Zděsil jsem se, říká režisér Pavel Ondruch

Poslední premiérou roku 2013 / 20. prosince v  19.30 hod./ je muzikál Hvězda na vrbě. Režisérem inscenace je u nás dobře známý Pavel Ondruch. Jak náročné byly přípravy, Vám přinášíme v následujícím rozhovoru.

- Právě probíhá intenzivní zkoušení slavného retro muzikálu Hvězda na vrbě. Celkem je to Vaše čtvrtá režie v Městském divadle v Mostě. Liší se v něčem od těch předchozích?
Jistě, hlavně tedy v tom, že předlohu nelze brát jako uzavřený dramatický text, ale vlastně jen jako hravý dobový záznam řízených improvizací herců brněnského Hadivadla, kteří tehdy – v roce 1992 – byli ještě plni čerstvých porevolučních nálad a nedávných zážitků. Tím pádem můj režijní přístup byl na rozdíl od minulých kusů více „autorský“. Jednak proto, že rok 2013 nejsou devadesátá léta, a jednak proto, že velké jeviště mosteckého divadla a jeho soubor vyžaduje jiný styl než malý prostor brněnského Kabinetu Múz. Dovolil jsem si tedy vstoupit do vod razantního interpretačního divadla ve víře, že to takto volný scénář v dnešní době nutně vyžaduje.

- V Mostě režírujete už druhý muzikál. Je Vám tento žánr blízký, nebo nerozlišujete?
Mám tu drzost myslet si, že mi žádný žánr není cizí a užívám si režii jak muzikálů, tak frašky, tragédie či konverzační komedie. Nutno ale říct, že původní Hvězdy na vrbě nelze ani zdaleka považovat za muzikál, ale spíše za jakousi féerii nebo za hudební pásmo propojené jednoduchým příběhem. Je ale také pravda, že já jako velký milovník muzikálů, pod nimiž si představuji kvalitní dramatický text, v němž jsou písně variantou (nebo také rozvedením)  dramatické situace, jsem se snažil už od počátku úpravy textu vést toto pásmo k ostřejšímu dramatickému tvaru a tedy k muzikálu, kde píseň není jen písní. Diváci se tak můžou, jak pevně doufám, těšit na plnokrevný muzikál, kde se tančí, hraje a zpívá a to ještě v kabátu, který není prost tématu ani vtipu.

- Protože jde o muzikál, zajímá mě, jestli musí mít režisér nutně vztah k hudbě, se kterou pracuje? Je muzika 60. let Vaše parketa?
Není a to vůbec – kromě Joni Mitchell. Ostatní písně jsem samozřejmě znal, avšak nikdy jsem je cíleně neposlouchal, natož abych byl jejich znalec. Na začátku mne tedy zadání Hvězdy logicky vyděsilo. Později jsem však v této postupně doplňované neznalosti spatřoval výhody. K písním jsem totiž přistupoval s čistým štítem, naprosto nezaujatě, zkrátka jako k dramatickým útvarům. Spolu s vrchním kapelníkem a aranžérem Františkem Krtičkou jsme si s danou písňovou formou pohrávali, zkoušeli její možnosti a odhalovali její potenciál pro naši inscenaci. A to mě nesmírně bavilo. Hudební podoba některých písní je tak utkána mnohdy až nečekaným a zcela odlišným způsobem než ji známe z originálu – třeba šansonová Hvězda na vrbě, metalový Oliver Twist nebo baladická „beatlesovka“ From me to you. Zároveň tam jsou také písně, které znějí tak, jak je známe z originálu – hlavně tedy pro celou inscenaci určující Circle game od mé milované Joni Mitchell (v té písni je zakódován klíč k mé interpretaci) nebo velkolepý psychedelický hymnus White rabbit od Jefferson Airplane.

- Je pro Vás nevýhoda, že jste dobu, v níž se muzikál Hvězda na vrbě odehrává nezažil, nebo naopak?
Na první čtené jsem si připadal jako ten největší drzoun na světě. Předstupuji před herce mnohem starší než já a mnohem zkušenější než já, kteří tu dobu zažili na vlastní kůži – a já jim mám začít něco vyprávět o době, kterou znám jen z knih a vyprávění? Tenhle můj pocit nepatřičnosti mne týral celou dobu přípravy a prolomil jsem jej až ve chvíli, kdy jsem odhalil důvod, proč právě já mám dělat právě tuhle věc. Totiž: v mé vzdálenosti od té doby jsem nalezl hlavní téma. Rozhodl jsem se, že povedu dialog s rokem 68, že celá ta inscenace bude přesně o tom, že z perspektivy roku 2013 je tento rok už tak daleko, že ho často vnímáme jen skrze více méně vesele poťouchlou verzi Pelíšků či Rebelů, a že já coby ročník 84 chci tento dějinný převrat nejen plně pochopit, ale hlavně si onu hrůzu spoluprožít a tím se vyrovnat s důsledky, které jsou tak děsivě zřejmé v celé naší dnešní současnosti. Z tohoto úhlu pohledu je pak jasné, že hlavní téma naší inscenace je paměť.

- Co to konkrétně znamená?
Paměť a to jak ji pojímáme, jak k ní přistupujeme a jakou ji uchováváme či neuchováváme zásadně utváří naši identitu.  A proto mne zajímá, zda vůbec lze být ve své paměti upřímný, pravdivý. Vždyť paměť je tak subjektivní, je jí tolik, kolik jen je lidí, je to mytologie, sen – je proto možné, aby nebyla lživá? Ale na druhou stranu je paměť právě díky své „lživosti“ mnohem pravdivější než sama pravda, než historický fakt. Nezáleží na tom, co bylo, ale jak to „bylo“ teď a tady vnímáme a interpretujeme. Když vzpomínáme, vedeme dialog a utváříme tím sami sebe. To je nesmírně divadelní a u této teze jsem proto začal. Děj jsem zarámoval vzpomínající postavou, která spolu se svým mladým alteregem znovu prožívá a znovu chápe osudný rok. Její paměť probudí reportáž o incidentu ze srpna letošního roku, kdy si 10 lidí přišlo připomenout na Rudé náměstí v Moskvě okupaci Československa v roce 68 a byli zatčeni rychleji než skupinka ruských intelektuálů, která v roce 68 statečně protestovala proti obsazení na tom samém místě. Pokud je pravda, že vyprávění příběhů léčí, a já věřím, že ano, je vlastně celá naše inscenace pokusem o léčbu starých bolestí, abychom už konečně mohli uzavřít jednu kapitolu našich dějin a jít dál bez záští, strachů a lží směrem k humanistickým ideálům.

- Hvězda na vrbě má být bigbeatový retro muzikál s živou kapelou. Režírujete vlastně další „těleso“. O kolik je celé zkoušení složitější?
Živá kapela je obrovský dar pro každý hudebně-dramatický tvar. A já jsem ohromně šťastný, že ji máme. Nejsložitější samozřejmě bylo nalézt správnou tvář dané písně a tu tvář přenést na celou kapelu a všechny herce. Muzika tak na rozdíl od klasickým muzikálů teprve vznikala – což má svá úskalí (hlavně časová), ale i své výhody – člověk si může hrát s každým detailem přesně dle svých představ a potřeb.

- Čím bude kromě muziky, slavných hitů a tanečních choreografií Hvězda na vrbě pro diváky atraktivní? Proč by měli diváci přijít?
Protože jsem přesvědčen o tom, že je naše Hvězda velmi aktuální, a že řeší problémy tolik signifikantní pro dnešní politické poměry a potažmo pro celou společnost, že otázky, které klade stojí za to zodpovídat. Navíc je toto vážné téma zabaleno ve formanovsky zábavném (často vzpomínám na film Hoří má panenko) mnohdy až groteskním přebalu s prvky černého humoru, vtipnými choreografiemi a velkolepým nasvícením.

- Poslední otázka - objeví se avizovaný Jim Morrison?
Objeví, ovšem jen jako idea! A doufám, že proto nikdy nezmizí – Jim pro mne a pro celou tuto inscenaci symbolizuje svobodu a touhu po ní – někdy možná až křečovitou, ale o to více oprávněnou.

/bona /

Režisér Pavel Ondruch