Neil Simon (1927–2018)

Ame­ric­ký dra­ma­tik a sce­náris­ta pa­t­řil mezi nej­ob­lí­be­něj­ší a nej­ú­spěš­něj­ší au­to­ry ame­ric­ké di­va­del­ní his­to­rie.

Mar­vin Neil Simon se na­ro­dil a vy­ros­tl v newy­or­ském Bronxu a New York se jako topos hojně vy­sky­tu­je v jeho li­te­rár­ním díle. Vy­růs­tal v ob­do­bí těsně po vy­puk­nu­tí Velké de­pre­se a fi­nanč­ní ne­sná­ze ne­pří­z­ni­vě ovliv­ni­ly man­žel­ství Si­mo­no­vých ro­di­čů. Otec byl pro­da­vač ob­le­če­ní a ně­ko­li­krát ro­di­nu opus­til. Simon tedy "uni­kal" do světa filmu, pře­de­vším k fil­mo­vým ko­me­di­ím. Poz­dě­ji stu­do­val na uni­ver­zi­tě v New Yorku a v De­n­ve­ru. Po krát­kém pů­so­be­ní v ar­má­dě začal na konci čty­ři­cá­tých a v prů­bě­hu pa­de­sá­tých let psát pro te­le­vi­zi a roz­hlas, tehdy ještě se svým bra­t­rem Dan­nym.

První úspěch jim při­nes­lo psaní skečů a scé­nek pro te­le­viz­ní show Sida Cae­sa­ra Your Show of Shows. Cae­sar v prů­bě­hu ná­sle­du­jí­cích let se­sta­vil vy­ni­ka­jí­cí au­tor­ský tým, z něhož musí být nad­še­ný každý fil­mo­vý či se­ri­á­lo­vý fa­nou­šek. Mezi Cae­sa­ro­vy au­to­ry vedle Si­mo­na pa­t­ři­li také Larry Gel­bart (sce­náris­tic­ky se po­dí­lel na­pří­klad na se­ri­á­lu M*A*S*H nebo filmu To­ot­sie), Carl Re­i­ner (známý na­pří­klad z Dan­ny­ho par­ťá­ků), Mel Bro­oks (re­ží­ro­val os­ca­ro­vý film Pro­du­cen­ti) nebo Woody Allen. Zku­še­nost se sce­náris­tic­kým týmem snů za­chy­til Simon ve hře Lau­gh­ter on the 23rd Floor (Smích ve 23. patře).

Na za­čát­ku še­de­sá­tých let se Simon po­pr­vé pro­pra­co­val na Broadway a hned z toho byl ob­rov­ský úspěch. Au­to­bi­o­gra­fic­ká hra Come Blow Your Horn (Pojď si za­řá­dit) za­zna­me­na­la velký úspěch a během dvou let do­sáh­la téměř šesti set osm­de­sá­ti re­príz. V roce 1963 podle ní Bud Yor­kin na­to­čil film v hlav­ní roli s Fran­kem Si­na­trou.

Po­dob­ně úspěš­ný osud čekal i jeho další hry, včet­ně toho, že podle vět­ši­ny z nich byly pár let po pre­mi­é­ře na­to­če­ny filmy. V roce 1963 to byly Bosé nohy v parku, poz­dě­ji Druhá ka­pi­to­la nebo Dro­beč­ky z per­ní­ku. Jedná se při­bliž­ně o tři­cet her, z nichž mnohé zatím ne­by­ly pře­lo­že­ny do čes­ké­ho ja­zy­ka.

Za hru Lost in Yon­kers (Ztra­ce­no na­vě­ky) ob­dr­žel v roce 1991 pres­tiž­ní Pu­li­t­ze­ro­vu cenu. Na­psal řadu fil­mo­vých scé­ná­řů (na­pří­klad Do­by­va­tel srdcí nebo Vraž­da na ve­če­ři) a mu­zi­ká­lo­vých lib­ret. Jeho po­sled­ní hra Rande s du­chem (Rose’s Di­lem­ma) byla na Broadwa­yi uve­de­na v roce 2003.

Zdá se, že vše, nač Neil Simon sáhl, bylo úspěš­né. Měl úspěch na Broadwa­yi, zís­kal čtyři no­mi­na­ce na Os­ca­ra, dva­náct­krát byl no­mi­no­ván na cenu Tony (dva­krát na­ko­nec cenu zís­kal – za hry Bi­lo­xi Blues v roce 1985 a Lost in Yon­kers v roce 1991).

Pro jeho texty jsou ty­pic­ké: peč­li­vě a chytře vy­sta­ve­ný děj, pře­kva­pi­vé zvra­ty a ne­če­ka­ný závěr, ale pře­de­vším pro­pra­co­va­né cha­rak­te­ry a živé di­a­lo­gy. Simon do­ve­dl na­psat po­sta­vy, které jsou jako my – nebo při­nejmen­ším jako někdo, koho sami známe –, a za­bý­va­jí se stej­ný­mi pro­blémy. Oso­bi­tě kom­bi­no­val humor a em­pa­tii. Psal ra­fi­no­va­né a iro­nic­ké hry, jež ba­lan­cu­jí na hra­ni­ci gro­tes­ky či fraš­ky.

V jed­nom roz­ho­vo­ru řekl: "Dříve jsem se ptal sám sebe: Co je hu­mor­ná si­tu­a­ce? Nyní se ptám: Co je smut­ná si­tu­a­ce a jak ji mohu po­psat s hu­mo­rem?"

Poté, co v srpnu 2018 ze­mřel, lze bez pře­hna­né nad­sáz­ky tvr­dit, že ode­šel jeden z his­to­ric­ky nej­ú­spěš­něj­ších di­va­del­ních au­to­rů.

Bosé nohy na Broad­wayi i ve filmu

Pre­mi­é­ra hry se usku­teč­ni­la v říjnu 1963 v Bilt­mo­re The­a­t­re na newy­or­ské 47. ulici, tedy ne­da­le­ko bytu Corie a Paula Brat­te­ro­vých (je­jich dům stojí na 48.). Během pěti let in­sce­na­ce za­zna­me­na­la na české di­va­del­ní po­mě­ry těžko před­sta­vi­tel­ných 1530 re­príz. Paula Brat­te­ra hrál tehdy ještě ne­pří­liš známý Ro­bert Red­ford, bu­dou­cí hvězda ame­ric­ké­ho di­va­dla i filmu.

Red­ford se ob­je­vil také ve fil­mo­vém zpra­co­vá­ní v režii Gene Sakse z roku 1967. Corie v něm hrála další vy­chá­ze­jí­cí hvězda své ge­ne­ra­ce – Jane Fon­do­vá.

Bosé nohy v Greenwich Village

Když se Paul v prv­ním děj­ství hry zmiňuje o tom, že v domě žijí bláz­ni, ne­mí­ní tím pouze ne­ob­vyklou se­sta­vu oby­va­tel v tomto kon­krét­ním sou­sed­ství, do něhož se s Corie právě na­stě­ho­va­li. V nad­sáz­ce se tím ne­pří­mo od­ka­zu­je na celou čtvrť, která za­stá­vá zá­sad­ní místo v ame­ric­kém kul­tur­ním mís­to­pi­su dva­cá­té­ho sto­le­tí.

Newy­or­ská čtvrť Gre­e­nwich Village se na­chá­zí na dol­ním Ma­nhat­ta­nu, mezi 14. ulicí a řekou Hud­son, a kdysi, v prů­bě­hu ko­lo­ni­zo­vá­ní Ame­ri­ky, se jed­na­lo o ex­klu­ziv­ní ob­last, kde se usa­zo­va­li bo­ha­tí newy­or­ča­né.

V prů­bě­hu se­dm­de­sá­tých let de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí se pů­vod­ní oby­va­te­lé čtvr­ti pře­su­nu­li více na sever města a je­jich místo za­u­ja­la nová vlna imi­gran­tů z Ev­ro­py, kteří s sebou při­nes­li vlast­ní své­byt­nou kul­tu­ru. Vzhle­dem k níz­kým ná­jmům a li­be­rál­ní po­věs­ti se z "The Village" po roce 1910 stala ja­ká­si en­klá­va nej­růz­něj­ších li­te­rá­tů, bás­ní­ků, non­kon­form­ních uměl­ců, stu­den­tů, bo­hé­mů a in­te­lek­tu­á­lů. Vznik­la zde tak­zva­ná off-broadway di­va­dla (cha­rak­te­ris­tic­ká ne­ko­merč­ním a ná­roč­něj­ším re­per­toá­rem), ka­vár­ny nebo ga­le­rie pre­zen­tu­jí­cí práce sou­do­bých ame­ric­kých vý­tvar­ných uměl­ců.

Tady měla po­čá­tek řada dů­le­ži­tých kul­tur­ní a spo­le­čen­ských hnutí. Be­at­nic­ké v pa­de­sá­tých le­tech nebo spo­le­čen­ská re­vo­lu­ce z še­de­sá­tých let, za­hr­nu­jí­cí hip­pies, pro­tes­ty proti válce ve Viet­na­mu či boj za ob­čan­ská práva žen, proti ra­so­vé se­gre­ga­ci atd.

"The Village" byla do­mo­vem řady slav­ných uměl­ců. Dy­la­na Tho­ma­se, Eu­ge­na O'Ne­il­la nebo Boba Dy­la­na. Není tedy divu, že Corie ta­ko­vé sou­sed­ství s mnoha ci­zo­kraj­ný­mi re­stau­ra­ce­mi a kluby vy­ho­vu­je, a Vik­tor Ve­lasco, jako ty­pic­ký oby­va­tel zdej­ší čtvr­ti, jí ihned padne do oka.

Ostat­ně Wa­shing­to­nův park, kde se chtě­la Corie pro­chá­zet bosá, patří dodnes k iko­nic­kým mís­tům New Yorku a ob­je­vil se v mnoha fil­mech a se­ri­á­lech.