Kipling a kolonialismus

Dnes je Ki­plin­go­vo upřím­né pře­svěd­če­ní o správ­nos­ti pevné hi­e­rar­chie brit­ské spo­leč­nos­ti a o nad­řa­ze­nos­ti ev­rop­ské ci­vi­li­za­ce po­ně­kud pro­ble­ma­tic­ké. V tomto kon­tex­tu je dobré si uvě­do­mit, že ko­lo­ni­ál­ní po­li­ti­ka ně­kte­rých ev­rop­ských zemí osu­do­vě ko­lo­ni­zo­va­né země po­zna­me­na­la, ať už kul­tur­ně či eko­no­mic­ky, a ne­vra­ži­vost im­pe­ri­ál­ních moc­nos­tí vedla v dů­sled­ku k první svě­to­vé válce. S ná­sled­ky ko­lo­ni­za­ce, zvláš­tě té ex­plo­a­tač­ní, jež ko­lo­ni­zá­to­ro­vi za­jiš­ťo­va­la na­pros­tou kon­t­ro­lu nad hos­po­dář­stvím dané země, hlav­ně nad jeho pří­rod­ní­mi zdro­ji, se v růz­ných po­do­bách po­tý­ká­me dodnes.

Na za­čát­ku Velké války pa­t­ři­la po­lo­vi­na světa re­la­tiv­ně malým ev­rop­ským stá­tům. Bri­tá­nie měla do­mi­nia a ko­lo­nie v Ka­na­dě, Aus­trá­lii, pod její sprá­vu pa­t­ři­la Indie (která tehdy za­hr­no­va­la dneš­ní Barmu, Ban­gla­déš a Pá­kistán) a velká část vý­chod­ní a ji­ho­vý­chod­ní Af­ri­ky. Fran­cou­zi měli zá­pad­ní a se­ve­ro­zá­pad­ní Af­ri­ku, Ma­da­gaskar, In­do­čí­nu. Ko­lo­nie měli Němci, Por­tu­gal­ci, Bel­gi­ča­né (Kongo) nebo Ni­zo­zem­ci (In­donésie). Vel­kou ko­lo­ni­ál­ní říší bylo Rusko.

Sym­bo­lic­kým za­čát­kem de­ko­lo­ni­za­ce byl rok 1947, kdy se Indii po­da­ři­lo zís­kat sa­mo­stat­nost. De­ko­lo­ni­za­ce pak po­kra­čo­va­la v 50. a 60. le­tech.

V Indii vznik­la vět­ši­na Ki­plin­go­vy po­ezie, po­ví­dek a ro­má­nů o ži­vo­tě An­g­li­ča­nů v ko­lo­ni­ích, ale také o bar­vi­tém pro­stře­dí do­mo­ro­dé­ho oby­va­tel­stva. Možná i z toho pra­me­nil jeho úspěch. Do­ká­zal uspo­ko­jit zájmy, tužby, před­sta­vy a vkus svých čte­ná­řů, kteří byli z velké části pyšní na "své" im­pé­ri­um. Pře­destřel a ozřej­mil jim hod­no­ty, které měly vy­zná­vat.

Mezi jeho ob­di­vo­va­te­le pa­t­řil i kla­sik Henry James. Po­stu­pem času, jak se mě­ni­lo po­li­tic­ké a spo­le­čen­ské "klima", proměňoval se také po­hled na Ki­plin­ga a jeho dílo. Na­pří­klad Ge­or­ge Orwell jej na­zval "mo­rál­ně ne­cit­li­vým a es­te­tic­ky ne­chut­ným". Ki­plin­go­vo místo v li­te­rár­ní a kul­tur­ní his­to­rii bylo pro­ble­ma­ti­zo­vá­no, a za­tím­co u jed­něch vy­vo­lá­val váš­ni­vý odpor, jiní jej vní­ma­jí jako svěd­ka, ba tlu­moč­ní­ka brit­ské­ho ko­lo­ni­ál­ní­ho světa.

S roz­pa­ky je v An­g­lii při­jí­mán dodnes. Bývá vzpo­mí­nán jako bás­ník za­tra­co­va­né ko­lo­ni­ál­ní epo­chy i jako autor opět ne­chtě­ně ak­tu­ál­ní­ho vý­ro­ku, že: "Vý­chod je Vý­chod a Západ je Západ, a nikdy se ne­se­t­ka­jí". Mlad­ší his­to­ri­ko­vé jej na­o­pak ci­tu­jí jako prv­ní­ho z těch, kdo va­ro­va­li před sa­mo­li­bým po­vý­še­ným cho­vá­ním před­sta­vi­te­lů vik­to­ri­án­ské éry.

Kipling a prózy (nejen) pro děti

Jako autor byl Ki­pling nej­pře­svěd­či­věj­ší v krat­ších prózách. Na malém pro­sto­ru a s mi­ni­mem pro­střed­ků do­ve­dl na­črt­nout ("oži­vit") po­sta­vu a měl smysl pro zkrat­ku a ja­kousi ta­ju­pl­nou ne­do­slo­ve­nost. Do­ve­dl psát str­hu­jí­cím sty­lem – na­pí­na­vě i do­jem­ně, v krat­ších prózách na­pl­no roz­ví­jí svůj po­zo­ro­va­cí ta­lent. Ro­má­ny, zvláš­tě ty psy­cho­lo­gi­zu­jí­cí ("měš­ťan­ské"), se mu da­ři­ly o něco méně.

Od po­lo­vi­ny 80. let 19. sto­le­tí do za­čát­ku 20. sto­le­tí vy­tvo­řil svá nej­pů­so­bi­věj­ší díla. Velké množ­ství po­ví­dek, na­pří­klad Muž, který chtěl být krá­lem. Ta byla zfil­mo­vá­na v roce 1975, v hlav­ních ro­lích s Se­a­nem Con­ne­rym a Mi­cha­e­lem Ca­i­nem. Česky vyšly jeho po­víd­ky v mnoha vy­dá­ních a pod růz­ný­mi názvy.

Nej­ú­spěš­něj­ší jsou pře­de­vším Ki­plin­go­vy ale­go­ric­ké prózy pro děti, které díky své fi­lo­so­fic­ké re­fle­xi oslo­vu­jí i do­spě­lé čte­ná­ře. Na­pří­klad hravé bajky o tom, jak le­o­pard při­šel ke svým skvr­nám, vel­bloud k hrbu, po­víd­ky o klo­ka­nech atp.

Re­a­lis­tic­ký obraz do­spí­vá­ní a včleňování se do spo­leč­nos­ti zob­ra­zu­je Ki­plin­gův nej­zda­ři­lej­ší román Kim (1901). Po­dá­vá v něm plas­tic­ký obraz Indie i špi­o­náž­ní zá­plet­ku.

Knihy džunglí (1894 a 1895)

Ki­pling na­psal Knihy džun­glí ve Spo­je­ných stá­tech, při­bliž­ně v době, když se svou man­žel­kou – Ame­ri­čan­kou Ca­ro­li­ne Ba­les­tie­ro­vou – če­ka­li prv­ní­ho po­tom­ka. Do prv­ní­ho vy­dá­ní ostat­ně pro svoji dceru Jo­se­phi­ne na­psal spe­ci­ál­ní vě­no­vá­ní.

Po­zo­ru­hod­né je, že Ki­pling prý nikdy ne­na­vští­vil džun­g­li, o níž v obou kni­hách píše. Něco jako Karel May, který nikdy nebyl na Di­vo­kém zá­pa­dě. In­spi­ro­val se fo­to­gra­fie­mi a vy­prá­vě­ním svých přá­tel, in­spi­ra­ci našel v díle Ro­ber­ta Stern­da­lea Ma­m­ma­lia of India a v knize téhož au­to­ra o Séónij­ské pa­hor­ka­ti­ně. Ná­mě­ty čer­pal také z ústní slo­ves­nos­ti in­dic­kých ves­ni­ča­nů.

Pod­stat­ným zdro­jem in­spi­ra­ce při psaní Knih džun­glí mu byl také vlast­ní otec. Ten ilu­stro­val knihu Beast and Man in India (1891). Ilu­stra­ce Ki­plin­go­va otce ostat­ně do­pro­vá­ze­ly vy­dá­ní Knih džun­glí i román Kim.

Sou­bo­ry po­ví­dek The Jun­gle Book (1894; česky po­pr­vé 1899) a The Se­cond Jun­gle Book (1895; česky po­pr­vé 1901; dneš­ní ter­mi­no­lo­gií se jedná o tzv. sequel) zr­ca­dlí svět zví­řat a lidí jaksi z opač­né per­spek­ti­vy, než bylo zvy­kem.

Knihy džun­glí tvoří dvě zá­klad­ní te­ma­tic­ké vrst­vy – zví­ře­cí a lid­ská. V po­za­dí je­jich slo­ži­tých vzta­hů, po­hy­bu­jí­cích se od ale­go­rie až k mýtu, stojí ně­ko­lik zá­klad­ních vý­zna­mo­vých pro­ti­kla­dů – po­měr­né bez­pe­čí "zví­ře­cí ro­di­ny" proti ohro­že­ní ro­di­ny lid­ské, účel­nost pří­ro­dy proti cha­o­su lid­ské­ho spo­le­čen­ství, ob­no­va pří­ro­dy v cyk­lic­kém čase proti po­mí­ji­vos­ti ci­vi­li­zač­ních forem v čase li­ne­ár­ním. Kdy­bychom si udě­la­li malé li­te­rár­něhis­to­ric­ké okén­ko a za­řa­di­li Knihy džun­glí do kon­tex­tu doby, ve které vznik­ly, pak si mu­sí­me hned na za­čát­ku uvě­do­mit, že Ki­pling bývá řazen k pozd­ně vik­to­ri­án­ským re­a­lis­tic­kým au­to­rům a jeho psaní o zví­řa­tech, o tom, co "cítí", přes­ně za­pa­dá do druhé po­lo­vi­ny 19. sto­le­tí. Zá­ro­veň je však v lec­čems ne­o­by­čej­ně ori­gi­nál­ní.

Kipling a antropocentrismus

Fi­lo­so­fo­vé, vědci i spi­so­va­te­lé před Darwi­nem ne­zříd­ka lpěli na kre­a­ci­o­nis­tic­kých dogma­tech. Vě­ři­li, že pří­ro­da byla stvo­ře­na, tře­ba­že se vy­ví­jí.

Pojem pří­ro­dy, který byl v an­tic­kém i stře­do­vě­kém fi­lo­so­fic­kém uva­žo­vá­ní častý a dů­le­ži­tý, se v no­vo­vě­kém sub­jekt-ob­jek­to­vém myš­le­ní ja­ko­by vy­trá­cí. Ví­tě­zí pře­svěd­če­ní, že člo­věk již k pří­ro­dě ne­ná­le­ží, že je jí nad­řa­zen a po­va­hu pří­rod­ních dějů po­sti­hu­jí dílčí pří­rod­ní vědy – hlav­ně fy­zi­ka.

Po­je­tí pří­ro­dy, které zcela pře­chá­zí fakt, že člo­věk je funkč­ní a evo­luč­ní sou­čás­tí po­zem­ské­ho ži­vo­ta, se stalo tak sa­mo­zřej­mým a vše­o­bec­ně při­jí­ma­ným, že je na­chá­zí­me v učeb­ni­cích i fi­lo­so­fic­kých kni­hách.

An­tro­po­cen­t­ris­mus, tedy soběstřed­ný způ­sob myš­le­ní, názor či po­stoj, podle něhož je člo­věk stře­dem všeho, vý­cho­dis­kem a mě­řít­kem kaž­dé­ho hod­no­ce­ní, pří­pad­ně i cílem vesmí­ru, do­sá­hl ve druhé po­lo­vi­ně 19. sto­le­tí vr­cho­lu. An­tro­po­cen­t­ris­mus byl zkrát­ka dů­sled­kem toho, že mezi or­ga­ni­za­cí spo­leč­nos­ti a způ­so­bem fun­go­vá­ní světa byla spat­řo­vá­na ana­lo­gie.

An­tro­po­cen­t­ris­mus je kromě ji­né­ho dů­sled­kem kar­te­zi­án­ské­ho pří­stu­pu ke zví­řa­tům (kar­te­zi­án­ské myš­le­ní, nebo také no­vo­vě­ký ra­ci­o­na­lis­mus se po­kou­ší na­lézt jisté, ne­zpo­chyb­ni­tel­né zá­kla­dy po­zná­ní skrze ne­u­stá­lou skep­si, in­tu­i­ci – ta vede k po­sled­ní­mu jevu, o němž už nelez po­chy­bo­vat). "Mo­der­ní ra­ci­o­na­li­ta je vlast­ně rozum, který si již není vědom svých ome­ze­ní, a proto mu chybí mo­rál­ní smysl," píše fi­lo­sof Mi­roslav Pet­ří­ček.

Fi­lo­sof René De­s­car­tes (Car­te­sius Re­na­tus) odňal zví­řa­tům duši a jak tedy po­pi­so­vat něco, co vlast­ně ne­ma­jí? De­s­car­tes na­pří­klad tvr­dil, že zví­řa­ta ne­po­strá­da­jí po­ci­ty nebo vní­má­ní, ty lze však vy­svět­lit čistě me­cha­nic­ky. Člo­věk může cítit úz­kost, zví­řa­ta ni­ko­liv. A pokud snad vy­ka­zu­jí znám­ky úz­kos­ti či bo­les­ti, jsou to ja­kési mi­mi­kry.

A pro­je­vem an­tro­po­cen­t­ris­mu v li­te­ra­tu­ře je an­tro­po­mor­fis­mus. Tedy že dané sku­teč­nos­ti se při­su­zu­jí lid­ské rysy, vlast­nos­ti

Když irsko-řecko-ja­pon­ský spi­so­va­tel La­f­ca­dio Hearn píše esej o mra­ven­cích, po­jed­ná­vá o nich přes na­pros­tou an­tro­po­mor­fi­za­ci. Píše tedy o je­jich "ne­o­myl­né sluš­nos­ti a úděs­né mrav­nos­ti," nebo o tom, že "děl­ni­ce ne­mů­že ani snít o sou­ži­tí se sa­meč­kem a dů­vo­dem není jen fakt, že ta­ko­vé sou­ži­tí by zna­me­na­lo to nej­leh­ko­váž­něj­ší plýtvá­ní časem, ani to, že děl­ni­ce se vždy na sa­meč­ky dívá s ne­vý­slov­ným opo­vr­že­ním, ale hlav­ně její ne­schop­nost sva­teb­ní­ho ob­řa­du..."

Vic­tor Hugo v ro­má­nu Děl­ní­ci moře po­pi­su­je ve­li­kou scénu sou­bo­je cho­bot­ni­ce a ry­bá­ře Gil­li­a­ti­ho. Nejen, že Hugo nám, ať už zá­měr­ně či ne­zá­měr­ně, líčí ana­to­mii i cho­vá­ní cho­bot­ni­ce ne­přes­ně, pře­de­vším mu však jde o to, po­psat pří­ro­du a živly jako ne­přá­tel­ské a su­ro­vé, cho­bot­ni­ce je jen vy­stupňová­ním pře­ká­žek a ne­bez­pe­čí, které musí člo­věk pře­ko­nat, aby si, jako pán tvor­stva, pří­ro­du de­fi­ni­tiv­ně pod­ma­nil.

Gil­li­a­to­vo ví­těz­ství je ví­těz­stvím důvti­pu nad peklem (tem­ný­mi si­la­mi). Je to tedy po­ráž­ka všeho, co je člo­vě­ku ne­přá­tel­ské; do­myš­le­no: je to vlast­ně pří­ro­da, co je po­ra­že­no. Lidé si zkrát­ka do světa fauny často pro­mí­ta­li svůj strach ze zví­ře­cí kru­tos­ti, síly a ne­vy­zpy­ta­tel­nos­ti, tedy ně­če­ho, co člo­věk není s to ovlád­nout.

Po­dob­ný obraz zví­ře­cí­ho světa po­dá­vá v ro­má­nu Ně­točka Nězva­no­vo­vá F. M. Do­sto­jev­ský, jehož V. Na­bo­kov při­lé­ha­vě na­zý­vá "naším ná­rod­ním ex­per­tem na du­šev­ní zim­ni­ce". V ro­má­nu se ob­je­vu­je po­sta­va bul­do­ka a je to zvíře do­ko­na­lé zá­keř­né, zlé, podlé a chlad­no­krev­né, cho­va­jí­cí se a vy­pa­da­jí­cí vše­li­jak, jen ne jako sku­teč­ný pes. Bul­dok tu slou­ží spíše jako pro­jek­ce stra­chu z ne­po­psa­tel­né­ho vní­má­ní pří­ro­dy.

Z hle­dis­ka au­to­rů druhé po­lo­vi­ny 19. sto­le­tí se ne­jed­na­lo o ana­chro­nic­ký po­hled, pro­to­že vě­dec­ký člo­věk přece ví.

Lze vůbec psát o zví­ře­cích po­sta­vách bez an­tro­po­mor­fi­za­ce? Z do­bo­vé­ho ká­no­nu vy­bo­ču­je na­pří­klad lo­vec­ká scéna z Tolsté­ho ro­má­nu Anna Ka­re­ni­na. Zde nejde o an­tro­po­mor­fi­za­ci, ale Tolstoj ja­ko­by re­kon­stru­u­je vní­má­ní psa během lovu. Ne­sna­ží se o "ob­jek­tiv­ní" popis v re­a­lis­tic­kém duchu, za­lo­že­ný na ro­zu­mu a zku­še­nos­ti, ale o ja­kési vno­ře­ní se dovnitř, do vě­do­mí.

Také Ki­pling při psaní toho, co si jeho zví­ře­cí hr­di­no­vé myslí, hojně vy­u­ží­vá an­tro­po­mor­fis­mus. Ovšem nikterak to ne­za­stí­rá, ne­tvá­ří se, že ví, jeho způ­sob psaní při­zná­vá zví­řa­tům duši a vy­klá­dá je­jich cho­vá­ní sym­bo­lic­ky, ale­go­ric­ky. Zá­ro­veň jsou jeho pří­běhy z džun­gle v jis­tém smys­lu eko­lo­gic­ké (a tedy velmi ak­tu­ál­ní), neboť hroz­ba pro svět tu při­chá­zí od lidí, ni­ko­liv z chlad­né a ne­přá­tel­ské pří­ro­dy. Stře­tá­vá se umělá lid­ská kul­tu­ra (v tom nej­šir­ším smys­lu) a pří­ro­da. Ne­zbý­vá než zba­vit se pýchy a na­lézt novou rov­no­váhu.