Naši Naši furianti

Známá hra Ladislava Stroupežnického je předposlední premiérou tohoto toku. Naši furianti jsou označování jako románová kronika o našich osudech, láskách i nenávistích. Žádný folklór, žádní hrdinové a dokonce ani ryzí povahy. Jsme takoví, jací jsme. (Jsme furianti?)
Naše pojetí hry Naši furianti uvede v premiéře Městské divadlo v Mostě 25. listopadu 2011 v 19.30 hodin na Velké scéně

Přední realistické české drama s podtitulem „obraz života v české vesnici o čtyřech dějstvích“ měl premiéru roku 1887 v Národním divadle. Hra se s různými realizačními záměry hraje dodnes. Naši furianti jsou na pomezí komedie, tragédie i frašky. Odkryjí se vztahy jednotlivých obyvatel jedné české vesnice? Nahlédneme pod pokličku furiantských mezilidských vztahů? Kdo je vzdělaný a kdo nevzdělaný? Kdo se stane ponocným a kdo ne? Kdo je žhář a kdo je poctivý? Kdo bude v Honicích ponocným?
Vysloužilý voják Bláha žádá starostu Dubského právě o místo ponocného. Ale i krejčí Fiala touží po této práci. Bláhu podporuje starosta Dubský, Krejčí má zase podporu u radního Buška. Fiala má sedm dětí. Bláha je zase opuštěný a bez práce. Verunka Bušková a Václav Dubský se milují, chtějí se brát. Ale Dubský s Buškem se jen hádají o věno. Na ponocného by se jistě více hodil vysloužilý voják Bláha, jenže toho ze srdce nemá rád Bušek. A najednou se objeví anonym, ve kterém údajně Bláha vyhrožuje, že zapálí vesnici, nebude-li zvolen ponocným. Bláha přísahá, že dopis nepsal. Jak se celá situace ve vesnici Honice rozmotá?

Autor hry
Ladislav Stroupežnický (6. 1. 1850 v Cerhonicích - 11. 8. 1892 v Praze)
Český dramatický spisovatel. Vystudoval sice jen dvě třídy písecké reálky (byl vyloučen pro špatný prospěch a proto, že nedokázal vyjít s učiteli), ale jeho teta Marie Stroupežnická, známá lidová spisovatelka, pozitivně ovlivnila synovcův literární vývoj. V roce 1867 se omylem nešťastně postřelil puškou a zmrzačil si tak obličej. Právě během svého pobytu v nemocnici si doplňoval své chabé vzdělání a pokoušel se o literární práci. Když se jeho rodina přestěhovala do Prahy, stal se spolupracovníkem humoristických listů, psal i do jiných časopisů a obíral se pilně divadlem. V prosinci 1882 správa zemského divadla jmenovala Stroupežnického dramaturgem Národního divadla. A tuto funkci vykonával až do své smrti. Našimi furianty zahájil dobu realismu na české divadelní scéně. Ottův slovník naučný, dvacátý čtvrtý díl, v Praze 1906 Dobové ohlasy na první uvedení Našich furiantů z roku 1887 „Idyličtí venkované to nejsou, není to venkov, jaký známe z básní a po jakém vzdycháme ve velkých městech, venkov uhlazený, vonný, poetický – ne, to je venkov skutečný, kde pod kvetoucí jabloní roztahuje se třeba hnojiště a kde ten bodrý lid při své práci vedle písniček se také zakleti dovede…“ Bedřich Frída, Zlatá Praha

Na provedení mostecké inscenace se podíleli:
Úprava, režie a choreografie: Věra Herajtová; Scéna: Petr Kastner; Kostýmy: Romana Tůmová; Hudební splupráce: Tomáš Alferi; Dramaturgie: Kateřina Šplíchalová Mocová


Osoby a obsazení:
Filip Dubský, sedlák a starosta obce honické - František Nedbal
Marie Dubská, jeho žena - Ivana Zajáčková
Václav Dubský, syn Dubských - Lukáš Rous
Petr Dubský, Filipův otec - Bohuslav Patzelt
Jakub Bušek, sedlák a 1. radní obce honické - Stanislav Oubram
Františka Bušková - Jarmila Vychodilová
Verunka Bušková, dcera - Karolína Herzinová
Martin Bušek, syn - Vít Herzina
František Fiala, krejčí - Michal Pešek
Terezka Fialová, jeho žena - Věra Mrázková
Fialovy děti: Kristýna - Veronika Valešová a Matěj - Josef Ráček atd.
Valentýn Bláha, vysloužilý voják - Radim Madeja
Josef Habršperk, švec - Milan Kačmarčík j.h.
Markýtka, obchodní cestující - Zita Benešová
Matěj Šumbal, sedlák a obecní výbor - Jiří Kraus
Marie Šumbalová, jeho žena - Michaela Krausová
Marek Ehrmann, majitel hospody v Honicích - Miroslav Středa
Rozárka Ehrmannová, jeho žena - Regina Razovová
Karel Kudrlička, učitel v Radoticích, písař obce honické, kapelník a muzikant - Jakub Dostál
Kašpar Šmejkal, sedlák, obecní výbor a muzikant - Otto Liška
Pavel Kožený, sedlák, obecní výbor a muzikant - Jan Beneš
Obecní kovář a muzikant - Miroslav Večerka
Závodčí četníků - Tomáš Vacek atd.

Režisérka představení
Věra Herajtová (*28.5.1961) viz.úvodní foto  
Výrazná osobnost současné české divadelní režie. Narodila se v Karlových Varech. Začínala jako tanečnice, vystudovala operní zpěv na brněnské konzervatoři a věnovala se studiu choreografie u Pavla Šmoka na pražské HAMU. Jméno Věry Herajtové jako choreografky je spjaté s jednou z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí Les Misérables (Divadlo na Vinohradech, 1992). Jako činoherní režisérka a umělecká šéfka měla možnost dlouhodobě ovlivnit tvář Městského divadla Zlín (1992-1999) a Západočeského divadla v Chebu (2000-2005). Ve Zlíně se věnovala také pedagogické práci na Vyšší odborné umělecké škole. Jako hostující režisérka zanechala svoji stopu po českých i moravských divadlech. Zlín Ve Zlíně se Věra Herajtová podílela zhruba na třech desítkách především činoherních inscenací. (V soupisu inscenací z této doby figurují také muzikál a opereta). Žánrový záběr je široký. Zajímavé je, že už ve Zlíně se dostala ke hře Johna Pielmeira Agnus Dei, se kterou později uspěla v chebském Západočeském divadle. Za připomenutí stojí dále inscenace Probouzení od Juliana Garnera s tekoucí řekou na jevišti. Velkým úspěchem byla inscenace Júdit (premiéra 8. května 1999). V této inscenaci získala představitelka titulní role Helena Čermáková Cenu Thálie 99. Křivánkova hra byla v roce 1998 nominována na Cenu Alfréda Radoka.

Cheb
Působení režisérky a umělecké šéfky Věry Herajtové vděčí chebské divadlo za vlnu laického i odborného diváckého zájmu. Divadlo v té době také obnovilo zájezdovou činnost. V Chebu pokračovala její spolupráce s Rostislavem Křivánkem nad starozákonními tématy, tentokrát to byla režie jeho dramatu Rút. Inscenace uspěla na pražské přehlídce regionálních divadel České divadlo. V sezóně 2000/2001 získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon Radmila Urbanová za titulní roli. Dalším úspěchem byl návrat ke hře Agnus Dei od Johna Pielmeiera. V sezóně 2003/2004 porota na přehlídce České divadlo tuto inscenaci ocenila dokonce čtyřikrát. Za svého působení v Chebu přizvala na post dramaturga dramatika Miroslava Bambuška, s nímž se například snažila divadlo znovu vtáhnout do této lokalitě vlastního česko-německého kontextu.

Hostování 
Z pohostinských režií vzbudila rozruch inscenace Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 27. října 2001), kde do hlavní ženské role Blanche Dubois obsadila muže. Duši ženy v mužském těle nezapomenutelně ztvárnil Milan Kačmarčík. Nešlo o režijní exhibici, ale o originální a kritikou i diváky oceňovanou interpretaci slavného textu.
Připomeňme si slova Vladimíra Justa v Literárních novinách - „ ... Druhým kontroverzním Williamsem, který mě doslova nadchl a budu z něj ve svých divadelních sloupcích v těchto novinách ještě hodně dlouho těžit, byla Tramvaj do stanice Touha v NDM (režie: Věra Herajtová j.h., scéna: Jan Štěpánek j.h., hudba Vladimír Franz, úprava: V. Herajtová a Marek Pivovar).
„Přepis" do současnosti se i tentokrát konal ve smyslu větší krutosti klíčových postav: Fišarův Stanley je dokonalým koncentrátem všech pocitů, předsudků a fóbií „většinové společnosti" vůči jakémukoli druhu jinakosti, z něhož roste xenofóbie a rasismus. Podnětem jsou však často docela nevinné, přirozené a „zdravé" reakce organismu, který se brání proniknutí cizího živlu do svého hodnotového teritoria. Zvláště když ten živel je tak nesnesitelně afektovaný. Doslova: strojený a předstírající něco jiného, než čím (kým) je. A opět: neznám dokonalejší koncentrát takové jinakosti, než je Williamsova Blanche Dubois. V Ostravě ji však hraje, a to je hlavní posun představení oproti předloze - posun po mém soudu zcela po duchu, byť nikoli po liteře hry -, vycpaný herec s parukou, Milan Kačmarčík... Ostravská Blanche Dubois je tedy travestit - to je vražedné Blanchino tajemství, které bez jediné textové změny ( ! ) sdělí Stanley nápadníkovi Mitchovi (tuto křehčí, nesmělou variantu koncentrovaných většinových pocitů hraje znamenitě Tomáš Jirman). Posun je tak dalekosáhlý (a zároveň riskantní), že si zasluhuje, stejně jako další podněty z Ostravaru, samostatnou úvahu v jednom z příštích sloupků. Zatím jen závěrem tolik: Kačmarčíkova Blanche, to je výkon, jaký jsem na českém divadle neviděl snad celá desetiletí. Ani stopa po „homosexuální" šarži, po koketérii s publikem. Tragikomedie "jinakosti", masky a podstaty, pozérství a citu zůstává zachována až do konce představení, kdy jsem po dlouhé době intenzivně pocítil to, co Aristoteles nazývá katarzí." (V.Just)...
Připomeňme také její obrazivou inscenaci Grabbeho hry Don Juan a Faust opět v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 17. května 2003) Eurípidovu Médeiu (Divadlo: F. X. Šaldy Liberec premiéra - 1. prosince 2006.), se skvělou Markétou Tallerovou v titulní roli nebo Vančurovu Marketu Lazarovu (premiéra 16. února. 2008 v Horáckém divadle v Jihlavě).


Přehled významných ocenění Cena Thálie 99 
* Cena za nejlepší ženský herecký výkon Heleně Čermákové, představitelce titulní role v inscenaci hry Júdit od Rostislava Křivánka v Městském divadle Zlín. České divadlo 2000 - 2001  * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Radmile Urbanové, představitelce titulní role v inscenaci hry Rút od Rostislava Křivánka v Západočeském divadle Cheb. České divadlo 2003 - 2004  * Cena za režii / výjimečný umělecký počin pro inscenaci Agnus Dei od Johna Pielmeiera v Západočeském divadle Cheb. * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Evě Navrátilové za roli Matka Miriam Ruth v téže inscenaci. * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Jarmile Vlčkové za roli Doktorka Livingstone v téže inscenaci. * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Sylvii Krupanské za roli Agnes v téže inscenaci.