Cabaret rozvíří emoce

Režisér Pavel Ondruch v roce 2005 úspěšně ukončil studium činoherního herectví na brněnské JAMU, jako herec se však příliš neosvědčil, proto pokračoval studiem režie na pražské DAMU. Jeho adaptace Vančurovy Markéty Lazarové získala nominaci na cenu Evalda Schorma za dramatizaci a cenu za nejlepší inscenaci divadelního festivalu ZLOMVAZ 2010. V tomtéž roce obdržel Cenu Josefa Hlávky. Pohostinsky režíruje v divadlech po celé republice – v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami, ve Východočeském divadle v Pardubicích, v Divadle Na Prádle v Praze či v brněnské Polárce. Od sezóny 2012/2013 se stal kmenovým režisérem Těšínského divadla v Českém Těšíně. V Městském divadle v Mostě uspěl v anketě 2014 s inscenací Zpívání v dešti. Je též režisérem úspěšného muzikálu Balada pro banditu.

Právě teď pracuješ na jevišti MDM na muzikálu Cabaret, zkus jednou větou vyjádřit svůj pocit ze zkoušek.

Uvolněnost, radost z tvorby a vzájemná důvěra - nic víc si jako režisér nemůžu přát.

Kdy ses poprvé setkal s Cabaretem?

Úplně první a vpravdě zlomové setkání nastalo na začátku studia herectví na brněnské JAMU. Jako mladinký činoherec hledající a tehdy stále ještě nenacházející svůj divadelní názor a zmítající se mezi obdivem k Artaudovi a odporem k Brechtovi, jsem cítil potřebu vymezovat se vůči všemu. Včetně muzikálu. Pamatuji si, jak mi po jedné mé mladicky plamenné řeči o tom, jak je muzikál o ničem, někdo řekl, že může být i o něčem a doporučil mi právě Cabaret. Musel na mě být dost komický pohled, když jsem ve školní knihovně šokovaně zíral na starou ohranou VHSku s Cabaretem a u toho zažíval transformační stud a následné prozření.

Z Tvého proslovu před první čtenou zkouškou vyplynulo, že mostecké zpracování se rozhodně nebude podobat filmové verzi. Je to stále tak, nebo jsi v průběhu zkoušení změnil strategii?

Myslím, že to není ani záležitost strategie – prostě a jednoduše vycházím jednak z divadelního textu a jednak z toho, že je rok 2016. Divadelní text se od filmového scénáře značně liší. Logicky, vždyť filmová řeč vyžaduje úplně jiné prostředky. A skutečnost, že je rok 2016, a že se děje to, co se děje – například akutní problém vzrůstajícího extremismu – sama o sobě akcentuje v díle témata, která jsou ve filmu třeba jen okrajová. Proto jsem ve svém proslovu zdůraznil, že Cabaret není příběh o lásce na pozadí dějin, ale příběh o dějinách uchopených skrze několik individuálních osudů.

Součástí stylu Tvé režijní práce je přirovnávání hereckých situací k Tvým osobním zkušenostem - znamená to, že na jevišti vídáme biografii Pavla Ondrucha?

V každé mé inscenaci najdete mou biografii. Ještě jsem neodhalil a myslím, že ani nechci, techniku, jak tvořit bez osobního nasazení a bez použití svých osobních zkušeností.

Jsou všechny historky pravdivé?

Jasně, jen jim dávám tvar a pak se divím, co všechno jsem vyprávěl. Na první čtené mě mé nadšení tak pohltí, že ani nevím, co ze mě padá. Někdo by řekl, že jsem v tvořivém transu, někdo, že jsem magor. Já sám ještě nevím, na čí stranu se přiklonit.

S jakým pocitem bude divák z Cabaretu odcházet?

Doufám, že ten pocit nepůjde tak snadno pojmenovat. Bude to jistě směsice dojetí, znechucení, strachu a kdoví čeho ještě. Myslím, že náš Cabaret bude rozhodně vířit emoce, protože se nebojíme jít za hranice očekávatelného. Cabaret pro nás zkrátka není líbivá muzikálová show, ale obraz perverzní a zvrácené společnosti, která se mílovými kroky přibližuje k sebezničení. Takže rozhodně nepůjde o inscenaci, na kterou zapomenete hned, jak vyjdete z divadelní budovy.

Proč by si diváci Cabaret neměli nechat ujít?

Protože je to zlomové dílo v dějinách muzikálu, jehož genialitu dokazuje fakt, že je dnes stále – možná ještě více než kdy předtím – aktuální. Když se dívám na paralely současné doby s dobou, v níž se plíživě dostával k moci nacismus, jímá mě hrůza. Cabaret mi, a doufám, že i divákům, pomůže tento děs pojmenovat a tedy i zpracovat. Proč je tak těžké „žít a nechat žít“ ale opravdu nikdy úplně nepochopím.

Jakou příchuť by měl Cabaret, kdyby byl zmrzlinou?

S kokainovou zmrzlinou jsem se ještě nesetkal, a tak volím o něco méně neobvyklou příchuť – olivovou. Hodně hořkou, hodně temnou, hodně smyslnou, skoro až perverzní, nepřislazovanou a zároveň rafinovanou. Na první ochutnání se vám zježí chlupy po celém těle a vy nebudete vědět, jestli to je z rozkoše nebo hnusu. Během druhého ochutnání objevíte za hořkostí sladkost, za temnotou světlo a za perverzí lásku a po třetím ochutnání pochopíte, že si už jahodovou, čokoládovou a vanilkovou dlouho nedáte.

Na jevišti MDM nejsi nováčkem, jak se Ti spolupracuje s naším souborem a hosty?

V Mostě vždycky zažívám to, co mě na divadle baví a to, co mě k divadlu přivedlo. Radost ze hry, potažmo z tvorby. Už jenom proto je zkoušení v Mostě pro mě ozdravným pobytem.

Jsi pověstný svým pozitivním přístupem, umíš se i rozčílit? Jak to člověk pozná?

Neumím. A pokud, tak se mé rozčílení týká opravdu vážných věcí. A ne toho, jestli se někdo nenaučil text nebo přišel pozdě. Navíc jsem se ještě nesetkal s tím, že by zloba vedla k něčemu skutečně konstruktivnímu a trvalému. Je to jen krátkodobé řešení a taková nemám rád.

Na nějakou dobu je teď Most Tvým přechodným bydlištěm. Jak na tebe působí místní lidé a město celkově?

Fascinuje mě sledovat, jak se zde probouzí zdemolovaný duch města. Je zde cítit na každém rohu ono trauma zničení starého Mostu a snaha znovu najít zločinně ukradenou identitu. Tento boj – na kterém se podílí i divadlo – mě pokaždé dojímá a inspiruje.

Vstupenky na Cabaret rezervujte zde.