Jubilant Bohuslav Patzelt

Démon i Don Quijote divadelního zákulisí

Výměnkář Petr Dubský ve Stroupežnického Našich furiantech je přes svůj nevelký rozsah jednou z nejkrásnějších rolí českého klasického repertoáru, pokud má ovšem charismatického představitele. Tato role Jindřicha Mošny, Rudolfa Deyla nebo Františka Smolíka, proslulá hlavně slavným monologem zakončeným písničkou, vždy sváděla k nejrůznějším interpretacím. Starší kritika ji dokonce považovala za „ariosní“ (sólistickou). V důležité Macháčkově inscenaci z roku 1979 v Národním divadle – dnes běžně dostupné z televizního záznamu, vydaného na DVD – hrál starého Dubského velmi necharismatický Bedřich Prokoš, který svým výkonem nestačil na excelentní představitele Buška (Josef Somr), Bláhy (Luděk Munzar) nebo Habršperka (Josef Kemr).

V Mostě se hráli Furianti několikrát, naposledy od roku 2011 v režii Věry Herajtové. Bohuslav Patzelt coby Petr Dubský byl v této inscenaci technicky vynikající a nesmírně přesvědčivý. Jeho cesta k tomuto podmanivému výkonu však byla dlouhá a rozhodně ne přímočará.

Frajer z Podskalí

Bohuslav Patzelt pochází z drsného pražského Podskalí (části Vyšehradu), kde se před pětasedmdesáti lety (6. listopadu 1940) narodil. Podskalí nebylo jen domovem dělníků, drobných živnostníků a lidí od vody. Dávno před existencí slavných pražských kabaretů se tu v místních restauracích zpívaly takzvané kostýmované kuplety, pro něž se zpěvák maskoval a speciálně oblékal („kostýmoval“). Při jejich interpretaci pochopitelně nebyla zanedbatelná herecká složka. Takového zpěváka z Podskalí popsal teatrolog František Černý: „Na hlavu si nasadil čepici – bekovku, na krku na uzel uvázal červený šátek, na nohy navlékl boty faldovačky. Když kuplet přednášel, pořádně se roztočil, protože i to patřilo k tomuto rázovitému pražskému typu.“ Tady můžeme hledat kořeny Patzeltova vztahu k staropražským písničkám.

Mladík s drzým čelem však ve druhé polovině padesátých let rozhodně vizuálně nepřipomínal staré Podskaláky a už vůbec ne nadšené budovatele lepších zítřků. Nosil frajerská sáčka, velké prsteny a černé brýle, kouřil zásadně chesterfieldky, k nimž se dostával v autodružstvu, které poskytovalo servis pro vozy pražských diplomatů. Tady se učil automechanikem, opravoval chevrolety a bavoráky, ale také boxoval v boxerské škole vicemistra Evropy v polotěžké váze, kaskadéra a příležitostného filmového herce Otakara Rademachera. Kromě toho objevoval své umělecké ambice. Dostal se do prestižní herecké školy E. F. Buriana a odtud v sezoně 1959 / 60 do divadelního studia při Divadle pracujících v Mostě.

Divadelní studio Most

Divadelní studio je zajímavou kapitolou v dějinách mosteckého divadla. Lubomír Poživil si na jaře 1959 vybral některé adepty herectví, ucházející se o přijetí na divadelní fakultu AMU, a přivedl je do Mostu.  Kromě Bohuslava Patzelta to byli Stanislav Bělík, Edita Dindělová, Drahoslava Landsmannová a Vít Olmer. Nikdo z nich se později jako herec neztratil.

Pedagogy studia se stali přední členové uměleckého souboru – Lubomír Poživil (vedoucí a hudební pedagog), Josef Velda (herecká tvorba), Zdeněk Buchvaldek (hlasová výchova a dějiny českého divadla), Ilja Bureš (dějiny světového divadla a výtvarné umění), Radoslav Brzobohatý (pohybová výchova, tanec a akrobacie) a Rostislav Wolf (líčení). Herec a režisér Buchvaldek se soustředil také na svou oblíbenou disciplínu – umělecký přednes. Bohuslav Patzelt si i po desítkách let pamatoval, že mu zadal interpretaci Wolkerovy Balady o snu a tehdy módní Ščipačevovy Sloky lásky.

Nejpodstatnějším předmětem byla samozřejmě herecká tvorba. V osnovách pro první semestr zahrnovala kromě práce s imaginární rekvizitou (například zapalování cigarety) a individuálních i společných etud také etudy inspirované hudbou. Na ty velmi dbal zejména ředitel Poživil, sám tvůrce divadla, které ve shodě se svými vzory Jiřím Frejkou a E. F. Burianem vždy důsledně nazýval divadlem múzickým. Ve druhém semestru studenti pokročili k náročnějším monologům a rovněž nastudovali jednoaktovku.

Mladí tu intenzivně žili s divadlem, objevovali se na jevišti v profesionálních představeních (poprvé v Jiráskově Filosofské historii, později třeba ve velmi úspěšných Drdových Dalskabátech) a měli i společenské povinnosti. Například na divadelním plese ve starém Repre uváděli hosty ke stolům a starali se o příjemnou konverzaci i pohodový průběh. Za rok nasákli atmosférou divadla, které tehdy v sobě šťastně mísilo moderní profesionální postupy s tradičním poctivým přístupem k herectví.

Jak Bohuslav Patzelt s touto důkladnou průpravou naložil? Chtělo by se říci – poněkud patzeltovsky. Z vojny se už do Mostu nevrátil a prožil dvacet pět let mimo kamenné profesionální divadlo. Přestože v kultuře působil jako organizátor a (dnešní terminologií) moderátor, coby herec nenávratně přišel o role mladých i o role hereckého středního věku.

Návrat

Návrat do Mostu i k profesionálnímu divadlu roku 1986 – tedy nový začátek v pětačtyřiceti letech – nemohl být jednoduchý a také jednoduchý nebyl. Bohuslav Patzelt o tom otevřeně promluvil v rozhovoru u příležitosti svých šedesátin, když zavzpomínal na druhou roli po návratu ve Felzmannově inscenaci Romea a Julie: „Roli Kapuleta jsem úplně zničil, vlastně nejen roli, zničil jsem celou inscenaci a málem to zničilo mě. Svým způsobem mě zachránil Zbyněk Srba, když mě i po tomto propadáku obsadil do Cirkusu Humberto.“

Tehdy mu pomohli kolegové, kteří ho zažili už na konci padesátých let – Karel Nonner, Ladislav Hádl, ale především Eva Klánová a Jaromír Šnajdr. O nich Bohuslav Patzelt dodnes mluví způsobem prozrazujícím, že k nim má silný vztah. Vždycky potřeboval partnera, který se dokázal i „v civilu“ vypořádat s jeho nekonečnými provokacemi a pózami. „Eva Klánová mi vždycky tak nádherně odpoví, že se nestačím divit. Takový býval i Jaromír Šnajdr. Možná to bylo tím, že jsme na Florenci v 59. roce čekávali na autobus z Prahy do Mostu společně. Něco z toho muselo zůstat,“ vzpomíná občas.

Manýra

Stereotypy, které na sebe herci během profesionálních kariér nabalí, aby se pak od nich ve svých nejlepších kreacích oprostili, bývají označovány nehezkým slovem manýra. Opakované gesto Bohuslava Patzelta neomylně odhalil Pavel Pecháček slovy: „Bohouši, nech tu svoji roztočenou ručičku!“ Herci milovaný režisér později nátlak zesílil a pronesl cosi o tom, že bude-li Bohouš takhle „umávanej“, přijde o zmíněnou okončetinu nehezkým způsobem. Na co měli herci s kontinuálním vývojem své jevištní praxe desetiletí, s tím se Bohuslav Patzelt pokoušel vypořádat během dvou tří let. Zlepšoval se zejména pod vedením Pavla Pecháčka a Zbyňka Srby, později kupodivu akceptoval i mladého, poměrně autoritativního Víta Vencla. Režiséru Venclovi záleželo do nejmenšího detailu na všech postavách, chodil také s poznámkovým blokem na všechny reprízy svých inscenací, jak to kdysi v Mostě dělával legendární Ilja Bureš. Pokud Bohuslav Patzelt naplnil Venclovy představy například přesnou figurou sluhy Štěpána v Gogolově Ženitbě, lze to považovat za prokazatelný úspěch.

Malé i větší role

Definovat hereckou pozici Bohuslava Patzelta není vůbec jednoduché. K největším rolím se většinou nedostal ani v době, kdy už se „vyhrál“ a byl (okolo šedesátky) v plné síle. Důvodů je více a rozebírat je přesahuje možnosti tohoto textu. Zařadit ho však pouze mezi epizodisty, to by neodpovídalo skutečnosti, protože hrál i důležité role. Přestože vytvořil a stále vytváří i desítky drobných postav, figurkářem ze své herecké podstaty prostě není. Tomu jaksi brání dvě jeho výrazné přednosti – hlasový fond a fyzický typ, přesněji do značné míry impozantní zjev. V této souvislosti je možná škoda, že si ho nepovšiml český film, přestože například ve francouzské produkci natáčel.

Sám má vztah k české klasice, kromě Dubského v Našich furiantech stojí za zmínku i jeho Trnka ve Strakonickém dudákovi. V hašlerovském životopisném pásmu mu Vlastimil Novák napsal „na tělo“ hlavní roli Karla Hašlera. Když při děkovačce vyzýval diváky na aréně k pokračování ve zpěvu Té naší písničky české, byl to silný moment.

V moderním českém repertoáru vytvořil výraznou roli Václava Václava v kultovní hře  Činoherního klubu, Smočkově Podivném odpoledni Dr. Zvonka Burkeho. Václav Václav byl roku 1966 první velkou pražskou rolí Pavla Landovského, který ho hrál ve flanelové košili a čepici – „zmijovce“ coby typicky buranského „nápadníka z Klenčí“. (Burkeho tehdy ztvárnil brýlemi a knírem ostaršený Vladimír Pucholt.) Patzeltův Václav Václav v poměrně elegantním kostýmu přece jen nepůsobil tak přímočarým dojmem. Není vinou herců, že se v roce 1995 poetika Činoherního klubu nepotkala se zájmem mosteckých diváků. Výkony Bohuslava Patzelta stejně jako Stanislava Oubrama v titulní roli a ženských představitelek Jarmily Vychodilové a Jaroslavy Zimové byly pozoruhodné.

Bohuslav Patzelt se pochopitelně uplatnil i ve světovém klasickém repertoáru. Hrál v několika Shakespearech, objevil se i v Pecháčkových inscenacích jako Řehoř v klasické komedii polského šlechtice Aleksandra Fredra Dámy a husaři a později coby Ljapkin-Ťapkin v Gogolově Revizorovi. Velkou roli nevěstina otce mu svěřil režisér Antonín Klepáč v málo hrané Brechtově Svatbě, uváděné v komorním prostoru Divadýlka Pod Koulí v Repre. V moderním světovém repertoáru je pro každého divadelního herce středního a vyššího věku mimořádnou příležitostí role jednoho z porotců v americkém dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů. Bohuslav Patzelt se jí v Mostě dočkal roku 2009.

Don Quijote

Patzeltovo působení v zákulisí mostecké scény bylo po léta trochu schizofrenní. Sám se viděl v roli barda, jehož vychovali divadelníci formátu E. F. Buriana a Lubomíra Poživila a který má tudíž právo přenášet dále něco z podstaty českého divadla. Prosazoval správné věci – úctu k tradicím, divadelním rituálům, respekt ke starším kolegům, pokoru na jevišti, začínající už při zkouškách. Jenomže k tomu, aby mladí, mezi nimiž byla také řada absolventů pražské DAMU a brněnské JAMU, jeho postoje akceptovali, mu chybělo právě zmiňovaných dvacet pět let, kdy byl mimo divadlo, a prokazatelné umělecké výsledky z té doby. Pokud by jim stejné věci říkal třeba Karel Nonner, nepochybně by hltali každé slovo a jeho autoritu by respektovali. Nonner byl však nekonfliktní člověk, který mladým pomáhal spíše kamarádsky a s humorem. A tak Bohuslav Patzelt vedl svůj marný, poněkud donquijotský boj se spoustou zbytečných ataků a konfliktů, které se mu se stejnou intenzitou vracely. Tvrdošíjná povaha a kus starého hereckého furiantství mu však velely „držet lajnu“ a neustupovat.

Dnes, kdy brzy dovrší třicátou sezonu na mostecké scéně, už mu jeho stálé místo u baru v divadelním klubu náleží nejen proto, že si ho kdysi svým hromovým hlasem vybojoval. Bohuslav Patzelt se postupně stal pro vývoj mostecké činohry platným a zajímavým hercem. Trochu Démonem a trochu Donem Quijotem divadelního zákulisí však zůstal. Mimochodem, každý, kdo do tohoto zákulisí v posledním čtvrtstoletí nahlédl, ví, kolik osobní animozity, hořkosti, domnělých nebo skutečných křivd existuje mezi dvěma generačními druhy Stanislavem Oubramem (ročník 1939) a Bohuslavem Patzeltem (ročník 1940). Oba jsou osobnostním založením, hereckým naturelem i technikou zcela jinde. Společnou mají jedinou, zato podstatnou věc. Ve svém věku stojí na jevišti a slouží (mosteckému) divadlu. Patrně nemohou jinak. Jeden z oblíbených autorů Bohuslava Patzelta Josef Kajetán Tyl totiž už v předminulém století napsal: „Herec jen tak dlouho žije, dokud na prknách stojí. Jenom večery, když hraje, jsou články jeho života. Jenom chvíle, kdy ho uchvacuje nadšení a on divuplné výtvory před oči žasnoucích diváků staví – jen tyto chvíle může k životu svému počísti!“

Radek Petržilka

Fanoušci Bohuslava Patzelta budou mít nejbližší možnost vidět jej ve slavném muzikálu Cikáni jdou do nebe, které uvede Severočeské divadlo Ústí n/L
na naší Velké scéně v pondělí 9. listopadu od 19. hodin.