­cho­vo-Ko­by­li­na v olo­mouc­kém di­va­dle (1986), mezi lety 1987 – 1991 byl v an­gaž­má ve Zlíně, kde také za­stá­val dva roky funk­ci umě­lec­ké­ho šéfa a kde re­ží­ro­val na­pří­klad Mo­ličro­va La­kom­ce, Sha­f­fe­ro­va Equa, Strin­d­ber­go­vu Sleč­nu Julii, To­po­lův Konec ma­so­pus­tu nebo Hav­lo­vo Po­kou­še­ní. V par­du­bic­kém di­va­dle se se­tkal sKoč­kou na roz­pá­le­né ple­cho­vé stře­še T. Wil­li­am­se, v praž­ském Di­va­dle pod Pal­mov­kou se Sar­t­ro­vým Ke­a­nem nebo To­po­lo­vou Koč­kou na ko­le­jích. Krát­ké, ale in­ten­ziv­ní ob­do­bí 1991-92 pro­žil po boku Oto­ma­ra Krej­či v jeho Di­va­dle za bra­nou II. Re­ží­ro­val zde po­víd­ku H. Bro­cha Vy­prá­vě­ní služ­ky Zer­li­ny. V Plzni in­sce­no­val Ko­hou­to­va Ubo­hé­ho vraha (za ti­tul­ní roli v této in­sce­na­ci zís­kal Pavel Pav­lov­ský cenu Thá­lie), To­po­lo­vu hru Sbo­hem So­kra­te, Kun­de­ro­va Ja­ku­ba a jeho pána a Ma­ri­vau­xo­vu Hru lásky a ná­ho­dy. V Ná­rod­ním di­va­dle v Brně se se­tkal s Shake­spea­ro­vou ko­me­dií Večer tříkrá­lo­vý.
Ná­sled­ně za­mí­řil do an­gaž­má v Di­va­dle na Vi­no­hra­dech (1993 – 1997; Smu­tek sluší Elektře E. O´Ne­il­la nebo Dor­f­ma­no­va Smrt a dívka), poté do Mladé Bo­lesla­vi (1997 – 99; O´Ne­il­lův Měsíc pro smo­la­ře, Če­cho­vo­vy Tři se­st­ry, Gol­do­ni­ho Po­prask na la­gu­ně). Pra­vi­del­ně spo­lu­pra­co­val s Mo­rav­ským di­va­dlem v Olo­mou­ci (A. N. Os­t­rov­skij: Bez věna, P. Usti­nov: Cí­lo­vá ka­me­ra, K. Čapek: Lou­pež­ník, P. Clau­del: Zvěs­to­vá­ní panně Marii a L. Pi­ran­dello: Nahé odí­va­ti), s Klicpe­ro­vým di­va­dlem v Hrad­ci Krá­lo­vé (Mo­ličre: Tar­tuf­fe a dvě in­sce­na­ce her W. Shake­spea­ra Jak se vám líbí a Tro­i­lus a Kres­si­da, s Tě­šín­ským di­va­dlem v Čes­kém Tě­ší­ně (M. Mc­Do­nagh: Krás­ka z Le­e­na­ne, H. Ibsen: Hedda Ga­ble­ro­vá), s Ji­ho­čes­kým di­va­dlem České Bu­dě­jo­vi­ce (W. Shake­spea­re: Romeo a Julie), s Či­no­her­ním stu­di­em Ústí nad Labem (W. Shake­spea­re: Sen noci sva­to­ján­ské), s Vý­cho­do­čes­kým di­va­dlem Par­du­bi­ce (A. Ca­so­na: Inés de Castro), se Stře­do­čes­kým di­va­dlem Klad­no (Do­sto­jev­ské­ho Zlo­čin a trest, Pin­te­ro­va Zrada) nebo s Di­va­dlem F. X. Šaldy v Li­ber­ci (M. Carr: Žena a me­ge­ra). Pro Letní shake­spea­rov­ské slav­nos­ti na Praž­ském hradě při­pra­vil Shake­spea­ro­vu Bouři (2007). Mezi lety 2005 – 2007 byl umě­lec­kým šéfem Ma­he­no­vy či­no­hry Ná­rod­ní­ho di­va­dla v Brně (R. Rose: Dva­náct rozhně­va­ných mužů, J. Orton: Jak se bavil pan Slo­a­ne). V po­sled­ní době spo­lu­pra­co­val také s Vr­šo­vic­kým di­va­dlem Mana, kde uvedl dvě au­tor­ské in­sce­na­ce.
Kromě či­no­hry se za­bý­val také režií opery. Spo­lu­pra­co­val s oper­ním domem ve švéd­ském Göte­bor­gu a s Nor­skou ná­rod­ní ope­rou a ba­le­tem v Oslu (v obou pří­pa­dech Čaj­kov­ské­ho Eugen One­gin) nebo s ope­rou v Plzni (O. Ni­co­lai: Ve­se­lé pa­nič­ky wind­sor­ské).
Od roku 1990 Jakub Kor­čák pů­so­bí jako pe­da­gog režie na Di­va­del­ní fa­kul­tě AMU v Praze, kde byl v roce 2005 jme­no­ván do­cen­tem. V sou­čas­né době zde sastá­vá funk­ci stu­dij­ní­ho pro­dě­ka­na, zá­stup­ce ve­dou­cí­ho ka­ted­ry a ve­dou­cí Ka­bi­ne­tu režie na Ka­tedře či­no­her­ní­ho di­va­dla DAMU. Pe­da­go­gic­ky pů­so­bil rov­něž na di­va­del­ní škole Stu­dio Her­man Te­i­r­linck, An­twer­pen (Bel­gie) a zú­čast­nil se pro­fes­ních worksho­pů v USA (Vassar Colle­ge), Tu­rec­ku (An­ka­ra), Velké Bri­tá­nii (Lon­dýn), Ně­mec­ku (Ber­lín) a v Aus­trá­lii (James Cook Uni­ver­si­ty – Town­sville). V Měst­ském di­va­dle v Mostě re­ží­ro­val již Go­go­lo­va Re­vi­zo­ra (2014), Uhry­ho Ři­di­če paní Daisy (2015) a Wil­li­am­so­vu Tram­vaj do sta­ni­ce Touha (2017).
 
Do Mostu se opa­ko­va­ně pra­cov­ně vra­cíš. Co tě do Mostu stále znovu láká?
Za­jí­ma­vé ti­tu­ly a tvo­ři­vý he­rec­ký sou­bor.
Jaké máš již do­sa­vad­ní zku­še­nos­ti s režií her Wil­li­a­ma Shake­spea­ra?
Dva­krát jsem v růz­ných di­va­dlech a růz­ným způ­so­bem in­sce­no­val Romea a Julii, dva­krát jsem in­sce­no­val ko­me­dii Jak se vám líbí, dále to byly in­sce­na­ce her Večer tříkrá­lo­vý, Dva šlech­ti­ci ve­ron­ští, Sen noci sva­to­ján­ské, Tro­i­lus a Kres­si­da a Bouře. Ne­pří­mo jsem se se Shake­spea­rem se­tkal i při in­sce­na­ci opery Otto Ni­co­laie Ve­se­lé pa­nič­ky Wind­sor­ské.
Po Go­go­lo­vě Re­vi­zo­ro­vi, Uhry­ho Ři­di­či paní Daisy a Wil­li­am­so­vě Tram­va­ji do sta­ni­ce Touha ses nyní pus­til do velké Shake­spea­ro­vy tragé­die Ma­cbe­th. Čím tě dra­ma­tur­gie mos­tec­ké­ho di­va­dla zlá­ka­la právě k to­mu­to ti­tu­lu?
Ma­cbe­th je po­va­žo­ván za Shake­spea­ro­vu nej­tem­něj­ší tragé­dii, která se stala ar­che­ty­pem ná­sil­né­ho uchvá­ce­ní moci a kru­to­vlá­dy. Obá­vám se, že téma ab­so­lut­ní moci bez mrav­ní od­po­věd­nos­ti v dneš­ním světě opět vy­stu­pu­je do po­pře­dí.
Jaká té­ma­ta na­bí­ze­ná Ma­cbe­them po­va­žu­ješ za zá­sad­ní, které ak­cen­tu­ješ ve své in­sce­na­ci a proč?
Kromě touhy po moci je to ne­spor­ně i téma zlo­či­nu a tres­tu spo­je­né­ho s vý­čit­ka­mi svě­do­mí. Z Ma­cbe­tha, kte­ré­ho na za­čát­ku vi­dí­me jako všemi uctí­va­né­ho ná­rod­ní­ho hr­di­nu, se stává zlo­či­nec, který "sám sebe ne­chce znát". Man­že­lům Ma­cbe­tho­vým se sice po­da­ří pro­střed­nic­tvím vraž­dy do­sáh­nout toho, po čem touží, po­stup­ně však zjiš­ťu­jí, že tím ztrá­ce­jí vnitř­ní klid i smysl ži­vo­ta. Zlo­čin je spo­jen s po­kry­tec­tvím a věč­ným před­stí­rá­ním. Na místo ži­vo­ta v prav­dě a lásce na­stu­pu­je život ve lži, stra­chu a ne­ná­vis­ti. Na po­čát­ku všeho stojí lá­ka­dlo dvoj­znač­né věšt­by ča­ro­děj­nic, které pů­so­bí po­dob­ně jako dneš­ní lživé zprá­vy: na­chy­ta­jí na "drob­ty prav­dy", v pod­stat­ných vě­cech však hrají fa­leš­ně a zra­zu­jí. Ma­cbe­th končí sám, od­ci­ze­ný sobě i světu, ne­ná­vi­dě­ný, všemi opuš­tě­ný a okla­ma­ný.
Proč in­sce­no­vat Ma­cbe­tha právě dnes a právě v Mostě?
Téma touhy po moci a s ním spo­je­né roz­dě­lo­vá­ní spo­leč­nos­ti je všu­dypří­tom­né.
Skýtá ob­rov­ské je­viš­tě mos­tec­ké­ho di­va­dla ně­ja­ké vý­ho­dy právě pro in­sce­no­vá­ní Ma­cbe­tha? Jaký jsi spolu se scé­no­gra­fem prof. Janem Duš­kem zvo­lil scé­no­gra­fic­ký klíč, scé­nic­ký styl?
Velké je­viš­tě je vždy vý­zvou a vel­kým Shake­spea­ro­vým té­ma­tům sluší. S Janem Duš­kem jsme se chtě­li vy­hnout his­to­ri­zu­jí­cí po­pis­nos­ti, která snad­no sklouz­ne k po­hád­ko­vos­ti. Hle­da­li jsme pa­ra­le­ly se sou­čas­nou zku­še­nos­tí. Vy­chá­ze­li z ob­ra­zu spá­le­né země či kra­ji­ny po bitvě v ne­u­stá­va­jí­cí ob­čan­ské válce. Vraž­dy a smrt jsou všu­dypří­tom­né. V kos­tý­mech se od­rá­ží kult síly a moci.
Jak splňuje zvo­le­né he­rec­ké ob­sa­ze­ní tvé před­sta­vy a jak bys cha­rak­te­ri­zo­val hlav­ní po­sta­vy hry Ma­cbe­tha a Lady Ma­cbe­th ve spo­je­ní s je­jich he­rec­ký­mi před­sta­vi­te­li Janem Be­ne­šem a Zitou Be­ne­šo­vou?
Ma­cbe­tho­vi tvoří vra­žed­ný pár, v němž je Lady na po­čát­ku sil­něj­ší do­mi­nant­ní po­sta­vou a hnací silou. V prů­bě­hu dal­ších vražd se na­vzá­jem od­ci­zu­jí a za­tím­co se Lady vnitř­ně roz­pa­dá, Ma­cbe­th hledá únik v od­ci­ze­ném nad­člo­vě­čen­ství. Man­že­lé Be­ne­šo­vi jsou pro roz­vi­nu­tí kru­tých témat po­stav dobře dis­po­no­va­ní a he­rec­ky vy­ba­ve­ní, byť jsou to jinak lidé mírní, vlíd­ní a las­ka­ví.

(připravil Zdeněk Janál)

NAHORU
NAHORU