Rozhovor s režisérem Lukášem Kopeckým

Ve čtvrtek 23. září uvedeme premiéru milostného románu Dobrý proti severáku v režii Lukáše Kopeckého, kterého jsme v průběhu zkoušení krátce vyzpovídali.

Dobrý proti severáku je úspěšný bestseller. Čím je tato kniha podle vás výjimečná?

Dobrý proti severáku je dobře napsaný epistolární román (román psaný v dopisech), jenom trochu moderněji (ve formě e-mailů). Přibližuje nám milostný příběh dvou lidí, kterým v životě něco chybí a oni se rozhodnou hledat to tak trochu naslepo. Kdo z nás s tím nemá nějakou zkušenost? A v tom spočívá ona výjimečnost. Rozumíme tomu. Zažili jsme to. Navíc autor románu Daniel Glattauer je zručný spisovatel, který danému žánru rozumí tak, že si získá i leckteré okoralé srdce. Je to celé napsané tak lehce, že to slupnete jako zralou ostružinu.

Jak se tento typ textu podle vás dá převést na divadlo?

Mnoha způsoby. Obvykle se však hraje prostě a jednoduše ve dvou hercích. Všechna uvedení v ČR, o nichž vím, tak byla provedena. Já už v sobě však několik let nosil představu o poněkud početnější verzi, kterou jsem divadlu navrhl, když mě oslovili. Mě vždycky děsila už jen pouhá představa, že bych měl jít na divadlo, sledovat pomyslné milostné balancování na napnutém laně a dívat se přitom na dvojici, která mi svým naturelem třeba nesedne. Buď se mi nebude líbit Ona, nebo On. V našem čtení si diváci mohou poměrně dlouho vybírat, jak naši protagonisté vypadají, jak by si je přáli vidět. Však ať se lidé přijdou podívat, až to půjde.

Držel jste se striktně původní dramatizace?

Jiná možnost ani nebyla. Daniel Glattauer je totiž jako spoluautor podepsán pod existující dramatizací, tím pádem není prostor ani dobrá vůle pro jakoukoliv novou adaptaci. Já osobně bych to viděl trochu jinak, ale to je irelevantní. Měl jsem jasnou představu, jak s textem chci naložit. Tu jsme detailně probrali s dramaturgem Michalem Pětíkem, který mi posléze text podle potřeby připravil.

Co vás na příběhu hlavních postav zaujalo?

Že On nechce, pak chce, pak nechce, pak zase chce. A Ona přitom souběžně chce, pak nechce, pak chce a nakonec… A do toho to nečekané překvapení. Kdo by řekl, že… Už román jsem zhltnul i s jeho pokračováním.

V mosteckém divadle jste již při svém hostování „vyzkoušel“ všechny scény, které naše divadlo nabízí – režíroval jste pod točnou (Král a Baga), na Velké scéně (Kronika Pickwickova klubu, Talentovaný pan Ripley, Host), na Komorní scéně (Podivný případ se psem). Nyní zkoušíte na Aréně. Do jaké míry formuje konkrétní prostor vaše představy o inscenaci?

Možná jsem dokonce jediný režisér, který to takhle obrazil. Chybí mi už jen divácká elevace umístěná na malé točně. Teď ale vážně: kontext konkrétního prostoru formuje moji představu naprosto zásadně, od této skutečnosti se odvíjí mé přemýšlení o budoucím jevištním tvaru. Jako divák jsem „vyrostl“ v brněnském Divadle Husa na provázku, kde se co chvíli hrálo v jiném uspořádání jeviště a hlediště. Rozložení prostoru je pro mě od té doby prvotním tvůrčím gestem. Něco jako: Budiž prostor! Mostecké divadlo je naprosto mimořádné co do technických parametrů, to prostě nikde jinde v republice není. Tady si člověk může dopřát jak velké plátno, tak různé podoby divácké blízkosti.

Kromě divadelní režie se věnujete také režii rozhlasové. Dobrý proti severáku vyšel v roce 2015 pod vaší režijní taktovkou i jako audiokniha. Můžete porovnat režii rozhlasovou a divadelní?

Když pracuju pro rozhlas, jsem ve službách dramatu a snažím se ctít autora a pokorně vyložit jeho dílo. Na divadle si více dovoluji vstupovat s autorem (žijícím i spolehlivě mrtvým) do dialogu. Divadlo je kolektivním uměním, takže těch podnětů, které ovlivňují budoucí výsledek, je několikanásobně více, než když si vezmu text, oslovím nějakého herce a společně si jej přečteme. Jsem moc rád, že jsem se s touto předlohou mohl potkat v rozhlase i na divadle. A že jsem si mohl na konkrétním případě potvrdit, že divadlo má vlastní jazyk, svrchované prostředky, kterými lze vyprávět totéž, ale úplně jinak.

Lukáš Kopecký – režisér

V rodném Brandýse nad Labem maturoval na Gymnáziu J. S. Machara. Vystudoval politologii, mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě. Začal pracovat jako kulisák v Divadle Husa na provázku, ale záhy byl přijat na Janáčkovu akademii múzických umění, kde v roce 2014 dokončil studium činoherní režie. Již během studií spolupracoval s Městským divadlem v Mostě (Kronika Pickwickova klubu, Podivný případ se psem, Talentovaný pan Ripley), Městským divadlem Zlín, Divadlem Polárka a Národním divadlem Brno. Vedle toho začal od roku 2013 režírovat také v Českém rozhlase, kam po zrealizované stovce pořadů nastoupil do angažmá a stal se kmenovým slovesným režisérem brněnského studia. Dnes má na kontě přes patnáct set pořadů. Režíruje rozhlasové hry, pohádky, četby na pokračování i komponované literárně-publicistické formáty. Žánrovou pestrostí se vyznačuje i divadelní záběr jeho tvorby, kdy příliš nerozlišuje mezi činoherní a hudebně-dramatickou formou, a s gustem režíruje komedie, detektivky, psychologické thrillery a současná dramata stejně jako singšpíly, muzikály nebo operu. Pohostinsky režíruje v divadlech po celé republice. Jeho inscenace Podivný případ se psem, kterou nastudoval v Městském divadle v Mostě zvítězila na festivalu Young for young. Působí též jako pedagog na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde spolupracuje s ateliéry režie a dramaturgie, a s ateliéry činoherního herectví a muzikálového herectví. Vyučoval i na brněnské konzervatoři. Ve snaze neustrnout klidně opustí svou komfortní zónu a podílí se na něčem netradičním, jako třeba na vzniku hotelu Anybody. Rád si najde čas i na lektorování přehlídek ochotnického divadla (divadelníBAF!). Před vzruchem branže a zvýšenou intenzitou společenského kontaktu uchýlil se na moravský venkov, kde našel potřebný klid i snížení tepové frekvence. Od ledna 2020 je také uměleckým šéfem Slováckého divadla v Uherském Hradišti. V Mostě naposledy režíroval komedii Host.