Poslední Slovo a gesto ke 100.výročí

SLOVO A GESTO
Touto výstavou uzavírá MDM sérii prezentací týkající se 100.leté historie divadla. Ohlíží se za nejúspěšnějšími režiséry, jejich prací i jejich osobností. Vernisáž výstavy proběhne v sobotu 17.září 2011 v 18.30 hodin před premiérou muzikálu Noc na Karlštějně.   

Otevření nové budovy Městského divadla v Mostě na podzim roku 1985 bylo nejenom naplněním netrpělivého očekávání mosteckých divadelníků i mostecké kulturní veřejnosti, ale zároveň nastolením často neočekávaných problémů provozně-technických, a především uměleckých. Obrovský jevištní prostor lichoběžníkového půdorysu a jeho technické vybavení ( např. dvě mimostředné točny ) postavily před tvůrce na straně jedné lákavé možnosti, na straně druhé však dramaturgicko – inscenační záludnosti. Po pětiletém pobytu činoherního souboru v naprosto nevyhovujícím miniaturním prostředí KS Máj byl přechod na velkou scénu a před velké hlediště výzvou s mnoha neznámými. První sezona v nové divadelní budově ( 1985/86 ) nedopadla vůbec dobře. Rozpačitá dramaturgie přicházela s tituly divácky málo atraktivními a režiséři jim nedokázali dát dostatečně přitažlivou divadelní podobu. Jedinou inscenací, která u publika naplno zabodovala, byl v závěru zmíněné sezony počin režiséra Luboše Pistoriuse – Wilderovo Naše městečko. Vše, co bylo před Pistoriusem, tonulo v rozpacích dramaturgických, režijních i hereckých a počáteční velký divácký zájem o divadlo v novém, moderním prostoru začal proto logicky opadat.

Až příchod několika osobitých režisérů a chápavých scénografů do stálého angažmá ( z nichž je třeba jmenovat především Miroslava Cygana ) dokázal tento neblahý vývoj zastavit a vše, co vypadalo zpočátku jako handicap, obrátit ve výhodu.

Těmi režiséry byli: Zbyněk Srba, Pavel Pecháček, Milan Schejbal a Vít Vencl

PAVEL PECHÁČEK
režisér
Když v roce 1987 přišel režisér Pavel Pecháček ( absolvent brněnské Janáčkovy akademie múzických umění ) do Mostu, byl už zkušeným divadelním tvůrcem. Měl za sebou nejen stálá angažmá, ale také dlouhou řadu pohostinských režií v československých divadlech. Do Divadla pracujících nastoupil na pozvání ředitele Jaromíra Šnajdra, když před tím byl v angažmá Západočeského divadla v Chebu a krátce také působil jako šéf ústeckého Činoherního studia.

Pecháčkův příchod do Mostu se udál v době, kdy tu již působila skupina mladých herců, vedených Zbyňkem Srbou, a měla za sebou první úspěšné inscenace. Zbyněk Srba stál u počátků jedné ze dvou výrazných dramaturgicko-inscenačních linií mostecké scény, spočívající v inscenování převážně adaptací literárních děl, jejichž základ tvoří silný příběh, který Srba dokázal divadelními prostředky působivě převyprávět. S příchodem Pavla Pecháčka se pak v dramaturgicko-inscenační praxi mostecké činohry objevila výrazná linie druhá, jež spočívala ( a v tvorbě režiséra Víta Vencla pokračovala ) v inscenování tématicky a myšlenkově závažných děl dramatických a v důsledné práci s herci.

První inscenací Pavla Pecháčka na mostecké scéně byla Orkényho Kočičí hra ( premiéra 25. září 1987 ) s Evou Klánovou a hostující Libuší Řídelovu v hlavních rolích sester Erži a Gizely. Po Kočičí hře – až do režisérova odchodu do funkce šéfa činohry libereckého Divadla F.X. Šaldy v roce 1999 – pravidelně následovaly dvě až tři premiéry v sezoně. Mnohé z nich jsou dodnes vnímány jako díla pro mosteckou činoherní scénu stěžejní a v mnohém určující její směřování. Byly to např. Beaumarchaisova Figarova svatba ( premiéra 12. prosince 1990), Horváthův Figarův rozvod ( premiéra 18. ledna 1991 ), Calderonův Život je sen ( premiéra 4. října 1991 ), Pohádka máje Viléma Mrštíka a Milana Uhdeho ( premiéra 13. března 1992 ), Kunderův Jakub a jeho pán ( premiéra 5. března 1993 ), Shafferův Amadeus ( premiéra 17. září 1993 ), Edith a Marlén Evy Pataki ( premiéra 23. února 1996 ), Čapkův Loupežník ( premiéra 28. listopadu 1997 ), Goethův Clavijo ( premiéra 13. října 2000 ) a další. Převážná část režisérské tvorby Pavla Pecháčka byla v Mostě realizována na velké scéně, i když se nevyhýbal ani inscenacím komorního charakteru. Ty realizoval jak pro malou scénu činohry ( Atest, Pohádka máje atd. ), tak pro scénu Divadla rozmanitostí ( Polib tetičku, Casanova na duchcovském zámku ).

Pavel Pecháček opustil tento svět i svět divadla předčasně. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 30. ledna roku 2002, když mu nebylo ještě ani pětapadesát let.

ZBYNĚK SRBA
režisér
V roce 1985 začal soubor činohry tehdy Divadla pracujících v Mostě působit v nové, architektonicky působivé a technicky moderně vybavené budově a setkal se tu s velkým jevištěm lichoběžníkového půdorysu, o jehož dramaturgické, režijní, herecké a výtvarné zvládnutí musel svést nelehký umělecký zápas.

První inscenace sezony 1985/1986 byly rozpačité. Až v jejím závěru hostující režisér Luboš Pistorius inscenací Wilderova Našeho městečka naznačil možný směr dalšího směřování mostecké scény.
K jeho naplnění výrazně přispěla skupina mladých divadelníků, kteří do Mostu přišli po absolvování divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze v roce 1986. Pod vedením Zbyňka Srby nejen vhodně doplnili a posílili stávající umělecký soubor, ale v osobě režiséra Srby přišel tvůrce, jemuž byl velký a netradiční prostor nové mostecké scény velmi blízký a inspirativní.

V souznění s dramaturgií divadla, vlastní představou o něm a výtvarným viděním Miroslava Cygana ( a posléze Pavla Zikmunda ) vznikly inscenace, které to, co se zdálo být zpočátku překážkou, využily ke svému prospěchu v podobě silného divadelního prožitku skrze příběh, téma a dosud chybějící imaginaci.

Základ Srbovy režijní tvorby na mosteckém jevišti tvoří adaptace literárních předloh – od zásadně přepracované Dietlovy úpravy Filozofské historie, Cirkusu Humberto, Mistra a Markétku, Malého prince, Lidí z maringotek…až po Marketu Lazarovou, Kladivo na čarodějnice a naposledy Jasnovidce.

Vedle nich se Srba věnoval také inscenování titulů české i světové dramatické klasiky. Byl to např. Maeterlinckův Modrý pták, Stroupežnického Naši furianti, Ibsenův Peer Gynt, Drdovy Hrátky s čertem a Dalskabáty, Hříšná ves, Jiráskova Lucerna nebo Hennequinova Prolhaná Ketty na scéně Divadla rozmanitostí.
V roce 1990 byl Zbyněk Srba jmenován prvním uměleckým šéfem činohry Městského divadla v Mostě v jeho moderní historii. Za Srbova vedení se úroveň režijní, výtvarné i herecké práce uměleckého souboru trvale zvyšovala.
Po odchodu z Mostu se Zbyněk Srba stal režisérem a uměleckým šéfem Mahenovy činohry Národního divadla v Brně a jako hostující režisér působil v Národním divadle moravsko – slezském v Ostravě a v pražském Národním divadle. V současné době zastává významnou funkci děkana divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. S Městským divadlem v Mostě však i nadále spolupracuje a jeho posledním režijním počinem tu je nastudování původního českého muzikálu Noc na Karlštejně.

Scéna úspěšného muzikálu v režii Zbyňka Srby My Fair Lady

MILAN SCHEJBAL
režisér
Když v září roku 1991 uvedla činohra Městského divadla v Mostě tehdy věhlasnou komedii Michaela Frayna Bez roucha / Za scénou /, pod níž byl jako režisér podepsán Milan Schejbal, bylo očividné, že se mosteckému publiku představil talent s výrazným smyslem pro jevištní humor.

Od té doby se Milan Schejbal objevuje v programu mostecké činohry jako pravidelný host a v letech 1992-1994 pak jako stálý režisér souboru. Zaujal tu místo tvůrce převážně komediálních, divácky vřele přijímaných inscenací. Za dobu svého působení v Mostě stačil připravit a realizovat přes dvacet titulů a spolu s režiséry Zbyňkem Srbou, Pavlem Pecháčkem a Vítem Venclem se významně podílet na utváření přitažlivého a hodnotného dramaturgicko – inscenačního profilu mostecké činoherní scény. Diváci si zcela jistě pamatují jeho velmi úspěšné inscenace na velké scéně, jakými byly např. romantická parodie D´Artagnan / 1999 /, Goldoniho Poprask na laguně / 2006 / a na scéně malé a v Divadle rozmanitostí třeba Porubjakova Goldoniáda / 2003 / nebo Vančurovo Rozmarné léto / 1998 /. Posledním v Mostě realizovaným titulem Milana Schejbala je Horníčkova úprava Labichova Slaměného klobouku, která měla premiéru na jaře letošního roku.

Všechny tyto zmíněné tituly mají jednoho společného jmenovatele – jsou to hry, jejichž žánrovou polohu dokázal režisér Schejbal svými inscenacemi posílit a to jak řadou originálních situačních nápadů, tak také důsledným režijním vedením, směřujícím k adekvátnímu hereckému projevu.
V současné době působí Milan Schejbal jako umělecký šéf příbramského Divadla Antonína Dvořáka, jako pedagog na pražské DAMU,hostuje v řadě českých divadel a v sezoně 2012 se opět chystá do Mostu.

VÍT VENCL
režisér
Režisér Vít Vencl se mosteckému publiku poprvé představil počátkem roku 1998 Moliérovým Lakomcem – inscenací vystavěné na promyšleném a pevném režijním záměru, stylově čistou a výborně obsazenou.
Od té chvíle bylo zřejmé, že na mostecká jeviště /na velké i na komorní scénu a na scénu Divadla rozmanitostí/ vstoupil režisér vyhraněného vnímání dramatické literatury, osobitého způsobu jejího inscenování a názoru na smysl divadla jako takového.

Do mosteckého angažmá nepřišel nepřipraven. Měl za sebou nejen absolutorium režie na divadelní fakultě pražské AMU, ale i praktickou školu – účast na tvorbě Divadla za branou II. Otomara Krejči, o níž řekl: „Divadlo Za branou představovalo radikálně jiný přístup k divadlu, než s jakým bylo možné se tehdy setkat. Čtení hry, způsob zkoušení, organizace divadla, to vše, co se jinde řídilo zvykem nebo tradicí, co bylo ohlazeno provozem k cestě nejmenšího odporu, bylo v Divadle Za branou podřízeno jedinému cíli: jevištnímu dílu, které teprve všemu dává smysl.“

A o smysl jevištního díla šlo Vítu Venclovi i v Mostě. Dokazoval to každou svou inscenací, kterou tvořil na základě svého vlastního dramaturgického rozporu textu ve vzájemném kontaktu s herci, od nichž vyžadoval především jevištní pravdu. Prostřednictvím kontinuální spolupráce s dramaturgií divadla a s hereckým souborem, které si cenil, dosahoval velmi často pozoruhodných inscenačních výsledků /např. Egon Hostovský: Nezvěstný, N.V.Gogol: Ženitba, Josef Topol: Konec masopustu, Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán, Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí/.

Nebyla to, zvlášť na oblasti, jednoduchá cesta a nebyla bez rizika a proto se také mnohé nepovedlo. Devět let Venclovy práce na mosteckých činoherních jevištích tu však zanechalo výraznou stopu, vstřícná část souboru se poučila a vnitřně obohatila a divadlo zaznamenalo další smysluplnou etapu své existence.