Černí býci

S fotogalerií k titulu Černí býci přinášíme úvahy a postřehy režisérky Věry Herajtové nejen o hře samotné, o jejím výkladu, pochopení, ale i zamyšlení nad dnešní dobou. Premiéra strhujícího komorního příběhu Juliana Garnera, který nenechá diváka lhostejného je naplánována na pátek 30. března v 19.30 hodin. / více v archivu článků /

... několik úvah Věry Herajtové k textu...

Hru jsem přečetla jedním dechem. Zavádí nás do Norska v době mezi světovými válkami. Hned v úvodu se dozvíme, že Johannes, mentálně postižený mladý muž, zneužil a zavraždil osmiletou holčičku. - Ostrý hrot hned na začátku? Ne. Tady příběh teprve začíná. Autor nás nepustí, dál splétá a hrotí osudy čtyř lidí. Žádná idylka se nekoná. Jde o šokující drama, které nemůže nechat čtenáře či diváka lhostejného. Donutí nás přemýšlet o aspektech lidského života, které jsme dosud pokládali za jasné a neměnné. Ne každá hra se dokáže člověka dotknout tak hluboce jako Garnerovi Černí býci. -

... k režijnímu výkladu ...

Černí býci? - cosi živočišného, neuchopitelného, nikoli zákeřného, ale nevyzpytatelného, to co v sobě nesou býci, třeba černí. Johannes? - toho taky nelze uchopit. Neví, co se v něm odehrává, nezvládá a nerozumí svým vzrušením. Snaží se díky Agnes sám sebe převychovat a potlačit své pudy. Snaží se ovládat skrze Bibli a víru, kterou do něj Agnes vštěpuje. Touží po odpuštění. Všechno, co mu připomíná jeho neomluvitelný zločin, ho stahuje k zemi. Ovšem dokáže se změnit? Dá se přirovnat jeho „převýchova“ například ke kuřákovi, který se rozhodne nekouřit? Nebo k alkoholikovi, který začne abstinovat? Myslím, že ne.
Johannes je v pozici ochočeného zvířete, které se nezachovalo, jak si pán přál. Zvířete, které provedlo něco, co se nemá a stydí se za to, vypadá bezbranně. I pes, který kousne, se za to dokáže stydět a při nářezu se nebrání. Je Johannes - stejně jako zvíře-pes - nebezpečný pouze, když ho člověk vyprovokuje? Ne. Co takhle zvíře-býk, ten se asi moc ochočit nedá. Dá se jen ponížit, nebo zabít. Je nevyzpytatelný a neuchopitelný, nikdy nemůžete předpokládat, co kdy udělá. Když se u něj probudí chtíč, udělá to jedno, oplodní…
Býk je pro mě záhadnější a neuchopitelnější zvíře než velké šelmy či opice. Myslím, že mívá v mozku častější zkraty. Johannes je samozřejmě člověk, nebo tak trochu „kentaur“? Člověk se zbavuje strachu ze zvířat tak, že je poníží a ochočí. Aby konala, co si přeje. Z býka udělal člověk vola a zapřáhl ho do chomoutu. Dogmatická Agnes neví, že Bible nemůže sloužit k vykleštění. Živočišná Unn pak zapřáhne místo vola do chomoutu býka. Největším pomocníkem v životě je láska - tu Johannes nikdy nepoznal. Zná jen posměch a potupu, vzrušení a svůj těžký zločin. Iversen – Justvold – otec - lásku měl a přišel o ni. Hledá spravedlnost v odplatě. Ztratil smysl žití, zastavil se na konci života své dcery a tam hodlá setrvat. Nechce a nemůže jít dál. Bušení do Johannese je Iversenův největší pláč, nejbolavější výkřik duše. Je tím, který se nedokáže ovládat a „zabíjí“ toho, který se ovládat nemůže...

... k dnešku...

Za vším nedorozuměním je naše necitlivost a krátkozrakost. Zrychlený klipový svět nám nedovolí zastavit se ani v těch nejtěžších chvílích. Zhluboka se nadechnout, aby se cit opět propojil s rozumem. Tak se utíkáme k cizím myšlenkám, které nikdy řádně nezpracujeme, nikdy si je neosvojíme. Jen papouškujeme stále větší nesrozumitelnosti a motáme se do nich jako nešikovný pavouk do svých vlastních sítí. Hloupost a netolerance - těmi provokujeme své děti a ty zase slabé jedince. Vzájemná nesnášenlivost a nepřístupnost k tomu, co se vymyká, co je „jiné“. Hledáme novou víru, nový styl, ale nic nového vlastně nechceme přijmout. Nejsme na „příjmu“. Všechno je jasné, všechno už někdo vymyslel, pojmenoval. - Snobské vnímání toho „co se nosí“. Ve světě, v kultuře, u sousedů... Kecy – kecy - kecy. A cit? - Co s ním?... Není třeba složitě hledat v přírodě vyváženost. Existuje.