Přednost mají páni

Herečka slaví 50. výročí svého působení na scéně MDM!

Regina Razovová se narodila 18. Října roku 1945 v Českých Budějovicích. Krátce poté získal její otec, libretista, hudební skladatel a kabaretiér Saša Razov místo dramaturga – lektora zpěvohry mosteckého divadla a rodina přesídlila na sever Čech.
Tady Regina Razovová studovala na Střední všeobecně vzdělávací škole /dnešním gymnáziu/ a po maturitě v roce 1963 nastoupila jako elévka angažmá v činohře Divadla pracujících /dnes Městského  divadla v Mostě/, kde působí dodnes. Za svou padesátiletou hereckou kariéru tu vytvořila nepřeberné množství velkých, středních, ale i malých rolí a stala se významnou osobností mostecké činoherní scény.
Kromě herecké práce se Regina Razovová věnuje uměleckému přednesu poezie a prózy, moderování a kulturní publicistice.

Milé dámy, kolegyně Evo Klánová, Emmo Černá, Věro Mrázková a Jarmilo Vychodilová, hluboce se vám omlouvám, že výběr fotek a textů pro tuto výstavku, jsem zaměřila pouze na pány. Hrála jsem a partneřila s vámi sice často a s potěšením, ale ti chlapi jsou přece jen nějak přitažlivější… pochopte a promiňte. Slibuju vám, že moje útržky vzpomínek při příležitosti dalších padesáti let v mosteckém divadle, budou patřit výhradně vám.
Regina Razovová – faksimile podpisu
JIŘÍ HAVLÍK
S Jirkou jsem partneřila opravdu hodně ráda. Poprvé to bylo v Našich furiantech a přes Únos sabinek, Jdu pro víno, zatím prostři, Muže ze Sing-Singu a jiné hry a hříčky jsme došli až k Figarově svatbě. Tu Jirka, bohužel, jen zkoušel, svého hraběte Almavivu kvůli nemoci k premiéře nedovedl. Hrál ho za něj nakonec jako host Zdeněk Košata.
S Jirkou jsme na sebe dobře slyšeli a vycházeli jsme jeden z druhého natolik, že při některých dialozích ani nebylo zapotřebí dlouze hledat a vymýšlet, co s tím. Byla velká škoda, že mu srdíčko, které při tvorbě svých rolí používal nejvíc, nedovolilo hrát.
Na Jirkově zdraví se zcela jistě podepsal jeho statečný postoj k srpnu 1968. Vpád spřátelených armád pro něj byl už napořád jen a jen okupací a své kategorické odmítání normalizačních pořádků nezměnil ani tehdy, když tím začaly trpět jeho děti. Politikou žil naplno a byl sám sebou zaskočen, když při odjezdu hostujícího ruského režiséra, který tu dělal Vassu Železnovovou, cítil dojetí a pana Bobyljova objal. Řekl k tomu jen to, že je to první a zároveň poslední Rus, kterého políbil. Nikdo se nedivil, protože toho skromného a niterného člověka jsme si zamilovali všichni.
Jirko, nikdy nezapomenu na letní den roku …., kdy zazvonil telefon a tvůj syn oznamoval, že jsi umřel. Do té doby jsem pořád ještě věřila, že se na jeviště vrátíš. Vzpomínám a děkuju ti za krásné herecké partnerství.
KAREL NONNER
Všichni mladí v souboru, a tedy i já, jsme považovali za veliké štěstí mít angažmá v divadle, kde byl Karel. Byl úžasný ve velkých rolích a v těch malých snad ještě úžasnější. Tam pouštěl svoji tvořivost ze řetězu naprosto svobodně a bez zábran, takže z malé role byla rázem větší, pak ještě větší a nezřídka se stávalo, že diváci po skončeném představení mluvili hlavně o Nonnerovi, jako by ta jeho role, byla ta největší. Obrovská škola bylo hrát s ním v pohádkách. Tam měl navrch vždycky. Ale nikdy na úkor jiných. Ostatně všichni jeho spoluhráči měli stejnou možnost, jak být vidět. Ovšem ne každý uměl svou příležitost využít tak dokonale jako on.
O Karlovi se toho už hodně namluvilo i napsalo. Standa Oubram o něm napsal celou knihu, Vlasta Novák o něm natočil film, několikrát mu byl k narozeninám – dožitým i nedožitým – věnován celý večer. Vždycky a všude se vzpomíná na jeho smysl pro humor a že nikdy nesměl chybět při ničem, co zavánělo srandou. Kdybych to teď dělala i já, nebylo by to už nic nového.
Kájo, vím, že těch legrácek bylo kolem tebe nepřeberně a že se na tebe nezapomíná, je moc dobře. Byl jsi opravdu velký herec a jsem přesvědčená, že kdyby se ještě pojmenovávala divadla po svých výrazných osobnostech, neslo by to mostecké určitě tvoje jméno.

PŘEMYSL BEČKA
S Přemkem jsem toho moc nenahrála. Při výběru fotografií jsem ale narazila na docela pěknou fotku z Paní mincmistrové a hned se mi vybavily vzpomínky na přátelského a hlavně neobvykle slušného kolegu. Vybavilo se mi, jak zájezd co zájezd v autobuse při baterce šprtal slovíčka té řeči, kterou se zrovna učil. Za poměrně krátkou dobu zvládl angličtinu, bulharštinu i němčinu. Nedovedl zahálet a kromě hraní divadla, učení se cizích jazyků, byl také zaníceným odborářem, který upřednostňoval spravedlnost a upřímný vztah ke všem kolem sebe. Jen doma s ním měly jeho manželka a dcera trochu potíž. Cíleně si budoval image člověka, neschopného jakékoliv manuální práce. I to, co by zvládl, záměrně kazil, a opravdu se mu postupně podařilo vyhnout se všem domácím pracem.
Na odborových schůzích jsi, Přemku, každý proslov začínal tím, že čas letí jako splašená kráva. Ano, letí!!! Ty už nejsi mezi námi a já se probírám fotografiemi a připomínám si fakt, že je to padesát let, co jsem nastoupila svou divadelní cestu. Škoda, že jsem ti nikdy neřekla, jak dobře mi bylo u srdce, když jsi mě zásadně oslovoval: „Holka pěkná.“  Bylo to tak často, že mě dokonce napadlo, jestli vůbec víš, že se jmenuju Regina.

JAROMÍR ŠNAJDR
S tímto vynikajícím hercem jsem partneřila vlastně jen v Tlustém králi. Ve Fanfánu Tulipánovi jsem mu jako králi Ludvíkovi dávala facku. Nebyl rád a já taky ne. Jaromír se posléz, v roce 1981, stal ředitelem divadla a myslím, že moc dobrým. Měl velkou zásluhu na dostavbě nového divadla i na založení Divadla rozmanitostí. Taky mu patří dík za oživení pomalu stagnující mostecké činohry angažováním celé party mladých absolventů DAMU v čele s režisérem Srbou.
Jistě ti, Jaromíre, patří dík za daleko víc ředitelských opatření, o kterých, my herci, ani nevíme a jistě právem jsi měl jako jediný člen mosteckého divadla poslední rozloučení přímo na jevišti.

STANISLAV OUBRAM
Staník je kapitola sama pro sebe. Poprvé jsme se viděli 22. srpna roku 1963, v den našeho společného nástupu do Divadla pracujících v Mostě. A od toho dne se spolu přátelíme. Máme za sebou celou řadu společných inscenací – Věno slečny Laury, Bláznivou vůni čerstvého sena, Fanfána Tulipána, Prolhanou Ketty, Tartuffa, Loupežníka a mnohá další partnerství nejen v divadelním repertoiru, ale i ve hrách, které jsme si připravili sami. Spolu jsme dělali i spoustu pořadů poezie, drželi pohromadě partu mladých lidí, trávili společné dovolené v Čechách i u moře, se svými rodinami každoročně vítali Nový rok. Myslím, že můj život by byl bez Standy mnohem chudší.
V posledních letech jsem se s ním na jevišti potkávala hlavně jako s režisérem. Obsazoval mě do krásných rolí a vždycky věděl, jak na to, aby mě dovedl k výsledkům, za které se nemusím stydět. S výjimkou pohádky O ptáku Ohniváku jsem hrála ve všem, co režíroval.
Stáňo, přestože od mládí prohlašuješ, že si tě Pán Bůh k sobě už co nejdřív povolá -a s každým přibývajícím rokem je toto tvé tvrzení méně úsměvné- věřím, že Pán Bůh nic neuspěchá a my si spolu na jevišti ještě pár slov řekneme. Moc ti za všechno děkuju.

MIROSLAV STŘEDA
S Mirkem jsem hrála ve dvojici jenom jednou, ale setsakramentsky to stálo za to! Hráli jsme Tovjeho a Goldu v Šumaři na střeše. Inscenace Šumaře patřila k tomu nejlepšímu, co tohle divadlo za padesát let mého působení divákům nabídlo. Režisér a choreograf Radek Balaš dělal s námi všemi divy. To, jak s tímto dílem celý soubor dýchal, jak spontánně táhl za jeden provaz a jak pracovalo všechno okolo, jsem do té doby zažila jen u Cirkusu Humberto. V lecčems by se obě inscenace daly srovnávat, především v míře vnitřního nasazení všech zúčastněných, ale tak silné hromadné scény, jako měl Šumař, v Humbertu nebyly. Scéna v hospodě, svatba, exodus obyvatel z Anatevky… a hlavně sen! Tovjeho sen naplnil režisér tak obrovskou fantazií a všichni ho tak skvěle hráli, že si troufnu říct, že tenhle scénický obraz dodnes nenašel konkurenci.
Mirku, bylo nádherné mít pořád plné hlediště a vědět, že diváci mají opravdový zážitek, bylo nádherné mít radost ze smysluplné práce a každou reprízu si naplno užít, bylo nádherné mít tak skvělého Tovjeho, jakým jsi byl!

OTTO LIŠKA
S Otíkem jsme se skamarádili už před mnoha lety, kdy v Mostě začínal jako elév a kdy odtud šel studovat na DAMU. Cesty osudu ho v roce 2003 přivedly zpátky a bylo milé zjistit, že na našem přátelském vztahu se nic nezměnilo. Patří ke kolegům, které mám nejradši. Stejně jako jeho dvě dcery, které do divadla přivedl a které jsou platnými členkami obou našich souborů. Karolínka činoherního a Terezka loutkohereckého v „Rozmáňu“.
Ottovi fandím a jsem moc ráda, že úspěšně vybojoval svůj boj s pitím a že má dostatek pevné vůle dát svému životu smysluplné směřování. Byla by velká škoda, kdyby promarnil svůj herecký, ale i muzikantský talent. Poslech Krušnohorské dudácké muziky, jejímž je zakladatelem a kapelníkem, je vždy milé pohlazení. Dneska, po osmi letech existence, se tahle kapela vyhrála natolik, že je zvána i na renomované dudácké festivaly. Ottův jednoznačný úspěch.
Otíku, moc ráda bych se s tebou ještě někdy setkala na jevišti v nějakém zajímavém kusu, podobně jako v Řeku Zorbovi. Zorbu jsme milovali zřejmě nejen my, ale nejspíš i diváci, protože inscenace získala v anketě o Cenu diváka nejvíc hlasů ve všech třech kategoriích.
Otíku, drž se, tak, jak se držíš a kdyby už k našemu hereckému setkání nedošlo – tak VIVAT ZORBA!

BOHUSLAV PATZELT
I když je Bohouš kolega velmi bouřlivého ladění, při partnerské spolupráci dokáže být překvapivě pokorný. Obzvlášť jedná-li se o pro něj přitažlivou roli a cítí-li k tomu navíc pevnou režisérskou ruku. V případě Figarova rozvodu, režírovaného Pavlem Pecháčkem a pohádky O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, kterou režíroval Standa Oubram, tomu bylo zcela jistě. Ale ovládne-li ho jeho vnitřní běs, je schopen nadělat si z lidí kolem sebe z hodiny na hodinu nepřátele. Samozřejmě, že ho to později velmi mrzí a hledá všechny možné způsoby, jak při urovnat. Do té doby, než vypukne jiná.
Na mne ale, Bohoušku, nic z těch tvých provokací neplatí. A ty to víš. Přece to v tom našem divadle už nějak doklepeme. A ve vzájemné shodě, viď?

IVAN HOLUB

Ivan byl hereckou osobností s obrovskou kulturou jevištní řeči i projevu, profesionál každým coulem. Hráli jsme spolu v Ideálním manželovi, ve Snu noci svatojánské, v Charleyově tetě. Setkali jsme se na jevišti víckrát, ale to už se nejednalo o tak blízké partnerství.
Pamatuju, že se Ivan vždycky staral o nějaká psiska. Jednou se po někom ujal dogy, která svým vzezřením připomínala psa baskervilského. Když s ní přišel poprvé ještě do starého divadla, nastalo zděšení. Ivan to tak chvíli nechal, smál se a pak nám předvedl, jak je to zvíře mírumilovné a Ivanovi navýsost oddané a vděčné. Psi ho milovali a on miloval je. Měl rád dobré jídlo a taky vážnou muziku. Jako jeden z mála herců nevynechal jediný koncert, který se v Mostě konal. A hodně četl. Jeho záliba v četbě šla dokonce až tak daleko, že dal do pořádku rozsáhlou divadelní knihovnu a vzorně vedl divadelní archiv. Obé opečovával až do svého odchodu do důchodu.
Ivánku, to byla nesmírně záslužná práce a buď rád, že už jsi nebyl při všemožných přesunech knihovny i archivu a tudíž neviděl, jak ta tvá práce pozvolna brala za své. Nestačil by ses tomu divit!


OTTO ONDRA
Otík  byl v mosteckém angažmá jen krátce. Byl to hluboce věřící člověk z jižní Moravy. Přišel k nám z divadla v Českém Těšíně a přesazení sem na sever mu nedělalo dobře. Byl hodný a laskavý a lidsky jsem si s ním rozuměla. S odstupem času mi připadá až neuvěřitelné, že jsme párkrát po nějakém představení skončili v rokáči na Vinohradech a tam mi zaníceně vykládal o Bohu a o svém vztahu k němu. Hrála jsem s ním krásnou roli v Brechtově Svatbě a milou roli Rézi ve Třetím zvonění.
Otto, dneska už bychom si tak radostně a z plných hrdel nezazpívali naše oblíbené moravské písničky. Byl bys na to v klubu nejspíš sám. Před dvěma lety mi totiž onemocněly hlasivky a od té doby jsem na zpívání možná až zbytečně opatrná. Otto, ale teď mě napadlo, jestli by ses nemohl zeptat svého Pánbíčka, proč a za co mě takhle ztrestal. Kdyby ti to řekl, možná by se dalo ještě leccos napravit.

LADISLAV DUŠEK
Láďa je nápaditý, talentovaný a vtipný herec a k tomu poctivý a charakterní člověk. Příklad toho, že i takováto kombinace může u divadla obstát. Nikdy jsem u něj nezaznamenala, že by dělal tzv. jenom na sebe. To je hodně cenná vlastnost. Tady v Mostě stál vždycky v popředí všeho dění, vynikal ve vymýšlení nejrůznějších aktivit, které tmelily soubor a působily blahodárně na atmosféru uvnitř divadla. Dodnes se vzpomíná na Thalia ralley nebo na soutěžní přehlídku amatérského filmu O zlatou nymfu, či na slavná klání v soutěži O zlatou čurdu. Všecky akce filmoval a tím je uchoval pro ty,  kteří by případně měli zájem vidět, jak vesele se v mosteckém divadle žilo a jaká tu byla vzácná přátelská atmosféra. Bylo krásné být v takovém angažmá.
Jak ráda bych vrátila třeba tu dobu, kdy jsme zkoušeli s Pepíčkem Henkem Novou komedii o Libuši a dívčí vojně v Čechách. Láďa hrál Přemysla, já Libuši, a když jsme zrovna nemluvili, odskakovali jsme dělat hudební doprovod. Vláďa Franz, tehdy ještě nepotetovaný, hrál na harmonium, já na basu a Láďovi se dokonce říkalo muž Orchestr, protože hrál na několik nástrojů najednou. Většinou bicích a všechny nosil na těle.
Láďo, vím, že jsi v libereckém divadle spokojen, že se ti daří vítězit nad zákeřnou nemocí, vím, že už zase hodně hraješ a tak ani nepochybuju o tom, že i tam působíš jako dobrý duch.

ZDENĚK KOŠATA
Další z príma partnerů, na které bylo vždycky spolehnutí. Jak na jevišti, tak mimo něj. Zdeněk byl přímo snový parťák při všech zájezdových pohádkách, kdy řešil všechny technické záležitosti s naprostou lehkostí a v pohodě. Nepamatuju, že by nebyl optimisticky naladěn, nebo že by ho něco rozhodilo. Hrála jsem s ním několik svých oblíbených rolí – Madlén ve Třech mušketýrech, Lysistratu v Nejkrásnější válce, Luciettu v Poprasku na laguně, Alici Harweyovou z Cirkusu Humberto a nakonec i hraběnku Almavivovou ve Figarově svatbě.
Zdeňku, viděla jsem na facebooku, že spolupracuješ s některými mosteckými herci na projektu Oživlé obrazy, který uvádějí v létě na českých hradech a zámcích.
Že by se dobří holubi vraceli?
Přemýšlím o tom, že vlastně ani nevím, proč jsi z Mostu odešel a zda ti odchod přinesl lepší příští. Ale věřím, že svůj život žiješ dál s optimismem sobě vlastním a že ve volných chvílích děláš na tátův statek, jak jsme si z tebe vždycky utahovali.