AKTUÁLNÍ ČÍSLO
ARCHIV
KE STAŽENÍ
VZKAZY
2019 / 2

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

MENU
DO DIVADLA
EDITORIAL
OBSAZENÍ
REŽISÉR
DRAMATURG
ROZHOVOR
FOTOSTORY
ZE ZÁKULISÍ
V KOSTCE

Jakub Dostál

Di­vá­ci Měst­ské­ho di­va­dla v Mostě Ja­ku­ba Do­stá­la znají pře­de­vším jako herce (na­pří­klad z in­sce­na­cí Teror, Dáma od Ma­xi­ma, Noc na Karl­štej­ně, dříve z Ne­bez­peč­ných vzta­hů, Po­div­né­ho pří­pa­du se psem, Ca­ba­re­tu, Tří sester a řady dal­ších). Jakub je také vy­ni­ka­jí­cí mu­zi­kant a po del­ším čase se zdej­ším di­vá­kům před­sta­vu­je opět jako re­ži­sér. Do pro­fe­si­o­nál­ní­ho di­va­dla Jakub na­stou­pil v roce 1990 a po ně­ko­li­ka an­gaž­má (na­pří­klad v Opavě) za­kot­vil v roce 1995 v či­no­hře Měst­ské­ho di­va­dla v Mostě.
Jak sám tvrdí, nikdy neměl pře­hna­né re­žij­ní am­bi­ce. Vzdor tomu po­pr­vé re­ží­ro­val už ve čtr­nác­ti le­tech v jih­lav­ské po­lep­šov­ně. Jed­na­lo se o hru Po­ber­to­va pu­ber­ta. Pre­mi­é­ra to­ho­to vý­raz­ně ex­pe­ri­men­tál­ní­ho díla se však bo­hu­žel ne­u­sku­teč­ni­la, Jakub byl totiž za dobré cho­vá­ní pro­puš­těn.
Kou­řo­vá pře­stáv­ka cho­van­ců jih­lav­ské po­lep­šov­ny během zkou­še­ní hry 'Po­ber­to­va pu­ber­ta', 1984
(klik­ně­te pro zvět­še­ní re­ži­sé­ra...)
První pro­fe­si­o­nál­ní režii si tak odbyl zde v Mostě. Jed­na­lo se o pásmo písní a básní Su­ché­ho a Šli­t­ra (Což takhle dát si Se­ma­for?). Ná­sle­do­va­ly in­sce­na­ce Spal­te moje listy (mi­lost­ná po­ezie Bo­že­ny Něm­co­vé), Pře­krás­né děcko Ma­ri­lyn (o ži­vo­tě Ma­ri­lyn Monroe) a re­ží­ro­val také scé­nic­ké čtení Čap­ko­vy ne­stár­nou­cí "pří­ruč­ky" Jak se dělá di­va­dlo.
Za svoji pro­za­tím nej­krás­něj­ší re­žij­ní práci po­va­žu­je se­tká­ní s ama­tér­ským sou­bo­rem Di­va­dla ze mlej­na, s nímž v roce 2016 vy­tvo­řil in­sce­na­ci Ren­čí­no­vy Nej­krás­něj­ší války. V sou­čas­né době s tímto sou­bo­rem při­pra­vu­je ob­lí­be­né Světá­ky.
 
Což takhle dát si Se­ma­for, první režie na pro­fe­si­o­nál­ní scéně, 2001
Ja­ku­be, co pro tebe Bosé nohy v parku zna­me­na­jí?
Obec­ně mám rád hry Neila Si­mo­na, kte­ré­ho po­va­žu­ji za vy­ni­ka­jí­cí­ho dra­ma­ti­ka. Hra Bosé nohy v parku mě oslo­vi­la již před tři­ce­ti lety a už tehdy jsem za­tou­žil uká­zat ji svýma očima.
Má co říci i dnes, po téměř še­de­sá­ti le­tech?
Roz­hod­ně. Je to hra o po­ro­zu­mě­ní, to­le­ran­ci, po­cho­pe­ní pro dru­hé­ho člo­vě­ka – a pře­de­vším je o lásce. A to je ne­smr­tel­ný námět. Zvlášť dnes, kdy se za to tvůr­ci ja­ko­by stydí nebo to iro­ni­zu­jí. Při­tom láska je téma stále in­spi­ra­tiv­ní, živé, krás­né. A Neil Simon to do­ve­de zba­vit ja­ké­ko­liv ký­čo­vi­tos­ti nebo sen­ti­men­tu a podat jako sviž­nou a v jádru prav­di­vou kon­ver­zač­ku.
Spalte moje listy, 2002
Po­ho­ze­ný kví­tek, píseň z in­sce­na­ce Spal­te moje listy, hudba Jakub Do­stál, text Jiří Suchý, 2002
A jak se ti zkou­ší? U ta­ko­vé věci asi hodně zá­le­ží na ob­sa­ze­ní...
To je zá­sad­ní věc. Abych se do toho vůbec mohl pus­tit, po­tře­bo­val jsem ústřed­ní mla­dou dvo­ji­ci. To se teď ko­neč­ně po­da­ři­lo. Eva Ra­di­lo­vá i Jakub Kou­de­la jsou mladí a ta­len­to­va­ní a pře­de­vším je mezi nimi „che­mie“. Ostat­ně po­sta­va Corrie, kte­rou hraje Evič­ka Ra­di­lo­vá, je hy­ba­te­lem děje, a když jsem se s ní po­tkal při práci na Ne­bez­peč­ných vzta­zích, a po­znal její čer­tov­skou a ve­se­lou po­va­hu (ne na­dar­mo se jí pře­zdí­vá ští­rek), věděl jsem, že ona je Corrie.
Navíc jsou tam spolu s Ja­ku­bem a Evou „staří“ pro­fí­ci – Mi­cha­e­la Krau­so­vá, Jiří Rum­pík a Vítek Her­zi­na. To pak jde samo. Takže se mi zkou­ší vý­bor­ně a navíc jsem na tom sluš­ně vy­dě­lal.
Vy­dě­lal?
No Vítek Her­zi­na za mnou pořád cho­dil, že by v tom také rád hrál. Tak jsem mu dal roli a on mi za to slí­bil až do konce se­zo­ny vy­plá­cet mě­síč­ní rentu.
Překrásné děcko Marilyn, 2005
Aha. A co další spo­lu­pra­cov­ní­ci?
Scénu, jak víš, na­vr­hl Petr Kas­t­ner, kos­týmy vy­bra­la Míša Krau­so­vá...
No dobře. Jak bych to... A to je jako všech­no?
Jo. Teda ne! Už po­dru­hé mám to štěs­tí, že mohu pra­co­vat s dra­ma­tur­gem Mi­cha­lem Pě­tí­kem. Naše spo­leč­ná tvor­ba dala vznik­nout po­sta­vě Jan V. Raj­ské­ho, který je u in­sce­na­ce uve­den jako tvůr­ce úpra­vy. Je to vlast­ně náš umě­lec­ký pseu­do­nym.
Po­sta­vu ex­cen­t­ric­ké­ho sou­se­da Brat­te­ro­vých hraje umě­lec­ký šéf mos­tec­ké či­no­hry Jiří Rum­pík. Tak, Ja­ku­be, a teď jenom mezi námi, takřka mezi čtyř­ma očima. Jaké to je, re­ží­ro­vat svého šéfa?
Vlast­ně mě Jirka tro­chu na­štval. Totiž – ve chví­li, kdy Jirka roli Vic­to­ra Ve­las­ca při­jal, těšil jsem se na to, jak ho vy­du­sím, a před ko­le­gy se pak budu prsit, že mu dávám za­brat. Jenže Jirka jakmi­le zkou­ší, pře­stá­vá pro tu chví­li být umě­lec­kým šéfem, plně se sou­stře­dí na hraní a na zkouš­ky chodí sto­pro­cent­ně při­pra­ve­ný. Takže jsem si na něm smls­nout ne­mohl.
A co ně­ja­ké mou­dro zá­vě­rem?
Ne,díky.
Nej­krás­něj­ší válka, 2016, Di­va­dlo Ze mlej­na
Úžas­ná a po­ho­do­vá práce s úžas­ný­mi a po­ho­do­vý­mi lidmi.
Mi­ni­před­sta­ve­ní JEJ (kom­pi­lát tvor­by staré­ho Se­Ma­Fo­ru) bylo na­stu­do­vá­no na za­káz­ku pro di­vá­ky z Hor­ních Ra­di­lo­vic (2018).

(při­pra­vil Mi­chal Pětík)

NAHORU
NAHORU