Rodák z Ve­se­lí nad Mo­ra­vou, ab­sol­vent br­něn­ské kon­zer­va­to­ře, oboru Či­no­her­ní he­rec­tví a také ab­sol­vent JAMU, oboru Mu­zi­ká­lo­vé he­rec­tví. Během svých stu­dii hos­to­val v mnoha stu­dent­ských i pro­fe­si­o­nál­ních před­sta­ve­ních ve Slo­vác­kém di­va­dle, Ná­rod­ním di­va­dle Brno, Di­va­dle Broadway nebo Di­va­dle na Orlí.

V mos­tec­kém di­va­dle začal hos­to­vat v lis­to­pa­du roku 2018 na­stu­do­vá­ním první role Jin­dři­cha Be­net­ky v in­sce­na­ci Škola zá­klad ži­vo­ta, dále ná­sle­do­val Mal­colm – Ma­cbe­th, Kva­pil – 60's aneb še­de­sát­ky, Ralph – Za­mi­lo­va­ný Shake­spea­re a v ne­po­sled­ní řadě ti­tul­ní role v před­sta­ve­ní Mau­glí.

Mi­lu­je víno, kla­sic­kou hudbu a Špa­něl­sko.

Jak bys shr­nul zkou­še­ní a spo­lu­prá­ci s panem re­ži­sé­rem Srbou?

Pana Zbyňka Srbu znám již ze svých vy­so­ko­škol­ských stu­dií na JAMU, kde v té době pů­so­bil jako děkan. Kaž­do­pád­ně tato spo­lu­prá­ce s ním jako s re­ži­sé­rem byla první.

Pan Srba během zkou­še­ní sázel na spon­tán­nost, vlast­ní a oso­bi­tou her­co­vu in­ven­ci a v ne­po­sled­ní řadě vy­chá­zel z mých vlast­ních dis­po­zic, ale i ná­pa­dů, čímž mi do jisté míry umož­nil ob­rov­skou vol­nost při práci na roli, ne­u­stá­lé zkou­še­ní no­vých a no­vých po­hle­dů na věc, na hru sa­mot­nou, si­tu­a­ci... Na stra­ně druhé to pro mě byla i velká škola, pro­to­že výše zmí­ně­né mě sa­mo­zřej­mě také nu­ti­lo k ne­u­stá­lým po­chy­bám, zdali ta nebo ona mo­ti­va­ce, aranž­má, gesto je správ­né, jest­li vy­chá­zí z lo­gi­ky hry, si­tu­a­ce, pří­bě­hu a jest­li se ještě stále po­hy­bu­ji na poli při­ro­ze­nos­ti a ci­vil­ní­ho jed­ná­ní.

A to byla ve fi­ná­le ta nej­lep­ší a správ­ná cesta, ma­xi­mál­ně věřit všemu co na je­viš­ti říkám a dělám, sám sobě, jako Mau­glí­mu a tím pádem i co nej­vyš­ší­mu fy­zic­ké­mu, psy­chic­ké­mu na­sa­ze­ní.

Jak moc si se sžil se svou po­sta­vou, kromě ztrá­ty svého pl­no­vou­su?

Sna­žil jsem se o ma­xi­mum, ať to bylo samo fy­zic­ké jed­ná­ní, tedy co nejau­ten­tič­těj­ší "di­voš­sko-ani­mál­ní" po­hy­by, které mě ve fi­ná­le zkou­še­ní na­to­lik ovládly, že jsem se ně­ko­li­krát při­sti­hl, že i v ci­vil­ním ži­vo­tě se na­jed­nou po­hy­bu­ji jako Mau­glí :D

Dále pře­mýš­let jako mladý člo­věk, který však i přes­to, že ve své při­ro­ze­né pod­sta­tě je člo­vě­kem, byl vy­cho­ván zví­řa­ty, džun­glí, pří­ro­dou a na zá­kla­dě toho i jedná a pře­mýš­lí - jako zvíře - jako tvor, který dosud ne­po­znal lid­ský svět ani jeho ná­stra­hy.

Na mos­tec­kém je­viš­ti jsi ztvár­nil pře­váž­ně mu­zi­ká­lo­vé, či hu­deb­ní a ta­neč­ní role. Role Mau­glí­ho je další z nich. Který žánr je Tobě osob­ně bliž­ší? Mu­zi­kál, nebo či­no­hra?

Mu­zi­kál je pro mě, v ja­kém­si uto­pis­tic­kém po­je­tí, rov­no­cen­ná a vy­vá­že­ná syn­té­za třech aspek­tů, a to he­rec­tví, zpěvu a tance. Všech­no tyto tři dis­ci­plí­ny mě lá­ka­ly a ba­vi­ly již od­ma­lič­ka, a proto byl pro mě po ma­tu­ri­tě na kon­zer­va­to­ři výběr dal­ší­ho oboru cel­kem jasný. I přes­to je mi ale, právě díky stu­diu na kon­zer­va­to­ři, bliž­ší a mi­lej­ší žánr či­no­hry.

No a v ne­po­sled­ní řadě mě ne­smír­ně fas­ci­nu­je a baví již od prv­ní­ho roč­ní­ku střed­ní školy svět kla­sic­ké hudby, kon­krét­ně opery, takže těch di­va­del­ních žánrů, které mě baví, lá­ka­jí je víc... a v zá­vě­ru vlast­ně ne­do­ká­žu ani kon­sta­to­vat s jis­to­tou, který je ten osob­ně nej­bliž­ší.

Pa­t­ři­ly Knihy džun­glí mezi Tvou ob­lí­be­nou četbu?

Upřím­ně jsem až do­ne­dáv­na "pravé" Knihy džun­glí, tedy ori­gi­nál­ní po­víd­ky Ru­dyar­da Ki­plin­ga ne­znal. Jako dítě jsem četl i viděl verzi Mau­glí­ho od Walta Disney­ho, která se však místy velmi liší od ori­gi­ná­lu, ale i přes­to mě pří­běhy chlap­ce, kte­ré­ho vy­cho­va­la džun­gle, vždyc­ky za­jí­ma­ly a ba­vi­ly.

Co může in­sce­na­ce Mau­glí na­bíd­nout dneš­ním mla­dým di­vá­kům?

Ur­či­tě hlav­ně ná­hled a se­zná­me­ní s výše zmí­ně­ný­mi ori­gi­nál­ní­mi po­víd­ka­mi Ru­dyar­da Ki­plin­ga, které si mys­lím dnes zná již má­lo­kte­ré dítě. Sou­čas­ně ne­stár­nou­cí pří­běh a té­ma­ti­ku kon­fron­ta­ce člo­vě­ka a pří­ro­dy. V ne­po­sled­ní řadě na­pí­na­vou, ale i vtip­nou po­dí­va­nou, plnou masek, ba­rev­ných kos­tý­mů, zá­bav­ných cho­re­o­gra­fií, chytla­vých písní a "pro­maka­ných" he­rec­kých vý­ko­nů.

V mos­tec­kém di­va­dle jsi stá­lým hos­tem, kde jinde Tě mohou di­vá­ci ještě vidět?

Kromě mos­tec­ké­ho di­va­dla, ještě stále hos­tu­ji/do­hrá­vám v mu­zi­ká­lu Trhák v praž­ském Di­va­dle Broadway a dále v in­sce­na­ci Strach jíst duši v Ná­rod­ním di­va­dle v Brně.