2019 / 6

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

Michal Pětík

(nar. 1985 v Roudnici nad Labem)
Už v dět­ství si za­mi­lo­val knihy a za­tou­žil být spi­so­va­te­lem. Ini­ci­ač­ní čet­bou mu v tomto směru byla Fo­gla­ro­va tri­lo­gie o Stí­nadlech a poz­dě­ji dílo Gra­ha­ma Gre­e­na (zejmé­na ro­má­ny Ko­me­di­an­ti, Moc a sláva nebo Konec dob­ro­druž­ství). Po gym­ná­ziu ab­sol­vo­val stu­di­um na Vyšší od­bor­né škole pu­b­li­cis­ti­ky v Praze a poz­dě­ji vy­stu­do­val di­va­del­ní dra­ma­tur­gii na Ja­náč­ko­vě aka­de­mii múzic­kých umění v Brně (v ate­li­é­ru prof. Cejp­ka a Plešá­ka).
Pů­so­bí jako dra­ma­turg v Měst­ském di­va­dle v Mostě a jako re­dak­tor spo­lu­pra­cu­je s na­kla­da­tel­stvím Pa­se­ka. Pro mos­tec­ké di­va­dlo adap­to­val román Ju­le­se Verna Ta­jem­ný hrad v Kar­pa­tech a au­tor­sky se po­dí­lel na řadě in­sce­na­cí (Pře­let nad ku­kač­čím hníz­dem, Kro­ni­ka Pic­kwic­ko­va klubu, Po­div­ný pří­pad se psem, Ostře sle­do­va­né vlaky, Ta­len­to­va­ný pan Ri­pley ad.). Píše prózu, písňové texty a hudbu pro ka­pe­lu Svět­la.
 
Mi­cha­le, před­sta­ve­ní Mau­glí je tvá pů­vod­ní dra­ma­ti­za­ce pro naše di­va­dlo. Není ale první, viď?
Není. Před ně­ko­li­ka lety jsem zdra­ma­ti­zo­val Ver­ne­ův román Ta­jem­ný hrad v Kar­pa­tech a vý­raz­ně au­tor­sky jsem pra­co­val také při adap­ta­ci Dic­ken­so­va ob­ří­ho ro­má­nu Kro­ni­ka Pic­kwic­ko­va klubu (sa­mo­zřej­mě s při­hléd­nu­tím k dra­ma­ti­za­ci Fran­tiš­ka Lan­ge­ra). No a před­tím a me­zi­tím jsem se tu více tu méně au­tor­sky – a často skry­tě – po­dí­lel na in­sce­na­cích jako Pře­let nad ku­kač­čím hníz­dem, Her­ku­les a Au­gi­ášův chlív nebo Ta­len­to­va­ný pan Ri­pley.
Viděl jsem dvě různá di­va­del­ní zpra­co­vá­ní (v roli Mau­glí­ho do­kon­ce tehdy ještě ne­zle­ti­lé­ho Vítka Her­zi­nu). V obou pří­pa­dech se to neslo v milém, po­hád­ko­vém duchu. Tvá dra­ma­ti­za­ce je však drs­něj­ší, za­kom­po­no­val jsi tam i scény z Druhé knihy džun­glí (smr­to­nos­ná cesta zla­té­ho an­ku­su, hroz­ba ryša­vých psů). Co tě k tomu vedlo?
Ně­ko­lik věcí. Nej­pr­ve asi to, že se vždy sna­žím být co nej­věr­něj­ší před­lo­ze, au­to­ro­vi. A chci - z jeho pří­bě­hu, z jeho li­te­rár­ní­ho světa a stylu - za­cho­vat co nej­ví­ce. To mě sice baví, ale zá­ro­veň je to při dra­ma­ti­zo­vá­ní jedna z nej­těž­ších věcí. Pro­to­že ne každá si­tu­a­ce se do je­višt­ní po­do­by dá jed­no­du­še "pře­klo­pit" a au­tor­ský tým musí v tu chví­li při­jít na to, jak onu věc tech­nic­ky vy­ře­šit a zpří­tomnit. Takže při dra­ma­ti­zo­vá­ní prózy se z pů­vod­ní­ho díla vždy něco ztra­tí, ale v ide­ál­ním pří­pa­dě se při tom i něco no­vé­ho najde.
Navíc Knihy džun­glí tvoří ví­ce­mé­ně uza­vře­né a na sobě ne­zá­vis­lé po­víd­ky. A aby byl Mau­glí­ho pří­běh do­sta­teč­ně "epic­ký" a smě­řo­val k ně­ja­ké­mu ro­zuz­le­ní, bylo za­po­tře­bí zpra­co­vat i tebou zmiňované pří­běhy a v zájmu in­sce­na­ce Mau­glí­ho pří­běh po­sklá­dat jinak, nově.
Další věc je ta, že ne­po­va­žu­ji Knihy džun­glí za po­hád­ku, ale spíše za dob­ro­druž­né po­do­ben­ství o lid­ských vzta­zích, o vzta­hu kul­tu­ry k pří­ro­dě a tak. Navíc naším cílem bylo vy­tvo­řit pokud možno ro­din­nou in­sce­na­ci, tedy ta­ko­vou, na niž mohou při­jít jak děti se ško­lou i se svými ro­di­či nebo pra­ro­di­či.
Vím, že jsi tam ne­chtěl pís­nič­ky. Re­ži­sér Zby­něk Srba však na nich trval. Na­ko­nec jste se do­hod­li na kom­pro­mi­su, jenž uspo­ko­jil oba, je to tak?
Je. Já jsem se zpo­čát­ku bál, aby z toho ne­vzni­kl "pís­nič­kál", který ten se­vře­ný pří­běh zředí, a stane se z toho "jenom" ta­ko­vý lí­bi­vý spek­tá­kl. Ale na­ko­nec je tam pís­ni­ček jen ně­ko­lik, navíc s pů­vod­ní­mi Ki­plin­go­vý­mi bás­ně­mi. A pokud mohu sou­dit, tak zejmé­na mlad­ší pu­b­li­kum na pís­nič­ky velmi dobře re­a­gu­je.
Dra­ma­turg vět­ši­nou ne­bý­vá pří­to­men na všech zkouš­kách. Tohle byla ovšem tvá vlast­ní dra­ma­ti­za­ce. Byla tvá účast na zkouš­kách čas­těj­ší?
Asi ano, mys­lím, že jsem cítil o něco větší zod­po­věd­nost než jindy. Navíc se dalo oče­ká­vat, že v prů­bě­hu zkou­še­ní bude za­po­tře­bí ně­kte­ré texty upra­vit, při­psat či škrt­nout, jiné po­pře­há­zet atp. a u toho by dra­ma­turg měl být. Na­ko­nec se ně­kte­ré věci mě­ni­ly, ale díky dobré pří­pra­vě před sa­mot­ným zkou­še­ním, to ne­by­lo nic hroz­né­ho.
Knihy džun­glí jsme oba četli jako děti. Ty máš dvě malé, rozkoš­né dcer­ky. Uva­žo­val jsi už o tom, číst jim to před spa­ním?
Na Knihy džun­glí jsou asi ještě malé, ale jinak před spa­ním čteme, a ne málo. Anež­ka, které v květ­nu budou čtyři, už sly­še­la Brouč­ky, Děti z Buller­by­nu, po­hád­ky od Něm­co­vé i Er­be­na...
inscenační tým: Zbyněk Srba, Michal Pětík, Veronika Watzková, Petr Kastner
Ame­ric­ká spi­so­va­tel­ka Pa­me­la Jekel na­psa­la Třetí knihu džun­glí, tedy po­kra­čo­vá­ní Mau­glí­ho pří­bě­hů. Ba­vi­lo by tě tuto knihu opět zdra­ma­ti­zo­vat pro naše di­va­dlo?
Možná ano. Třeba za pár let… Mohl by to být ta­ko­vý di­va­del­ní se­ri­ál, sequel. To sice v di­va­dle není úplně ob­vyk­lá věc, ale proč ne.
Ryša­vý pes, nej­ne­bez­peč­něj­ší po­sta­va ce­lé­ho pří­bě­hu, je viděn pouze jako lout­ka. Je však skvě­le na­mlu­ven, nebo ne?
No jistě, a hrál ho... To jsi mě za­sko­čil. Teď nevím přes­ně kdo. Kaž­do­pád­ně výkon toho herce je vy­ni­ka­jí­cí. Ta obří psí hlava díky němu úplně ob­živ­la.
(připravil Jakub Dostál)