- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Mezinárodní den divadla 2016

"MEZINÁRODNÍ DEN DIVADLA byl ustanoven v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (International Theatre Institute – ITI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska ITI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce – k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství – z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem vybraná světově proslulá divadelní osobnost."

27. března 2016

Poselství k Mezinárodnímu dni divadla


Potřebujeme divadlo?

Táží se tisíce zhrzených divadelníků a milióny znuděných diváků.

 

K čemu nám je?

V této době, kdy jeviště je tak nicotné v porovnání s prostranstvími měst a územími států, na nichž se odehrávají skutečné tragédie v reálném životě.

 

Co pro nás znamená?

Pozlacené portály, sametová křesla, omšelé kulisy, patetické hlasy

- anebo naopak: černé boxy zbrocené blátem a krví s klubkem zmítajících se nahých těl.

 

Co nám může říci?

Všecko!

Divadlo může říci všecko. Jak žijí bohové na nebesích a jak živoří trestanci v podzemních kobkách. Jak vášeň povznáší a láska ničí. Jak je dobrý člověk k nepotřebě a vládne švindl, jak žijí lidé ve svých příbytcích a děti v uprchlických táborech a jak se navracejí do pouště, připraveni o své nejbližší. Divadlo může mluvit o všem.

 

Divadlo bylo a vždycky bude.

 

A teď, v rozmezí posledních padesáti, sedmdesáti let je ho třeba obzvlášť. Ze všech živých umění totiž jedině na divadle platí: od úst k ústům, z očí do očí, od gesta k gestu, od doteku k doteku, od těla k tělu. Nepotřebuje prostředníka, člověka od člověka dělí jen průzračná vrstva světla - nezná jih ani sever, východ ani západ - nic než světlo proudící ze všech světových stran, volně dostupné každému - nepříteli i příteli.

 

Potřebujeme mnohotvárné divadlo.

 

A ze všech jeho četných a rozmanitých forem nejvíce ty archaické. Divadlo rituálních forem není protipólem divadla civilizovaných národů. Světská kultura se vyčerpává, tzv.„kulturní informace“ nahrazuje prostou autentickou podstatu jevů a kontakt s ní.

 

Ale divadlo je otevřené. A vstup je volný.

 

K čertu s chytrou elektronikou, mobily  a komputery! - Jděte do divadla, obsaďte přízemí i balkony, zaposlouchejte se do slov a zahleďte se do živých obrazů - před vámi je divadlo! Nepohrdejte jím a neignorujte ho ve svém uspěchaném životě.

 

Potřebujeme každé divadlo.

 

Jediné divadlo nepotřebujeme: divadlo politických her, divadlo politických intrik, divadlo politiků, divadlo politiky. Divadlo každodenního teroru – individuálního i masového, divadlo s mrtvolami a krví na náměstích a v ulicích metropolí i vzdálených provincií, divadlo rozehrávané mezi náboženstvími a národnostmi.

 

Anatolij Vasiljev

 

(přeložila Vlasta Smoláková, 2016)

 

Anatolij VASILJEV se narodil 4. května 1942 v Rusku a je dnes jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů a pedagogů své generace.

Po studiích chemie v Rostově a vojenské službě začal v roce 1968 studovat režii na GITISu v Moskvě. Studium absolvoval inscenací hry Alexeje Arbuzova  „Pohádky starého Arbatu“. V r. 1973 se stal pomocným režisérem ve MCHATu – nastudoval zde pod vedením Olega Jefremova inscenaci hry Osvalda Zahradníka „Sólo pro bicí“ a asistoval u dalších inscenací.

Jeho výrazný režijní talent se samostatně projevil po nástupu do moskevského Činoherního divadla K.S. Stanislavského: pro jeviště objevil urverzi hry Maxima Gorkého „Vassa Železnovová“, kterou uvedl pod názvem „První verze V.Ž.“( 1978) a dramaticky umocnil autentickou výpověď prvotiny Viktora Slavkina „Dospělá dcera mladého muže“/Vzrostlaja doč molodogo čelověka“(1979). Další hru téhož autora „Serso – je mi čtyřicet, ale vypadám mladě“ nastudoval s postupně krystalizující skupinou „vlastních“ herců a uvedl ji na studiové Malé scéně Divadla Na Tagance.

Záhy získala mezinárodní ohlas Vasiljevova mimořádná schopnost pracovat s herci (kterou prokázal také jako pedagog GITISu) a odkrývat nové možnosti herecké komunikace, což dalo  záhy podnět k založení divadelního studia laboratorního typu. Vasiljevova Škola dramatického umění se představila veřejnosti poprvé v prostoru Na povarnoj v listopadu 1987 uvedením hry Luigi Pirandella „Šest postav hledá autora“. S tímto i následujícím  dílem školy od téhož autora – „Dnes večer improvizujeme“– vystoupilo divadlo na turné v řadě evropských zemí a Vasiljev získal renomé divadelního mága a pedagoga nového typu, které mu otevřelo cestu na zahraniční jeviště, festivaly a dílny, jež stále více preferuje před tvorbou „hotových„ inscenací.

Mezinárodní uznání si získal v r. 1992 inscenací Lermontovovy „Maškarády“ v Comédie Francaise a následující rok v Římě uvedením Pirandellovy hry „Ciascuno a suo modo –Každý podle svého“.  Jeho inscenace „Nářek Jeremiášův“ byla v roce 1997 uvedena na avignonském festivalu a v Itálii a Německu, a získala ruskou Zlatou masku za nejlepší inscenaci a rovněž za nejlepší scénografii.

V r.1998 uvedl Puškinovu malou tragédii „Don Juan aneb Kamenný host“ v pařížské Cartoucherie; v r. 1994 v Budapešti Dostojevského „Strýčkův sen“, ve Výmaru Čajkovského „Pikovou dámu“;  následovaly další inscenace, např. Puškinův „Mozart a Salieri“  a „Ilias“ na motivy Homéra v r. 2006 na avignonském festivalu.

V květnu 2001 se Vasiljevovo Studio v Moskvě stěhuje na třídu Sretenka do nové budovy, postavené dle plánů Vasiljeva a jeho kolegů: sestává ze dvou scén /Manege a Globe/ a její velká skleněná okna měla evokovat atmosféru umělecké laboratoře, o niž Vasiljev usiloval.

V r. 2006 po konfliktu s moskevskými správními orgány Vasiljev své Školu-studio opustil a přesunul se do Evropy: pracoval mj. v Paříži, Lyonu a Londýně. O tři roky později byl přizván ředitelem moskevského Velkého divadla/Bolšoj  těatru  k nastudování adaptace „Dona Giovanniho“.

V r. 2010 zahájil své tréninkové kursy v Benátkách, poté navázal spoluprací s Institutem Grotowského v polské Vroclavi.

V březnu 2016 inscenoval Vasiljev v Comédie Francaise v Paříži divadelní adaptaci Marguerity Durasové „La Musica Deuxieme/La Musica podruhé“.

Patří k nejoriginálnějším osobnostem současného, nejen ruského, divadla.