Dvojrozhovor s Alešem Petrášem

Pozornější divák si při premiéře pohádky O šípkové Růžence možná všiml, že mezi „svými“ herci zahlédl také novou tvář. V roli Adama se totiž mosteckému publiku představil po delší pauze místní rodák Aleš Petráš.

S divadlem začínal na Základní umělecké škole, kde ho učila herečka Eva Klánová a již dříve se v menších rolích objevil v některých inscenacích městského divadla, například ve Sněhové královně, v My fair lady, ve Zkrocení zlé ženy, v Sugar nebo v Jasnovidci. V současné době nastupuje Aleš do třetího ročníku činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění, odkud se také známe. Píšu to jen pro dovysvětlení skutečnosti, proč je následující rozhovor méně formální než obvykle. Není to jen esencí lehce ironického humoru, ale také proto, že jsme s Alešem kamarádi. A občas se také on zeptal mě... 

- Jaký to byl pocit, zahrát si v podstatě hlavní roli na Velké scéně Městského divadla v Mostě?
Ale to není hlavní role a není to ani velká role, já se tam objevím jenom párkrát. Ale bylo hezké hrát doma, protože jsem se nemusel tak stydět. Hrát někde v Brně před cizími lidmi, to by asi bylo těžké. Tady mě ale přijali mile a v baru jsme pěkně popili. Bylo to mnohem jednodušší.

- V čem to bylo těžké? Z Brna jsi zvyklý spíše na komornější prostředí, ne?
Právě. Ze začátku jsem měl trochu problém najít na to velké jeviště správnou techniku. Hlas mám posazený docela dobře, ale byl problém vůbec přeběhnout jeviště a nezadýchat se. Na konci, když líbám - probouzím Karolínu, tak ze mě kape pot a ona na mě vždycky fouká. V tom to asi bylo nejtěžší, v tom fyzickém vypětí. Jirka Kraus mi říkal jak u Sluhy dvou pánů zhubnul, protože běhá z portálu do portálu. Taky jsem si musel hlídat, abych byl pořád ve světlech, to jsou věci, které ze školy neznám. Praxe je oproti tomu, co nás učí, úplně jiná.

- Když mluvíme o škole, co myslíš, že ti JAMU dala?
Pokud ti tedy něco dala. Určitě dala, asi nejvíc právě práci s hlasem. Máme paní Hlaváčkovou, která je prostě třída. Před výkonem se umím správně rozmluvit a najít rezonanční body, které mi pomohou posadit hlas tak, aby došel až do posledních řad.

- Teď trochu záludná otázka. Kdyby sis pro sebe psal roli, jaký by to byl typ?
Mě si od prváku spojovali spíše s romantickými typy. Což je fajn, mně se i dobře hrají, mám k tomu předpoklady. Ve škole jsem se ale setkal s Čechovovým Platonovem, to je hrozná svině a absolutní protiklad můj i všeho, co jsem kdy dělal. To mě bavilo, protože jsem nad tím musel přemýšlet. U romantických rolí, které ze mě vycházejí, jsem už věděl jak na to. Věděl jsem, proč postava jedná zrovna takhle.

Takže by sis napsal spíš protiúkol?  
Bavilo mě na tom pracovat. Ale v angažmá, kde se to točí neustále dokola, by samozřejmě bylo příjemnější přijít a na první dobrou to ze sebe vyklopit.

- Teď nastupuješ do třetího ročníku. Co tě letos čeká?
Naštěstí už máme za sebou všechny teoretické předměty, takže samé projekty. Hlavně s tebou mě čeká projekt monodramat...


Ano, to je dobře, že jsi mě zmínil…
... s tebou a režisérem Martinem Domkářem. Státnice už mám za sebou, takže ještě bakalářské projekty, taky s Martinem a jeho ročníkem, potom práce s režiséry, se kterými jdeme za rok do Marty, no a potom někdy v dubnu už samotná příprava do studia Marta, kde začínáme v červnu.

- Tobě je dvaadvacet, viď? Schválně, kde se vidíš za deset let?
Moc se nevidím v Mostě. Vůbec obecně na severu. Sice jsem se tady narodil a mám to tady rád, ale spíš to bude Praha nebo jih. Bude mi třicet dva, tak to by to asi chtělo rodinu. Počkej a teď se budu ptát já tebe.

Tešíš se na naši spolupráci, Michale?
Velice. Ne, vážně, těším se. Hlavně na práci nad textem...

- Ale to nebyl tvůj první text inscenovaný na JAMU. Na školním festivalu Salon původní tvorby 2009...
Tak pozor, na to pozor, ono se to hrálo i na Encounteru (mezinárodní festival divadelních škol pořádaný brněnskou JAMU pozn. aut.)...

… á na Encounteru. Tam jsi měl nádherný text...
(S)milování. Jenom se mi moc nelíbila režie, ale to jsem ti už říkal. Podle mě by ten text líp vyniknul, kdyby se inscenoval trochu jednodušším způsobem, víš co myslím?

Ale abych řekl pravdu, já se jako dramatik necítím.

- Takže spíš próza? Takže ty se za deset let nevidíš jako dramaturg nějakého divadla?
Ale to asi jo. Pane jo, to mi bude třicet pět. Tak to už budu mít venku druhý román. Do třiceti první, do pětatřiceti druhý. A budu mít vlastní vinice. Ne vážně, rád bych pracoval spíš v oblastním divadle. Má to pro mě větší smysl.

Víš co je ještě výhoda oblastního divadla? Včera mě v květinářství poznala jedna paní. Hezky vyprávěla o Šípkové růžence a ještě jsem dostal slevu.

To je výhoda, ale asi jenom pro herce, dramaturgy nikdo nezná. A máš ty nějaké vysněné divadlo? Nemusíš říkat jenom česká divadla, klidně to může být třeba Broadway. / ptá se opět Michal Pětík /

Nevím. Mám raději oblastní divadla, kde se člověk setká se vším. Kdybych zůstal v Brně, kde je několik typů divadel a byl například v Huse, setkával bych se asi pořád s tím samým a byl bych obsazovaný do stejných typů. Tam bych asi herecky nemohl moc růst. Kdežto na oblasti se dá lépe pracovat. Je pravděpodobnější, že se alespoň jednou za sezónu potkám s velkou rolí. V Huse bych stál frontu a hrál třetího romantika zleva.

Počítáš i s Mostem?
Asi jo, alespoň na chvíli. Kdybych nabídku dostal, asi bych neváhal a šel sem rád. Mám tady kamarády, je to jednodušší a mám rád ten bar. Už tam mám i účet.

S hercem Adamem Petrášem rozmlouval Michal Pětík, lektor dramaturg / a naopak.../